Témata týdne

Ztráta AK iluzí

4. března 2011 v 15:27 | Scissors
Lidi potkává neustále to samé. Štěstí, ztráta štěstí, štěstí, ztráta štěstí... Takhle to chodí pořád dokola, ale... Co je to vlastně štěstí? Pomíjiví okamžik, během něhož zažíváme téměř euforickou radost? Okamžik, v němž naše srdce plesají nad krásou všeho? Okamžik plný krásy a dobroty, který trvá kolik? Pár vteřin, minut, možná i hodin? Možná je načase si přiznat, že štěstí je zkrátka iluze. Darovaná, možná jen někým podstrčená. Těžko říct. A tak se z jednoduché matematiky stává složitá rovnice hned o několika neznámých.
Přenesu vás nyní do doby před půl rokem. Tehdy - bylo to v srpnu - jsem získala jednu velkou iluzi i já, Scissors. Byla nádherná. Plná milých slov, jež zahřála u srdce. Když jsem si prvně četla ty líbezné řádky, myslela jsem si, že v tu chvíli radostí vyletím z kůže. Dost to připomínalo den, kdy jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata na gymnázium. Dnes mi to přijde pošetilé. Ano, jiné slovo to tak dokonale vystihnout nedokáže. Jak jsem jen mohla skočit na ta prázdná slova? Tehdy jsem jim totiž skutečně věřila a... Pletla jsem se. Alespoň to mi bylo tento týden ukázáno.
Všichni víte, co je to paradox. Já včera konečně pochopila jeho úplný význam, protože celá ta situace, o které hovořím, je jedním velkým paradoxem. A nyní si přestanu hrát na maškarádu. Jistě všichni chcete vědět, o čem to tu celou dobu čtete. Členové a hlavně bývalí členové Autorského klubu si nyní přijdou na své. (stránky AK) Ta slova, o kterých jsem hovořila a kterými to všechno začalo, zněla takto: "Ukázkový příklad toho, jak má vypadat autorský blog. Vyvedené články, cizí obrázky hezky se zdrojem, všechno pečlivě upravené. Musel bych být snad ještě větší magor, než jsem, kdybych tuhle duši nepřijal. Takže: stoprocentní ANO!" (zdroj citace) Vskutku krásná, nemyslíte? Asi si dovedete představit, že člověka tohle skutečně potěší. Obzvláště když si nedělal žádné naděje na to, že by ho vůbec mohli přijmout.
Jenže po půl roce se dočtete něco úplně jiného. Ne omyl. Nic se nedočtete, protože "seznam vyloučených členů zde nebude zveřejněn, je jich přes 300 a nikomu by to stejně nic nedalo". Musíme si postačit s odstavcem, který se nejspíš vztahuje na tu většinu vyloučených blogů, mezi něž asi patřím i já, protože aktivní jsem podle měřítek uvedených "dřevorubcem" dostatečně.
"No a konečně se AK rozloučil s těmi, kteří se nějak nepozdávali přísnému oku hledajícímu kvalitu a osobitost, což je samozřejmě pro místní komunitu kontroverze číslo 1, takže se zde spokojíme s konstatováním, že se blogy hodně porovnávaly mezi sebou a při takovém srovnání stovek blogů vysvitne to, co by zůstalo nejasné u rozpačitého přemýšlení nad jedním blogem, zda ho vyhodit, či nikoli," uvádí se na blogu AK (zde). Pojďme se na to podívat podrobněji, protože jiné informace zkrátka dostupné nejsou a tohle zapeklité souvětí je hned z několika důvodů stěží pochopitelné. Já sama mu moc nerozumím. Nevím, zda-li jsem tak nevyspělá, ale vezmu-li v potaz, kolik je většině blogerů tady, stoprocentně nejsem jediná.
První, co na vás při četbě toho odstavce přímo křičí, je myšlenka typu "vyloučili mě = píšu nekvalitní a neosobité články". Hm, vskutku povzbudivé. No, jdeme dál. Copak je to slovo kontroverze? Online slovník cizích slov mi sděluje, že se jedná o slovo s významem spor, hádka nebo také prudká výměna názorů. Objektivní dospělá osoba (s vystudovanou VŠ), po které jsem chtěla vysvětlení tohoto větného dodatku, mi prozradila svůj názor, že je podle ní zhola zbytečný. Musím se k ní přiklonit a dodat, že na mě působí jen matoucím dojmem. S poslední myšlenkou onoho odstavce souhlasím a chápu ho, jelikož blogů v AK bylo opravdu mnoho, ALE nepřijde mi relevantní, jestliže nám není nijak vysvětleno, JAK byly tyto blogy mezi sebou porovnávány, nebo-li podle JAKÝCH kritérií se vylučovalo. Proč? Protože takhle si připadáme tuctoví. Jako bychom se do AK dostali nějakým omylem...
Závěrem vám muselo dojít, že mne rozhořčili a to slovy "kvalita" a "osobitost" (to druhé je v originálním článku dokonce tučně). Člověka, jako jsem já, něco takového zamrzí. Inu co nadělám. O navrácení do AK nestojím. Už ne. Vzali mi mou iluzi a vysvětlili, co je to paradox. Pokud si totiž přečtete větu při mém přijímání a poté obecnou větu při vyloučení, musíte se nad tím minimálně ušklíbnout. Jednoduše jsem nyní zklamaná. Očekávala jsem své vyloučení - vážně ano -, ale představovala jsem si, že si s tím dají větší práci. Tři stovky blogů je hodně, to ano, ale na začátku s tím měli počítat a měli se tomu přizpůsobit. I kdyby jim to (obeslat všechny majitele vyloučených blogů) trvalo třeba několik měsíců, já bych takový přístup uvítala s otevřenou náručí. Byl by totiž OSOBITĚJŠÍ.
Nakonec bych chtěla zdůraznit, že jsem tímto článkem nechtěla nikoho napadnout a ani jsem jím nemínila vyjádřit přespřílišné dotčení. (A už vůbec jsem tohle nepsala za účelem jakéhokoliv doprošování!) Jen jsem jím vyjádřila jistou nespokojenost nad tím, že nebyl napsán onen seznam vyloučených blogů s alespoň jednou krátkou větou, která by udala důvod tohoto činu. Pro zvědavce, kteří se do mě nyní budou chtít pustit, předem odpovím, že email s argumentací jsem neposlala a ani posílat nehodlám. Jak už jsem řekla, o návrat nestojím. S touhle iluzí jsem se tímto článkem definitivně rozloučila.
Scissors
P.s. Původně jsem neměla vůbec v plánu se ke svému vyloučení nějak vyjadřovat, ale při shlédnutí tématu týdne jsem neodolala. Přímo mě tím administrátoři blogu k sepsání tohoto článku vyburcovali.

Troufáš si o tom číst, psát, mluvit?

28. ledna 2011 v 17:05 | Scissors
Když se ohlédnu na témata, která se na blogu.cz během posledních týdnů vystřídala, říkám si, jak jsou různorodá a - odpusťte mi tu hrubost, ale - nezajímavá. A po všech těch yaoi, paranormálních jevech a článcích o české gramatice se tu náhle objeví tak strašně citlivé téma! Dlouho jsem přemýšlela nad tím, kdo měl tu odvahu jej vůbec vybrat, kdo měl tu odvahu pro něj hlasovat... Na co přitom ti lidé mysleli? Zvolili jej, aby se dozvěděli, jaký má blogařská společnost na tento jev názor? Či kvůli osobní zkušenosti? Nakonec jsem však přešla sama k sobě a zeptala jsem se: "A máš ty odvahu se k něčemu takovému vyjádřit? Máš odvahu těm zvědavcům odpovědět?" Jen to, že píšu tyto řádky, je ode mě až příliš velká troufalost...
Sebevražda. Náboženstvím odsuzovaná, mnoha lidmi opovrhovaná, některými považovaná za řešení... Každý zaujímá k tomuto slovu jiný postoj. Tím se však já zabývat nehodlám. Mně jde jen o jedno. Vysvětlit vám, jak bylo troufalé si tohle zvolit za téma týdne.
Jestliže si člověk sáhne na život, musí k tomu mít závažný důvod. A jestliže to udělá úspěšně, ten důvod nejspíš odejde spolu s ním. Blízcí takového člověka se pak ptají proč... (A nejenom blízcí.) Jenže tuhle otázku neumí nikdo zodpovědět. Po čase ji vystřídá vina. Mohl jsem tomu zabránit! Měl jsem si toho všimnout! Jak jen mi mohlo něco tak podstatného uniknout? Lidé se začnou obviňovat za něco, za co ani nemusí nést pražádnou odpovědnost. 
A z toho důvodu je můj názor na sebevraždu sice soucitný, ale i tak negativní. Na co sebevrah myslel v onu svou "velkou" chvíli? Vzpomněl si na rodinu a přátele, kterým svým skutkem jenom ublíží? Protože právě to jim udělá. Okamžikem, kdy se dotyčný pokusí vzít si život, uvrhne na všechny kolem sebe kletbu. Kletbu spočívající v bolesti, smutku, vině. A sám si to přes své vlastní zoufalství nejspíš ani neuvědomí, protože se jím nechá zaslepit. Kdyby totiž nebyl slepý a jednostranný, od svého skutku by musel ustoupit. Jako by tu platila jakási emocionální obdoba zákonu o zachování energie. Smutek se nemůže vytratit, může se jen přenést. Z osoby na osobu. Z oběti na její známé...
Jestliže si tenhle článek přečte někdo, kdo si něčím výše zmíněným prošel, pak ať mi, prosím, odpustí má - možná - příkrá slova. Já sama jsem nikdy - NIKDY - neuvažovala o tom, že bych si byla schopná kvůli čemukoliv - ČEMUKOLIV - ublížit. Měla-li bych být naprosto upřímná, musela bych se přiznat, že jsem se párkrát zamyslela nad tím, kolik lidí by pro mne upřímně truchlilo, ale to jen zcela bez jakýchkoliv úmyslů. Je to jen drsnější podoba úvahy zabývající se faktem, kolik lidí vás má na světě skutečně rádo. 
A závěr? Sebevrah je někdo, kdo je v daný moment až příliš zoufalý na to, aby si uvědomil, že na světě není sám. Je to někdo, kdo si myslí, že se vše vyřeší, když prostě jen usne a už se neprobudí. To, že ve skutečnosti udělá vše jenom horším, mu nedojde. Není to slaboch nebo snad hlupák. Je to jen člověk oslabený tím ošklivým, co ho sužuje už moc dlouhou dobu. Člověk, který si vážně myslí, že je na všechno sám. A proto bychom si měli všímat svého okolí. Měli bychom si připomínat, že se máme rádi, že si můžeme pomáhat, že zkrátka nejsme sami. Ať už to zní jakkoliv omšele...
Scissors

Jednou vše přebolí, nebo ne?

20. prosince 2010 v 20:01 | Scissors
Každou duši sužuje jiný žal, jiná bolest. Je to jako mor, jež nás doprovází po většinu našeho bytí. Nedá se mu vyhnout a neexistuje na něj žádný účinný lék. Pokud ovšem uvažujete stejně jako já a za účinný lék berete něco, co vás vaší bolesti zbaví navždy. Žádná chvilková záležitost, která trápení jen utlumí a která, když její moc odezní, dopustí jeho návrat mnohdy v dvakrát takové síle. Ne, neexistuje nic, co by definitivně odstranilo náš žal, pakliže je to žal skutečný. A takový skutečný žal může mít spoustu podob. Vždyť každý z nás je jiný. Každý z nás má své vlastní problémy. Jednu okolnost ale mají všechny naše bolesti společnou. Slábnou. Slábnou spolu s tím, jak plyne čas. 
Čas. To je to klíčové slovo. Má účinek na všechny naše strasti. Díky němu postupně blednou a blednou, až nakonec vyblednou natolik, že nás přestanou trápit, jak se zdárně domníváme. Časem přeci každá záležitost přebolí. Já to nyní na sobě jasně vidím. Ještě před krátkou dobou jsem se trápila a dnes už je to pryč. Dnes už mě to nebolí. Alespoň ne tak jako dřív. Přijala jsem věci, jak mi byly naservírovány, a vyrovnávám se s nimi.
Spolu s tímto uvědoměním si však musím položit otázku. Je to tak správně? Mohla bych nad tím mávnout rukou a říct, že vždy nejde dělat jen to, co je správné. Navíc někdy si zkrátka musíme vybrat menší nebo větší zlo a jindy zase naopak nemáme na výběr vůbec. Já tímto však neskončím. Na tu otázku si odpovím dle své situace zcela pravdivě. Není to správně, protože ta má bolest mi přerostla přes hlavu a proměnila se v zahořklost. To samo o sobě by nebylo až tak hrozné, ovšem já nehodlám ze své zahořklosti slevit. Už jsem se o to v minulosti pokoušela několikrát a minulo se to účinku. Ke všemu i kdybych to chtěla zkusit znovu, opět bych tím ničeho nedocílila. Vždyť co zmůžu s tím, co se vymanilo mé kontrole? Snad jen rozvířit kal, který se teprve nedávno usadil, a to není nikterak v mém zájmu. 
Nepochybuji o tom, že průběh té mé bolesti na duši je alespoň někomu z vás známý či povědomý. Jsme sice každý jiný, ale v jádru nás pojí hned několik společných věcí. Jednou z nich je právě bolest a ačkoliv má skutečně mnoho podob, což je na tom asi to nejsmutnější, její důsledky jsou zpravidla stejně nepříjemné pro nás pro všechny. Možná kdybychom se o ni uměli podělit nebo spíš kdybychom měli s kým...
A pokud bych měla pohovořit o další fázi, která má následovat za zahořklostí, obávám se, že bych neměla zdání, co konkrétně popisovat. Sama jsem se do ní ještě nedostala. S bázlivostí sobě vlastní však tuším, že jsem ještě zdaleka nedošla na konec trasy tohoto trápení, protože tam hluboko uvnitř mě je to všechno jen a jen o něm. To z něj vzešla má zahořklost a odtud také bude pramenit každá drobnost, která se mi v budoucnu ve spojitosti s touto záležitostí přihodí...
Scissors

Fenomén mé generace

5. prosince 2010 v 21:49 | Scissors
Už od pondělí, kdy se objevil další námět na téma týdne, si říkám, že také musím napsat svůj příspěvek, v němž budu vychvalovat svou oblíbenou knihu. Jistě víte, o jaké knize hodlám psát. Stačí se podívat prakticky do jakékoliv rubriky zde a máte jasno. Není místečka, které by na mém blogu neokupoval Harry Potter.
Ne. Nehodlám vám tu představovat děj knih, charaktery postav či porovnávat jednotlivé díly mezi sebou. Spíše mám v úmyslu se s vámi podělit o to, čím je pro mě Harry Potter výjimečný od ostatních knih a čím mě (a nejspíše i jiné čtenáře) tolik zaujal. Hodlám tu sestavit i pyramidu úspěchu Rowlingové. Alespoň tak, jak ji vidím já. 
Nedávno jsem se s kamarádkou shodla na tom, že mnohdy ani tak nezávisí na tom, o čem kniha je, jakožto na tom, jak je psaná. Jestliže je totiž dílo psané formou, která nám vyhovuje, jsme zkrátka schopní si přečíst takřka cokoliv. (Samozřejmě to nesmí naprosto postrádat zápletku...) Myslím si, že se všichni shodneme na tom, že Potter je psán čtivě a poutavě, což je dle mého názoru základem dobré knihy. 
Základ pyramidy tedy máme postavený z toho, jak je kniha všeobecně psaná. Můžeme tedy pokračovat vzhůru do prvního patra. Není sporu o tom, že to bude děj. Harry Potter je něco originálního, něco, co tu ještě nebylo. To, že má vše Rowlingová detailně promyšlené, pak funguje jako malta, která nám vše pevně pojí. Tudíž máme na čem stavět dál.
Druhé patro pro mě osobně představují postavy. Ve všech sedmi knihách se objeví tolik charakterů, že si každý čtenář najde ten "svůj" a to nás motivuje k další četbě. Každý z nás se přeci chce sžít s nějakou z postav a nebo se na ni prostě jen zaměřit. Jakmile si někoho takového najdeme, hned se nám čte s větší chutí. Je však fakt, že když nám pak Rowlingová naši postavu zabije - což je s počtem postav, které v HP umírají, docela pravděpodobné - , není to právě velké plus. Na druhou stranu jsme však až moc zažraní do děje a stejně budeme číst dál. Někteří z nás si dokonce udržují dál naději na to, že se v další knize ta naše mrtvá postava objeví třeba jako duch. (A mně se to splnilo! Jak já miluji scénu ze sedmého dílu s výrokem "otevírám se na konci".)
Stále máme dost stavebního materiálu na to, abychom zbudovali i třetí patro. A cože na to použijeme? (Vím, že odteď se budou naše soukromé pyramidy lišit, protože co čtenář, to jiný názor.) Volím propojení reálného světa se světem nadpřirozeným. Podle mě to dělá knihu tak nějak přijatelnější, stravitelnější. Není to žádný prudký skok do již předem stvořeného světa. Vždyť v HP se s Bradavicemi a kouzly seznamujeme hezky zlehka. To je podle mě velké plus. Navíc existence jakéhosi smyšleného světa vedle toho našeho dělá onen smyšlený svět uvěřitelnějším. To je pro snílky, jako jsem třeba i já, skvělá věc.
Čtvrté patro by byly filmy. Co si budeme nalhávat. Minimálně polovinu čtenářů Rowlingová získala díky filmové společnosti Warner Bros, která zajistila, že i naši rodiče a dokonce i prarodiče vědí, co to zhruba ten Potter je. 
Takhle bych mohla s výstavbou pyramidy pokračovat i nadále, ale už bych nejspíš zabíhala až příliš do podrobností. Ty stěžejní patra jsem - myslím - napsala a to je důležité. Teď bych spíše přešla k druhé části článku a to věcem, které jsem si na HP zamilovala.
V první řadě by to byly Bradavice plné magických tajů. Kdo by si někdy nepřál mít nějakou nadpřirozenou moc? Taková škola čar a kouzel by byla skvělým naplněním našich snů... A jako předměty? Zveličím hlavně kouzelnickou hůlku, kámen vzkříšení, zrcadlo z Erisedu, létající koště, kamenný oblouk na odboru záhad, komunikační zrcátko, Pobertův plánek a mnoho dalšího. Byla by spousta věcí, které bych ještě mohla vyjmenovat. A to nemluvím o tvorech jako jsou testrálové a jiní... 
Řekla bych, že v HP si může každý najít něco pro sebe. Kouzlo těch knih je i v tom, že se nad nimi dá skvěle polemizovat. Děj od Rowlingové se dá dál propracovávat v podobě mých oblíbených fanfiction povídek... Ale to už jsem nakousla trochu jiné téma. 
Zkrátka HP je vážně fenomén mé generace a ačkoliv bude zájem o něj během následujících let jen upadat, myslím si, že se pořád najde někdo, kdo se této knihy mile rád chopí a s chutí si ji jedním dechem přečte. A právě v tom je rozdíl mezi HP a například Stmíváním. Právě proto není Stmívání událostí jedné generace, jak uvádí trailer na filmový sedmý díl. Stmívání je přechodná éra, která brzy omrzí, kdežto HP tu bude i po nějakých Cullenových a Volturiových.
Scissors

Jak lze chápat fantasy

24. října 2010 v 13:48 | Scissors
Když se podívám na slovo fantasy, vidím celou řadu dalších slov s tímto pojmem úzce spjatých a ptám se, co každé z nich znamená. A právě tímto se budu v dalším článku na téma týdne zabývat. Významem slov. Nehodlám pátrat po jejich historii, pouze se zamyslím nad tím, jak ta slova chápu já.
Jako první si zvolím fantazii (fantasii). Podle online slovníku synonym je to obrazotvornost a představivost. Když si to spojím s tím velmi oblíbeným literárním žánrem fantasy, řekla bych, že to dokonale sedí. Tolkien, Pratchett a i Rowlingová museli mít bezpochyby dost bujnou fantazii, aby stvořili svá díla. 
Od fantazie se dostanu k fantastům. Tohle slovo má podle již zmiňovaného slovníku označovat člověka jako snílka či blouznivce. Tyto pojmy jsou stále vázané jak na žánr fantasy, tak i na fantazii obecně, ale mezi snílkem a blouznivcem je přeci jenom menší rozdíl. Alespoň já jej tam vidím. Snílka vnímám jako někoho, kdo je poněkud naivnější povahy, ale stále může ze svého snu procitnout, zatímco blouznivce jako někoho, kdo se již ve svých představách ztratil. 
Dalším slovem by pak bylo sloveso fantazírovat. Všichni ho známe a řekla bych, že jej hojně používáme. Na online slovníku cizích slov jej spojují se slovy blouznit a mluvit z cesty. Tady mi zřetelně vyvstává rozdíl, který jsem popsala u pojmu fantasta. Dále je pak u tohoto slovesa napsána definice pustit fantazii ze řetězu. Tento význam bych si spíš byla schopná spojit s původním slovem fantasy nebo fantazie. Na slovníku synonym pak píší slova jako představovat siblouznit a snít. Tahle významová řada mi na slovníku cizích slov vážně chyběla!
Od slovesa a podstatných jmen přejdu k přídavnému jménu fantastický, které má na slovníku cizích slov celé tři směry významů. Ten první vypadá takto: vymyšlený, vysněný, neskutečný. Slova dokonale vystihující pojem fantasy. Druhý obsahuje slova obrovský, přemrštěný. Nevím jak vy, ale já tam moc spojitostí nevidím. Leda tak u adjektiva přemrštěný bych si udělala hvězdičku a k ní si připsala slovo blouznivý. Třetí významový směr je v hovoru asi nejběžněji užívaný. Skládá se ze slov nádherný a překrásný. Tento význam a vůbec tato odvozenina mi přijde jako doposud nejvzdálenější a zároveň nejzajímavější, protože zavání citovým zabarvením. Ne každý přeci považuje smyšlené věci za překrásné, nezdá se vám? Podle mě je fantazie něco nádherného a uvolňujícího, ale každý to tak vnímat nemusí. Přesto i lidé s opačným názorem slovo fantastický používají jako synonymum pro hezké věci. 
Během svých toulek po online slovnících jsem narazila na pro mě zcela nové slovo fantas (fantaz). Slovník cizích slov nás informuje o tom, že je to duševní choroba či tzv. šílenství. Jako další vysvětlení píše blouznění z horečky. 
Také jsem objevila výraz fantasmagorie (fantazmagorie), což prý znamená fantastický přelud nebo-li vidinu, ale také kouzlo vytvořené fantazií. Abych byla upřímná, tak tím druhým slovním spojením si nejsem až tak jistá. Vyložím si to ale jako dojem z fantastické literatury nebo z naší vlastní fantazie. V obou případech to ale chápu jako pocit. 
Myslím, že to by mohlo stačit. Přejdu tedy k závěrečnému shrnutí. 
Co všechno si můžu představit pod pojmem fantasy? Z prvních tří slov (fantazie, fantasta, fantazírovat) si vyvozuji to, že fantasy je něco vysněného. Díky slovu fantastický chápu fantasy jako rozměrné a krásné neskutečno. Z posledních dvou slov (fantas, fantasmagorie) pak nabývám dojmu, že fantasy je zároveň i něco bláznivého. Tolik asi já a můj způsob chápání fantasy. 

V moci snů

18. září 2010 v 16:41 | Scissors
Dle mého názoru jsou sny důležité. Ve všech svých podobách. Ať už se jedná o ty, které nás doprovází při našich nočních toulkách, a nebo ty, jež nás neopouští s úsvitem a jsou ztělesněním tužeb a přání. Takové sny jsou vůbec nejdůležitější, protože nás nutí jít dál a snažit se jich dosáhnout. Mohou se stát i náplní našich dnů... Nic se však nemá přehánět.
Je velmi snadné se ve snech ztratit. Zapomenout se a přikládat jim tak větší váhu, než jakou si ve skutečnosti zaslouží. Skutečnost. To je to podstatné! Sněme si, jak je nám libo, ale neopomínejme fakt, že naše sny nebudou opravdové, dokud je my sami opravdovými neuděláme. Pokud si toto zavčasu neuvědomíme, dopadne to s námi bledě, milí čtenáři... S námi se všemi.
Jestliže tedy sníme, sněme reálně. Neulpívejme příliš na nemožném, protože věřme nebo ne, přísloví "nic není nemožné" spoustě lidem nalhává velkou nepravdu. Na druhou stranu těm optimističtějším z nás dodává odvahu k činům, které mohou změnit vše, v co jsme kdy doufali. Jestli je to tak správně, to závisí na situaci a na nás.
Vše záleží na nás. Na našich rozhodnutích. Budeme věřit ve své schopnosti? Budeme brát vážně naše noční můry? Budeme se snažit splnit si svá přání nebo podlehneme strachu ze zklamání a raději vše zavčasu vzdáme? Budeme sedět s rukama složenýma v klíně nebo je naopak přiložíme k dílu? Naše sny jsou jen a jen naší záležitostí... Rozhodněme se tedy podle sebe. Nedbejme na názory druhých. V tomto ohledu ne. Rozhodněme si sami, jak chceme žít. Se sny nebo bez nich? Berme však v potaz, že život je jedním velkým snem...

Hudba a její vliv na nás

28. srpna 2010 v 13:15 | Scissors
Když se řekne slovo hudba, vybaví se mi vždy ty hodiny strávené psaním, protože právě tehdy na mě má to, co poslouchám, největší vliv. Troufám si tvrdit, že stejný vliv musí mít i na grafické umělce, malíře, skladatele ap. Pro mě je hudba nedílnou součástí života. To, že mám v profilu napsáno "Ticho mé uši nesnesou.", není žert. Za předpokladu zapnutého počítače v mém pokoji vždycky něco vyhrává.
Teď bych vám měla vysvětlit, jak to myslím, když mluvím o vlivu. Je to prosté. Všechno kolem naší osoby na nás má nějaký dopad. Prostředí, počasí, lidé, zvuky... To všechno ovlivňuje naši náladu a čím víc takovýchto faktorů se skloubí dohromady, tím více se to na nás projevuje.
Může vám to připadat jako nějaké sci-fi, ale copak jste nikdy neprožili okamžik, kdy se vás nějaký člověk dotknul něčím, co řekl, a vám, když jste pak zaslechli tesknou melodii, z toho bylo najednou do pláče? (Nechtěla jsem přímo odkazovat na pohřby.) Nebo ještě lepší příklad. Filmy. Ty na tomhle principu totiž pracují. Vzpomeňte si třeba na Titanic. Kdo by při něm nebrečel? A proč? Protože jste si zamilovali DiCapria v kombinaci s Winslet a jímá vás hrůza, když pak pozorujete Titanic nořící se do hlubin oceánu. V momentě, kdy se pak dvojice hlavních hrdinů ocitne u toho kusu dřeva, či co to bylo, už se neovládnete a potřebujete kapesníky. Kdyby to však filmaři odflákli, brečeli by u obrazovek jen ty největší citlivky. Proč tedy většina diváků pláče? Vzpomeňme si na půvab herecké dvojice, na bezmoc vyvolanou ledovou vodou a pomalu umírajícími lidmi kolem nich a hlavně neopomeňme hudbu, která tu scénu doprovázela. Už chápete? Soundtracky jsou přeci nepostradatelnou částí filmu. Mají za úkol v divákovi umocnit pocity vyvolané danými scénami. Neexistuje film, kde by nebyla žádná hudba.
Pokud vám mé argumenty stále ještě nestačí, pak upiji z jiného soudku. Pusťte si nějakou píseň, zavřete oči a zkuste si představit, jaký by v sobě mohla ukrývat příběh. Pokud má text, snažte se jej nevnímat. Vybavili jste si při poslechu něco? Už to je důkazem toho, že hudba na nás má vliv! Nemyslíte? I kdyby to něco, co vás napadlo, byla obyčejná květinová louka nebo jenom nějaká barva. Ta hudba vás totiž tak jako tak přiměla si to vybavit.
A právě takto já píši. Když si nevím rady s nějakou scénou, zaposlouchám se do vhodné písně a má představivost jede na plné obrátky. Kolikrát jsem si takhle při tvorbě vypomohla hlavně písněmi bez textu. Možná právě proto mám sountracky tak ráda. Jsou pro mě nejvíce přínosné. Mají největší hloubku, protože byly za tímto účelem stvořeny. Filmaři si totiž uvědomují, jaký vliv může mít na člověka hudba ve správné chvíli. A tak tu dnes máme takové hvězdy, jako jsou Hans Zimmer, James Newton Howard, James Horner a mnoho dalších. To jsou lidé, kteří o vlivu hudby vědí nejvíce. 

Ukázka toho, čemu já říkám kvalitní soundtrack
 
 

Reklama