S = DENÍK

30.10.11 - dlouhá doba, dlouhý čas

30. října 2011 v 22:12 | Scissors
Jen matně si vzpomínám na své začátky na blogu a důvody, které mě vedly k tomu si ho založit. Šlo totiž z většiny o potřebu mít vlastní stránku. Asi každý si tímhle projde. Touží po tom mít vlastní prostor na internetu, jenž si bude zvelebovat. Jen málokdo u toho však vydrží. Já ušla dlouhou a pernou cestou. Vždyť tenhle blog je stár něco málo přes čtyři roky. To už je přeci jenom slušný věk, i když ten poslední rok se se články nějak táhne...
Za tu dobu se to tu hodně měnilo - stejně jako já. Na začátku samé obrázky a nic, co by stálo za řeč, poté rozjezd mé pisatelské kariéry a postupně se k tomu přidal deník nebo spíše to, čemu blogaři často a s velkou oblibou říkají výkřiky do tmy. Tenhle "pojem" už je lehce otřepaný, ale stále dokonale vystihuje podstatu. Alespoň u mě ano.
Nevím, jak k tomu došlo. Nevím, ani kdy a proč. Postupem času jsem ovšem začala křičet do tmy i já. Vypovídá o tom spousta článků v této rubrice. Měla jsem zkrátka potřebu se vypsat a povídkaření mi k tomu už jaksi nestačilo. Psaní článků, které většinou nikomu nic konkrétního neřeknou a každý si z nich může vyvodit něco svého, se stalo mým zvláštním koníčkem. Dokázala jsem zakódovat do řádků skoro všechno, co jsem v daný okamžik cítila. Šifrování mého vlastního já mě bavilo a hlavně mi pomáhalo...
Největší potřeba vypovídat se a kódovat obvykle přichází s nepěknými náladami. Proto byla většina mých článků pochmurných. Inu někdo ze sebe negativní emoce dostane prostřednictvím hádky, jiný si rozcupuje polštář - v tom lepším případě - a kupříkladu já se vypíšu. Jenže v poslední době mě tato schopnost jaksi opustila. Není to tím, že bych začala cupovat ony nevinné polštářky a nebo házet je po lidech. To vážně ne. I touha psát zůstává. Stále je to mou obrovskou zálibou. Vlastně nevím, co za tím ochabnutím stojí. Snad nedostatek času, snad fakt, že jsem zjistila, co je to RPG. Výsledkem však je, že můj milovaný - ano, milovaný - blog zeje prázdnotou a HP fanfiction už skoro nečtu. Neumím vyjádřit, jak mě to zprvu mrzelo. Skutečně. Dnes jsem vůči tomu ovšem lehce apatická. A přesto... Když píšu tyto řádky, chytá mě nostalgie. Kolik hodin jsem musela strávit právě psaním článků, které jste si pak třeba i přečetli? Kolik slov jsem musela za ty dva velké pisatelské roky napsat? Netuším, ale vím, že je jich skutečně hodně.
Nechci říct, že se s vámi a se svou nůžkovitou identitou loučím, avšak nemohu ani slíbit, že se tímto článkem navracím. Mé oko totiž zachytilo cosi jiného. Cosi, kde vím, že je někdo na druhé straně a... Není to reálné. Je to RPG. Za ten půlrok jsem tomu propadla. Poznala jsem dost zajímavých lidí, užila si spoustu zábavy a kupodivu se při psaní za imaginární postavu i zapotila. Když vás vypravěč a nebo jiní hráči vystaví vámi neočekávané situaci, tep vám to téměř určitě zvýší.
Jsem ráda, že jsem se dostala tam, kde jsem, ačkoliv mě spousta věcí dokáže namíchnout. Například taková zvěrstva jako "vydím", "spívám" a nebo prostě jen lidská nadřazenost a převeliké ego. Většinou mě ale lidé kolem těší. Už hodněkrát mi někteří lidé vykouzlili na tváři úsměv a... Bohužel a nebo možná naštěstí o tom nevědí. Těžko říct.
Tolik pro dnešek od (ztracené a možná znovu nalezené) Scissors :)



1.6.2011 - rodinné chvíle

1. června 2011 v 15:28 | Scissors
Asi před měsícem mi bylo oznámeno, že jsem spolu s rodiči pozvána k příbuzným, které takřka neznám. Hlavu jejich rodiny bych bývala viděla tolikrát, že bych to byla schopná spočítat na prstech jedné ruky a ty ostatní mé oko spatřilo naposledy, když jsem ještě byla škvrně. Pokud vůbec. V poslední době se toho ovšem hodně semlelo, a tak se naše cesty začaly křižovat. Já nejsem středem toho, co se děje, ale to neznamená, že se mě nic z toho netýká. Včerejší uskutečnění oné návštěvy je toho důkazem. A jak probíhala?
Když jsem nastupovala do auta, vůbec se mi tam nechtělo. Kdo by se mi divil? Nesnáším, když jsem představována cizím lidem. Ach. To zní krutě, když připomenu fakt, že ti lidé jsou rodina, ale prostě je to tak. Má neochota vyvrcholila ve chvíli, kdy jsem z toho auta měla vystoupit. Byli jsme na místě a já měla sto chutí akorát tak zdrhnout. Nejenomže na mě tam uvnitř čekal nevlastní stýček, který je jen o pět let starší než já, ale k tomu všemu jsem si dovedla představit průběh té návštěvy. Nebo spíše témata k diskuzi z maminčiny strany... Té konfrontaci jsem se ovšem vyhnout nemohla, a tak jsem si to odevzdaně kráčila přímo do jámy lvové.
První část návštěvy prohíhala přesně tak, jak jsem předpokládala. Jako vždycky jsem jen tiše seděla a poslouchala hovor kolem sebe. Pak však došlo k podpásovce. Najednou jsem byla vyhnána do pokoje strýčka, aby mi zahrál na bicí. Jestli se mi nechtělo do toho baráku, tak už vůbec se mi nechtělo tam nahoru, kde jsem měla jistě něco říkat, abych nepůsobila jako trotl... Dobře. Vydrápala jsem se nahoru a zjistila jsem, že pan strýček je talentovaný a - kupodivu - milý hudebník. Vůbec nedával najevo, jak ho otravuje, že mu nastrčili do pokoje šestnáctiletou puberťačku, která... No. Co si asi může myslet skoro jednadvacetiletý kluk o takové holce, že. Nejsem naivní...
A závěr? Z návštěvy jsem odešla s jedinou myšlenkou. Je škoda, že od sebe máme tak daleko, a ještě větší škoda, že se to nejspíš nikdy nezmění. (A také se mi honilo hlavou, jak moc byl ze své neteře "nadšený" pan strýček...)
Scissors

12.4.11 - dialog aneb trápení

12. dubna 2011 v 20:58 | Scissors
Snažím se pochopit, abych věřil.
Thomas Müntzer
***
Občas jsi jako dítě, má milá.
A tys spolkla všechnu moudrost světa. Tak jako vždycky...
Zdá se mi to, nebo jsem ve tvém hlase vážně slyšela hořkost?
V těch slovech mohla zaznít spousta věcí.
Nemáš mě snad ráda? Pohrdáš svým druhým já?
Nic takového jsem přeci neřekla.
A mně se zdálo, že ano.
Tobě se toho vůbec zdá hodně. Neustále se zabýváš hloupostmi, hledáš ve věcech to, co tam mnohdy ani není.
Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš! Copak je hloupé si přát pochopit? Najít smysl věcí, kterými se člověk zabývá a které ho trápí?
A to je právě to! Nemyslíš si, že když se budeš neustále pitvat v ošklivých záležitostech, že si tím ještě víc uškodíš?
Možná...
Vše má své hranice. To přece víme obě.
Ty si myslíš, že jsem je překročila. Není-liž pravda?
Mám být upřímná? Překračuješ je neustále.
Ale ty mi v tom nikdy nezabráníš! Vina je i na tvé straně.
Já vím a o to je to horší...
Teď jsi převzala žezlo tyrana ty.
Proč ti už zase musím dát za pravdu?
***
Krása není vždy pravá, pravda není vždy krásná.
Gabriel Laub
***
Pamatujete si ještě na můj prastarý článek, v němž sem vedla dialog sama se sebou? Dovoluji si vám ho připomenout článkem, který by se dal považovat za volné pokračování mého bláznoství. Za tu dobu, co jsem první "dialog" sepsala, jsem se hodně změnila, ale některé věci i nadále zůstávají stejné...
A na závěr přísloví, podle něhož mám k moudrosti daleko.
***
Směj se, jsi-li moudrý.
Latinské přísloví
Vaše Scissors
P.s. Tak jako před rokem, i toto se musí brát se značným nadhledem. :)

11.3.11 - ach jo

11. března 2011 v 22:03 | Scissors
Drazí přátelé, v poslední době jsem si na blog nenašla skoro žádný čas a na prázdniny budu bez internetu, takže s nějakými příspěvky nepočítejte. Ani se psaním to u mě nyní není moc valné. S povídkou jsem se sekla a nevím, jak dál. A... Také jsem zjistila, že mě pomalu opouští "potterovská mánie". Už nečtu povídky s takovou zálibou jako dřív a neprahnu po Pobertech. Je to zvláštní a trochu mě to děsí. Ráda bych totiž dokončila svou potterovskou povídku, ale v tomhle stavu...? Nebudu ještě malovat čerta na zeď, ovšem i tak to vidím bledě.
Ach jo. Tolik jsem se bála, že jednou takovýto den přijde. Den, kdy mne omrzí Potter - ačkoliv jsem vždy psala opak -, den, kdy mne omrzí blog, den, kdy už to zkrátka nebude jako předtím. A ono už to není jako předtím... Vím to. Můžu jen doufat, že se mi alespoň ta touha vypisovat se do blogu navrátí, ale... Vždycky jsem byla pesimistou a v poslední době tak nějak nemám o čem psát. Nebo spíš nevím jak o tom psát. To je něco trochu jiného, že?
Ne, neloučím se s vámi. Jen konstatuji svou situaci. Tam, kam odjíždím, možná bude internet, a tak se třeba ozvu, ale nevím, zda-li bude čas. Budu celkem vytížená, řekla bych. Inu lázně člověka dokáží zaměstnat. Vážně.
Prozatím se mějte.
Vaše Scissors

23.2.11 - důvod k radosti

23. února 2011 v 20:42 | Scissors
Je zvláštní, že v poslední době se kolem mě děje tolik špatných věcí. Mým známým, známým mých známých, mé rodině... Nevím, zda-li je to tím, že stárnu a můj pohled na svět se mění, nebo jestli je to jen tím, že právě teď nastalo takové podivné období, které začalo vskutku drsně. Nebudu konkrétní. (Ostatně to bývám málokdy.) Chci jen říct, že v poslední době se všude kolem rozmáhá to ošklivé a mě to přivádí k otázce, kterou jsem během své okupace blogu mohla přímo i nepřímo zmínit už hodněkrát. "Proč člověk intenzivněji vnímá ty negativní zážitky?"
Ne, takhle zobecnit to nemůžu. Každý není jako já. Přeci jen existuje něco jako optimismus, jímž podle ankety, kterou jsem připojila i k tomuto článku, oplývá větší část z mých čtenářů a návštěvníků. Nechtěl by se o tuto vlastnost někdo z nich podělit? Já jsem totiž rozený pesimista. Vždy jsem byla a mám jistou obavu, že i vždy budu...
Tenhle článek však nemá být o tom, kdo je kdo. Za takovým účelem jsem ho nepsala. Chtěla jsem si jím - a tím i vám - připomenout, že pořád tu vedle toho ošklivého je i to hezké. Ačkoliv slýchám různé hrůzy ze všech stran, setkávám se i s krásnými skutečnostmi. I já sama jich pár prožívám. Netroufám se o tom ovšem více rozepisovat, abych nic nezakřikla a abych se o to své drobné štěstí nepřipravila. (Ono stejně samo od sebe brzy pomine.) Jen jsem chtěla zmínit, že mám důvod k radosti. Třeba by vás to mohlo zajímat.
No. Musím se přiznat, že tenhle článek nejspíš není moc duchaplný a v nejbližší době nejspíš ani žádný takový nepřibude. Z řádků výš jste mohli pochopit, kolik se toho kolem mě děje a já na blog nemám ani pomyšlení. Jsem ráda, když se stavím na internetu, abych se věnovala své nové zábavě. Jedné RPG hře. Zatím se mi to moc líbí a kdo ví, třeba se tu o tom jednou rozepíšu blíže. Prozatím vás žádám, abyste se mnou měli trpělivost. Slibuji, že se zase ozvu. :)
Vaše Scissors

12.2.2011 - Tři dny ke svobodě

12. února 2011 v 21:31 | Scissors
Mám ráda jen pár herců a v poslední době se na nejvyšší příčku vyšplhal Russell Crowe. Dnes jsem se konečně dostala do kina na nejnovější film s ním a to film Tři dny ke svobodě. Vypovídá příběh tříčlenné rodiny skládající se z otce (Russell Crowe), matky a malého dítěte - syna. Tahle rodinka si žije spokojeným životem, dokud k nim do domu nevtrhne policie a nezatkne manželku Crowea za vraždu své šéfky. Všechny důkazy vypovídají proti ní a ona je nakonec odsouzena na doživotí. Crowe se s tím však nehodlá smířit - na to svou ženu až přespříliš miluje. Obzvláště pak po jejím pokusu o sebevraždu. Rozhodne se tedy zosnovat její útěk...
Film byl moc pěkně natočený. V poslední době jsem si opravdu oblíbila tenhle žánr s Crowem v čele. Byla jsem odhodlaná na něj jít už pěkně dlouhou dobu. Pokaždé mi to ale něco překazilo. Jsem šťastná, že jsem na to ještě stihla jít, než to stáhnou z kin. Přeci jen měl tento filmový snímek premiéru už před delší dobou a - co si budeme povídat - není to Harry Potter, na kterého lidé chodí ještě měsíc po prvním promítání.
Vystihla bych jednu zvláštnost. Russell Crowe tentokrát není obvyklým "kamenným" chlápkem a to v tom smyslu, že ho uvidíte i brečet. Chci tím říct, že Tři dny ke svobodě je film založený na tom, jak bezmezně může muž milovat svou ženu a co je pro ni schopen udělat. Je zde krásně vykreslená změna chování postavy, kterou Crowe ztvárnil. Na začátku muž, který by neublížil ani mouše, skvělý otec, uznávaný profesor na univerzitě... A na konci? A přesto si tento charakter udrží svou tvář. V jistém slova smyslu.
K filmu byla i dobře složená hudba, kterou má na svědomí Danny Elfman. (První soundtrack v řadě... Následující najdete u stejného uživatele.) Skvěle díky ní gradují scény...
Ohledně jiných herců. Mihla se zde Olivia Wilde, kterou můžete znát z oblíbeného seríálu Dr. House, a poté také Liam Neeson. 
Tři dny ke svobodě můžu jen a jen doporučit. Pokud na to však chcete jít, musím upozornit, že moc dlouho to již v kinech dávat nebudou. V Praze tedy rozhodně ne...
Scissors
Trailer s českými titulky

10.2.11 - "glosátoři" u mě nebodují

10. února 2011 v 22:05 | Scissors
Na mě poněkud silná slova, ale jakožto sakramentsky citlivá duše považuji za nutné se vyjádřit striktně a bez okolků. Tyhle věci titulek splňuje a tudíž jej nehodlám měnit... Na začátek článku musím upřesnit pojem "glosátor", který míním a který jsem zcela úmyslně dala do uvozovek. Mluvím totiž o lidech, jejichž glosy slouží pouze k pobavení na cizí účet. Výsměch nepodporuji. Naopak jej odsuzuji. To mne donutilo k sepsání tohoto textu. 
Pohybuji se v blogové sféře již dost dlouhou dobu a to převážně v té povídkářské části. Mohu proto s klidem v duši prohlásit, že jsem obeznámená s jednotlivými kategoriemi internetových autorů. Od těch nejtalentovanějších až po ty, kteří neznají ani základní pravidla českého pravopisu. A právě ta druhá skupina se stává cílem "glosátorů". 
Och! Jak je jednoduché někoho - nejlépe za jeho zády - kritizovat. Silnější si podá slabšího. Jako bychom byli zvířata a žili v divočině. Ne, tohle přirovnání se k tomuto tématu nehodí. Taková lvice nerozcupuje gazelu jen proto, že je královnou krále zvířat. Jí jde o přežití. Má hlad. I "glosátoři" mají v určitém slova smyslu hlad, ale o život jim rozhodně nekráčí. Kdepak. Jejich hlad nevychází z žaludku, nýbrž z pocitu nadřazenosti, k níž je v nejhorších případech přivedla základní znalost gramatiky. V tom spočívá "glosátorství", o němž hovořím.
Na druhou stranu autoři, kteří bývávají takto glosováni, skutečně patří mezi ty nejhorší. Někdo by proto mohl tvrdit, že ti, kdož neumějí psát, psát zkrátka nemají a už určitě ne veřejně, jelikož si tak sami podepíší rozsudek smrti. Ačkoliv se jedná o pravdivý výrok, nepovažuji to za oprávnění k tomu, aby si z nich "glosátoři" udělali živý terč. Jsou to přeci jen lidé a i oni mají city! Člověku snadno ublíží, když si přečte své dílo doplněné barevnými poznámkami plnými pohrdání a výsměchu. Zajímalo by mě, zda-li si to "glosátoři" uvědomují. Pokud ne, pokud se na věc nepodívají z autorova pohledu, pak budiž... Osobní zájem obvykle předčí zájem cizí. Pokud ano, pak k prohlášení o vlastním prospěchu (zájmu) připojím oslovení "necitelné bestie". 
Musím se přiznat, že jsem si sama pár glosů přečetla a také jsem se nad nimi pobavila. Vedle toho jsem však zároveň musela politovat oběť. No řekněte. Není kruté se posmívat někomu, kdo nejspíš neví, že prostě spisovatelem není? Daleko přínosnější pro internet - hlavně blogy - by bylo, kdyby někdo chybující autory na jejich hrubky upozornil. Ten člověk se přeci může ve své dovednosti zlepšit. Jestliže se však namísto rady od zkušenějšího dočká jen pošklebků, myslíte si, že bude mít chuť se o to vůbec pokusit? Kdo by měl, hm? Maximálně tak horkokrevná osoba, jež by chtěla "glosátorům" dokázat, zač je toho loket. Nakonec by ale nejspíš stejně všechno dopadlo jen větším zesměšněním. Samozřejmě ale chápu, že je daleko jednodušší přejít rovnou k palbě než se zaobírat pomocí.
Upřímně doufám, že byl tenhle článek dost útočný. Někdo se za ty - stoprocentně - děti, které se ještě řádně neseznámily se slohem, postavit musí. I když je pravda, že většinou nevíme, kolik let bylo autorovi daného textu, když jej sepsal... I v tomto případě mi ale nepřijde správné na člověka útočit mnohdy tak ostrými slovy. Copak nestačí nezaujatě oznámit holá fakta? Vážně se z toho musí dělat krutá veřejná zábava?
Scissors

22.1.11 - Na odstřel

22. ledna 2011 v 12:47 | Scissors
Doteď jsem si zapisovala do deníčku jen filmy, které zrovna dávali v kině, ovšem včera jsem shlédla další skvělý herecký výkon Russella Crowea a zkrátka si to sem musím zapsat. Film se jmenoval Na odstřel (v originále State of Play) a není až tak starý. Jen dva roky zpátky (2009). 
Příběh začíná ne zcela objasněnou smrtí ženy, která pracovala pro kongresmana Stephena Collinse. (Tuto roli ztvárnil Ben Affleck a musím říct, že se do ní dokonale hodil.) Collins se o její smrti dozvídá těsně před jedním ze zasedacích schůzi kongresu a když zde její smrt veřejně oznamuje, tak nějak se stane, že se rozpláče. Tohoto drobného "incidentu" se hned zhostí novináři a na titulních stránkách různých tiskovin se začínají objevovat spekulace o tom, zda-li měl ženatý kongresman s onou mrtvou milostný poměr. To se nakonec ukáže jako pravdivá teorie. Collins měl na škole za přítele schopného reportéra Cala McAffreyho, jehož si ve filmu zahrál Russell Crowe. Ze zoufalství jej navštíví a Cal se rozhodne mu pomoci. Během toho najde spojitost mezi - jak se prokáže - vraždou Collinsovy milenky a svým zdánlivě nudným případem zastřelení dvou obyčejných lidí na ulici...
Na začátku se film poměrně pomalu rozjíždí, avšak ani tato jeho první polovina není nudná. Vcelku zajímavě je tam popisovaná novinářská branže a Crowe jako novinář je dokonalý. Druhá polovina je však o poznání lepší. Závěr filmu pak na diváka udělá největší dojem. (Strašlivě se mi líbila poslední scéna s Affleckem a Crowem. Ten jejich rozhovor byl prostě skvělý!) 
Jestliže se hodláte na film podívat, je nutné vědět, že jednou z jeho hlavních náplní je politika, tudíž nic oddechového. Mně se občas stává, že něco úplně nepochopím. Někdy je všechno až příliš chaotické, rychlé ap. Nemyslím si, že tohle by byl ten případ, ale politika bývá ve filmech zkrátka komplikovanější. I tak je to ale vážně dobrá podívaná, při které se určitě nebudete nudit. Hlavně jestli máte rádi Russella a nebo Afflecka. Já osobně spíš fandím Russellovi, ale musím přiznat, že v tomhle filmu byl i Affleck skvělý. Ty jeho psí grimasy se sem vskutku uplatnily.
Scissors

+ OTÁZKA: Neví někdo, jak se jmenuje hudba hrající v traileru, který přikládám k článku, od 1:45 do 2:17? Moc se mi líbí a ráda bych si ji někde sehnala. K tomu ale potřebuji její název. :(
Aktualizace 12:56: MÁM TO! Kdo chce také slyšet, zde... :)

Trailer s českými titulky

18.1.11 - Vykladačka smrti

19. ledna 2011 v 21:03 | Scissors
Mimo jiné dárky jsem k Vánocům dostala poukázku na knihu platnou na tři měsíce. Minulý pátek jsem ji využila a zcela naslepo šla do patřičného knihkupectví. Prošla jsem fantasy, světovou beletrii, historické romány a skončila jsem u thrillerů. A právě tam jsem nalezla knihu Vykladačka smrti od Ariany Franklinové. (Někde jsem se dočetla, že je to jen pseudonym.) Mít více času, přečetla bych ji během víkendu, ale takto mi to trvalo dlouhé čtyři dny... Až dnes se mi však naskytla příležitost se o své názory a dojmy podělit.
Vykladačka smrti je středověký detektivní thriller odehrávající se na území Anglie. Hlavní hrdinkou je lékařka ze sicilského Salerna, která má vcelku zajímavé jméno Adélie. Ve skutečnosti má těch jmen spoustu, ale já si pamatuji jen to hlavní a pak Vesuvie. (To proto, že ji její rodiče nalezli na úpatí hory Vesuv.) Adélie však není jen tak obyčejnou lékařkou. Ona je patoložkou. Zkoumá těla mrtvých, která se jí dostanou na stůl. Najednou se však musí ona vydat za nimi. Bok po boku s židovským detektivem panem Simonem a svým věrným pomocníkem Mansurem (což je Saracén) tak odcestuje do Anglie, kde bylo zavražděno malé dítě a další tři se pohřešují. Z těchto činů jsou obviněni tamější Židé a právě to je důvod, proč se tam Adélie se svými společníky vydává a ještě ke všemu v utajení. Musí totiž odhalit pravého vraha... A že to bude velmi dramatické!
Vykladačka smrti mě během četby vážně bavila. Čtenář se při ní bojí, směje a romantické duše se tetelí, když se konečně objeví nějaký ten rytíř na bílém koni. A jelikož jsme ve středověku, tak to myslím doslova. (I když o barvě koně se moc nehovořilo.) Kniha je dějově sestavená tak, že souhlasí s historickými událostmi tehdejší doby a pokud ne, v doslovu vás na to autorka upozorní. (Nemůžu to však tvrdit na sto procent. Fakta jsem neověřovala.) Konkrétně se jedná o dvanácté století, kdy vládl král Jindřich II.. Pokud vám jméno nic neříká, nejspíš by vám mohlo pomoct tvrzení, že to je zkrátka ten, jehož rytíři zamordovali sv. Tomáše alias Tomáše Becketa. I o tomto skutku se kniha zmiňuje. (Ale vážně jen zmiňuje.) 
A jak jsem k tomuto žánru přišla? Jednoduše. Když jsem okem přejížděla přeš rozmanité tituly v regálech, zaujala mě obálka. Jakmile jsem si pak přečetla jméno Jindřich II., kterého nyní bereme v dějepisu, kniha musela být má! Jsem moc ráda, že jsem si ji nakonec skutečně odnesla domů. Navíc... Už se nemůžu dočkat dne svých narozenin, protože mi mamka slíbila, že dostanu druhý díl, který je již v prodeji. 
Ale zpátky k tomu "recenzování". Kdybych měla vybrat postavu, která na mě nejvíce zapůsobila, byl by to určitě Jindřich II., ačkoliv se objevil jen v první a dvou posledních kapitolách. Byl to zkrátka ten správný král, který dokázal intrikovat, být milý a zároveň se řádně vztekat. Jestli nám do příštího testu dá naše paní profesorka na dějepis "referát na naši oblíbenou historickou postavu oné doby", už vidím, jak tam budu horko těžko vysvětlovat, že jsem si ho zamilovala v moderní beletrii a mimo jiné jej lituji pro jeho zrádnou smrt... To jsem ovšem odbočila. Další mou oblíbenou postavou z Vykladačky by byl sir Rowly. Koho by neokouzlil jeho příběh z křižácké výpravy? Adélie už na mě takový dojem neudělala. Beru ji spíš neutrálně...
Všem z vás, kdo máte rádi středověk, historickou literaturu nebo zkrátka jen thrillery, detektivky a napínavou četbu, můžu Vykladačku vřele doporučit. Je to zajímavý napínavý příběh obohacený tím, že se zakládá převážně na skutečných událostech dvanáctého století. Zároveň bych však měla varovat, že při určitých pasážích je to vážně kapánek drsnější četba a místy je zkrátka spíše pro větší. (Nutno brát vážně nejen z hlediska jazykového.) Kdybych ji měla nějak zaškatulkovat podle fanfiction omezení, dala bych jí do poličky se štítkem patnáct plus a to z výše uvedených důvodů.
Na závěr bych řekla, že to byl můj první přečtený středověký thriller a to žánrové propojení mě prostě dostalo! Už se neskutečně moc těším na knihu Labyrintem smrti, což je ono pokračování Vykladačky knihy. A největším důvodem mé nedočkavosti je, že v Labyrintu se bude řešit vražda královy milenky. Co to znamená? Veliký výskyt Jindřicha II. v ději!
Vaše Scissors :)

Na obálce mé knihy je napsáno "Detektivní thriller ze středověké Cambridge", jako je tomu tady.

15.1.11 - Fotři jsou lotři

15. ledna 2011 v 17:19 | Scissors
Nedávno začali v kinech dávat další pokračování filmu Fotr je lotr. Po snímku Jeho fotr, to je lotrpřichází na plátna Fotři jsou lotři. To je ale fotrů a lotrů ve dvou jednoduchých větách, že? Každopádně... Včera jsem tuhle komedii shlédla a hodlám se s vámi podělit o své dojmy, které jsou značně rozporuplné.
V první řadě je nutné si uvědomit, že se jedná o komedii, tudíž se od tohoto filmu nedá očekávat nic složitého. Také byste před návštěvou kina měli vědět, že je to skutečně třetí díl a obvykle se s vyšším číslem kvalita filmů snižuje. (Slovo obvykle je důležité.) Tady tomu není jinak. První díl byl rozhodně ze všech nejlepší. Tím ovšem nechci říct, že by se mi trojka nelíbila. Byla fajn. V první polovině, kdy ještě nejste přesycení vtipů na jedno určité téma, ušla. Jaké že téma mám na mysli? Stačí, když řeknu, že hlavní hrdina se jmenuje Greg (ovšem původně Gey) Jebal, jeho matka je sexuoložka a otec jede do Španělska, aby se naučil tančit eroticky laděné flamenco. Inu po chvíli vás to omrzí a navíc... Některé ty vtipy jsou vážně dost přemrštěné. (Viz scéna s prodavačkou léku na erekci, která si sama jeden vezme, a nakonec spolu s Jebalem skončí ve vykopané jámě, kam ho shodila. Naštěstí po vlastním dopadu na dno omdlela...) Zní to asi dost odpudivě, ale zase až tak hrozné to není. Je něco jiného se na to dívat a něco jiného si o tom číst. 
Teď co se mi na filmu vážně líbilo. No. Nejvíce asi scéna v bazénku s kuličkami, která je takovou parodií na Čelisti. Ta stojí vážně za to! Pak samozřejmě herecké obsazení. Robert De Niro, Ben Stiller, Owen Wilson, Barbra Streisend a Dustin Hoffman jsou zkrátka super. Ve filmu byla také celkem fajn doprovodná muzika. 
Na závěr bych řekla, že je to zkrátka průměrná oddechová komedie. Podruhé bych na ni nešla, ale kdyby ji dávali v televizi a já neměla co dělat, klidně bych se na ni podívala znovu. 
Scissors

Český trailer

6.1.2011 - novoroční povzbuzení

6. ledna 2011 v 21:50 | Scissors
Svět se nezastaví. Nikdy. Lidé se tu a tam zaseknou, ale časem se musí znovu pohnout z místa, protože svět nečeká. Na nikoho. Tímto vám přeji hezký začátek nového roku a doufám, že vás v něm nepotká žádná zdánlivě nepřekonatelná překážka nebo - když už - tak jen jejich minimum. A pokud by se přeci jen stal pravý opak, vzpomeňte si na to důležité slovíčko zdánlivě. Vše lze zvládnout. Stačí jen touha a snaha jít dál.
Navíc...
***
Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.
- Arthur C. Clarke -
***
Tak. Důležitý novoroční - i když kratičký -
článek, který byl sepsán za účelem vašeho povzbuzení, byl úspěšně dokončen. Doufám, že bude svědomitě plnit svou funkci, ačkoliv jeho začátek vzbuzuje spíše opačný dojem. Nakonec vám zcela obyčejným způsobem popřeji mnoho úspěchů, splněných přání, lásky, co nejméně zklamání a hlavně zdraví, protože to je základem našeho štěstí.
Vaše Scissors

31.12.10 - poslední článek

31. prosince 2010 v 12:50 | Scissors
Konec roku je tu a já část toho posledního dne strávím v kině. Stačí se jen malounko porozhlédnout zde, abyste pochopili, nač půjdu. Nápověda? Uvidím to podruhé a mohla bych to vidět ještě třeba tisíckrát. A taky je to "událost jedné generace". (Tuhle větu miluji! Jsem tak hrdá na to, že do té generace patřím.) Ano, dámy a pánové, dnes jdu opět do kina na Harryho Pottera a relikvie smrti. Není to stylové zakončení roku? Dle mého názoru není nic stylovějšího pro pravého fanouška této série. I když nepopírám, že už to hraničí s šílenstvím. Stejně se za to ale nestydím. Vždyť to má úroveň! Navíc... Jednou budu na tohle své období s úsměvem vzpomínat. :)
Teď ovšem k tomu roku 2010. Zdá se mi to jako včera, co jsem slavila minulého Silvestra a jako předsevzetí si dala, že konečně zapracuji na své knize. Nic. Napadla mě spousta nápadů a některé jsem si i zapsala, ale dál než k nedokončenému prologu jsem se nedostala, protože mou pozornost odvádí škola a Rowlingová. Je to kruté. Jak v dnešní době má člověk zapracovat na něčem svém, když jej tohle všechno utlačuje? Nepochybuji o tom, že dneska (zítra) si dám totéž předsevzetí a budu jen doufat, že to dopadne lépe. (Kdo ví, třeba napíšu dokonce první kapitolu!) I když letos bych to mohla podat v šibalštějším stylu. Něco jako "oh, novoroční dne, prosím, přeji si zlepšit svou pisatelskou dovednost" nebo "dovol mi dokončit povídku Velká tvrzení a osvoboď mě ze spárů fandomu Harryho Pottera". To druhé je ovšem nemožné, protože mě stále napadají nové a nové náměty na fanfiction. Ach jo. Smutné.
Mám takové tušení, že ať se snažím, jak se snažím, stejně neopustím téma fanfiction. Ani v tomhle článku ne. Ale tak proč ne, že? Můžu se alespoň pochlubit tím, že se mi plní mé drobné přání mít pár čtenářů. Ani nevíte, jakou radost mi dělá každý váš komentář. Tudíž bych chtěla poděkovat všem těm, kdo sem zavítají za účelem zkontrolovat, zda-li nepřibyla další kapitola. Děkuji vám. Jste mou radostí a... vážně to nejsou silná slova. :))
A teď k nadpisu článku. Nebojte se, tohle ani zdaleka není poslední článek blogu. Jen poslední článek roku 2010. Oxidovat (fuj... chemie!) vás milé čtenáře budu stále, protože ačkoliv mi v poslední době zbývá jen pramálo času a nápadů na zajímavé články, nemám to srdce s blogem skončit. Vždyť už jsem to dotáhla docela daleko... Nehodlám to nyní vzdát. 
Nakonec vám všem přeji hezkého Silvestra a šťastný Nový ale i nový rok. 
Vaše Scissors :)

30.12.10 - Přesýpací hodiny + Pronásledovaná

30. prosince 2010 v 13:43 | Scissors
Byla jsem pár dní na horách. Díky času strávenému tam jsem si přečetla knihy, které jsem dostala letos k Vánocům, a to třetí díl série Akademie Evernight (Přesýpací hodiny) a pátý díl Školy noci (Pronásledovaná). Nyní se s vámi podělím o své zážitky z této četby. 
Vezmu to popořadě. Jako první jsem přečetla Přesýpací hodiny, protože jsem se na ně zkrátka nemohla dočkat. Ta knížka mě nezklamala. Naopak. Uchvátila mě, jelikož přímo sršela emocemi. Alespoň tak působila na mě. Musím se přiznat, že mě dokázala i rozplakat a já brečím většinou jen u filmů, heh... Co na knížkách oceňuji asi nejvíce, je, když jsou psány elegantním a kultivovaným jazykem. Přesýpací hodiny takovým jazykem psány jsou. Navíc je to ten typ knihy, od které se nemůžete odtrhnout. V každé kapitole se totiž něco děje a skoro vždy má "otevřený" konec, který vás nutí k tomu, abyste ještě přelouskali pár dalších stran... Díky tomu jsem ji na horách zvládla přečíst za dva dny. Nejen procítěným stylem první osoby si mě však autorka získala. Strašlivě se mi líbil příběh! Tolik akčních příhod a navíc bylo vše tak nějak "reálné". Jak může být "upířina" reálná? Jednoduše hlavní hrdinové nemají neomezený přísun peněz a nejsou dokonalí, tzn. chybují. Zdá se to nejspíš samozřejmé, ale věřte či ne, není. Druhá kniha, kterou tento článek zmiňuje, to jen dokazuje. To, že se děj od začátku do konce neustále formuje, je příjemným bonusem. Dojde to do takové míry, že vás závěr knihy naprosto šokuje. Můžu tak tedy rozhodně mluvit za sebe. Ještě bych dodala, že celý příběh je prodchnut jakousi melancholií, což pro mě představuje velké plus. O humornou četbu se rozhodně nejedná... Abych však jen nepěla ódy, řeknu také, že v pár scénách bylo až moc příhodných "miluju tě". Je to ovšem romance, takže to k tomu prostě patří...
Na Pronásledovanou už takovou hezkou "recenzi" nečekejte. Předem můžu varovat ty, kdo mají knihu a i celou sérii rádi, nečtěte tento článek dál. Hodlám ji totiž rozcupovat od základů a musím podotknout, že to já obvykle nedělám! Ach ano. Opět se setkáváme se slečnou Mary Sue alias dokonalou potetovanou Zoey Redbirdovou alias u-we-tsi-a-ge-ya, ptáčátko, Červenka, Zo, budoucí velekněžka s mocí pro všech pět živlů (nikdy jsem nepochopila, jak může být duch živel, ale to je jiné povídání) a pozor! Nyní nově i A-ya, což byla zhruba před tisícovkou let panna uplácaná z hlíny, které vdechli Zoeyniny předkové život, aby uvěznila do podzemí temného padlého anděla Kalonu, jež konal na Zemi jen samé zlo. (Je to takový tajemný playboy, kterého uctívají nejen dívky, ale svým způsobem i chlapci. Pronásledovaná se vůbec motá jen kolem jednoho tématu. Kluci, kluci, kluci. Otravné.) Zoey ho samozřejmě na konci knihy porazí včetně Neferet, z níž se mimo jiné stala neuvěřitelná mrcha. Aby z toho však autorky vytěžily co nejvíc prachů, tak své čtenáře upozorní na to, že se Kalona ještě vrátí a že zkrátka není všem dnům konec. Než jsem se ale k tomuhle super byznys-konci dostala, musela jsem se prokousat spoustou dialogů, na nichž je celá kniha postavená a které jsou, ehm, dost pubertální a to takovou měrou, že mě to místy až nudilo. Je sice fakt, že pár hlášek dokázalo rozesmát, ale zbytek spíše obtěžoval. Navíc ze všech těchto dialogů vyplynulo další vodítko k zahnání Kalony a většinou to působilo dost nelogicky. No. Afroditě to přece děsně pálí a Zoey má svá podvědomá tušení, která jí sesílá odněkud z mráčku sama Nyx. Do toho všeho se však Zoey připlétá její soukromý život v podobě upíra Erika, lidského kluka Heatha, do kterého se znovu otiskne, a přibývá k tomu i můj James Stark. Je mi smutno, když vidím, že i on padl do pařátů dokonalé Redbirdové. Jediná scéna, která na mě nějak zapůsobila, byla s ním. Samozřejmě v ní nechyběla ani Zoey, protože ta je vypravěčkou celého příběhu. Byla to scéna v momentě, kdy se Zoey ve Škole noci vkrádal do snu Kalona a James (tak mu budu říkat já, protože to jméno miluju) procházel kolem jejích dveří. Pak následoval moc pěkný rozhovor. (Kdybych chtěla být hodně hnusná, tak bych řekla, že jediný hezký rozhovor...) No. Snad už by to k Pronásledované stačilo. Asi jste si utvořili jasný obrázek o tom, jaký postoj jsem k sérii Škola noci definitivně zaujala. Tímhle dílem jsem s její četbou skončila.
Vaše Scissors 


9.12.10 - v kobce

9. prosince 2010 v 20:41 | Scissors
Prokletá. Uvězněná v kobce, kterou jí sice vystavěli jiní, avšak ona sama jim dala plán ke stavbě. Jako architekt nikdy nevynikala, a tak do nákresů zapomněla namalovat nouzový východ, kterým by se mohla dostat ven, kdyby to potřebovala. Možná ale byla tak hloupá, že šetřila tuhou úmyslně. Možná si naivně myslela, že žádný nouzový východ nikdy potřebovat nebude. Ovšem ne nadarmo se říká, nikdy neříkej nikdy... Slovo teď je toho důkazem.
Chce utéct, ale zdi se na ni jen zlomyslně šklebí. Hledá škvíry a úspěšně jich spoustu nachází, jenže pokaždé jsou příliš malé a ona nemá sílu je rozšířit natolik, aby jimi mohla utéct pryč. Na druhou stranu... Třeba se na svou slabost jen vymlouvá, protože nechce bourat stavbu, na jejímž zbudování se z velké části přičinila. Třeba si neuvědomuje, jak moc je nebezpečné zůstávat dlouho v prostoru bez oken...
Vězněná druhými a vězněná sama sebou i v tuto chvíli stojí uprostřed chladné místnosti a chřadne chladem, jež ze zdiva zbudovaného jimi vychází. Dříve tomu bylo jinak. Sálalo z něj příjemné teplo a na počátku snad i žár. Ty doby jsou však dávno pryč. Vypařily se stejně rychle jako ruce, které poslepovaly maltou cihly místnosti, ruce, jejichž majitelé ji svým díky zdím neviděným odchodem prokleli. Vypařily se jako pára nad hrncem.
Scissors

27.11.10 - Harry Potter a Relikvie smrti (1. část)

27. listopadu 2010 v 15:46 | Scissors
Ještě předtím než odstartovala ta šílená mánie s plakáty, trailery a předpremiérou, jsem si říkala, že bych se na ten film neměla příliš těšit, protože mě určitě zklame. Proč? To rozdělení do dvou částí zkrátka opravdu odrazuje a já si z toho tak nějak odvodila, že film pokazí. Sama sebe jsem se ptala, kde to asi tak hodlají scénáristé střihnout... Po té vlně, kterou však odstartovala premiéra Pottera v Londýně, jsem na všechny tyhle své myšlenky dočista zapomněla a jen jsem šílela, když jsem nemohla jít na pražskou premiéru. A dnes, když jsem Harryho Pottera sedmičku konečně viděla, jsem odcházela tak trochu... zklamaná. Přesně tak, jak jsem původně předpokládala.
Ačkoliv se mi film líbil, čekala jsem víc. Tak nějak jsem si ráno naivně myslela, že když už to teda rozpůlili, bude to stát za to. Bylo tomu však spíš naopak. To, jak to přepůlili, to celé zkazilo. Ano. Moc se mi líbily vtipné hlášky, efekty, napětí scén, dialogy a Bradavice mi nijak zvlášť nechyběly, ovšem tak nějak jsem čekala víc, než mi film dal. Jsem náročná? Nemyslím si. 
Musím s lítostí zkonstatovat, že prvně mi vadilo herecké obsazení jednoho z mých oblíbenců. To Lupinovo. Nemůžu si pomoct, ale vůbec mi do té role Thewlis nesedl. Ve trojce byl fajn a v pětce dokonce skvělý, načež pak v šestce moc nevystupoval, ale teď v sedmičce jsem se na něj tak nějak podvědomě zaměřila a... Ta hláška s Tonksovou byla hrozná... "Remus a já vám chceme něco říct." Bože... Ještěže to nakonec nedořekla. Hm. Nejspíš mi nesedlo ani herecké obsazení a ani ten pár přímo z pera Rowlingové... Natož když se to takhle skloubilo dohromady.
Aby to ale nevypadalo na to, že se mi film nelíbil, tak začnu s chválou. Za nejlepší scénu považuji zpracování té pověsti o třech bratřích a smrti. To se mi vážně moc líbilo! Bylo to dokonalé. Jako herce bych "pochválila" všechny Smrtijedy... Obzvláště pak představitele Snapea. Severusův impozantní příchod na Malfoy Manor zkrátka nemá obdoby. Rickman je jednička. I neoholený a zdeptaný Lucius alias Issacs byl super. Taková Bellatrix už na mě ale byla moc silné kafe... Zahrála to skvěle, ale... Můžu říct jen jedno. Fíha! 
Tím se dostávám k tomu, že film byl moc dobře natočený. Vlastně poprvé nám filmaři ukázali, jak je ta válka s Voldemortem vážná a hlavně odporná. Vraždy z předchozích dílů sice nebyly příjemné, ale se sedmičkou se to nedá srovnávat. Ta je jich plná od začátku do konce. Všechny ty hrůzy, které začaly se smrtí Rufuse Brouska, kdy ministerstvo definitivně podlehlo Smrtijedům, se prostě moc povedly. Výslechy o původu, zabíjení, krev... Skvěle ztvárněné. 
Nakonec bych ještě pochválila smutnou scénu, kdy umíral Dobby...
Ohledně hudby vám toho moc nepovím. Nějak jsem ji nevnímala. Zalíbil se mi jeden soundtrack, ale nemůžu ho teď najít. Byl u scény, kdy Smrtijedi odváděli znetvořeného Harryho s Ronem a Hermionou na Malfoy Manor.
Když to tedy všechno shrnu, tak musím říct, že Harry Potter a Relikvie smrti I. je dobře udělaný film. Oproti předchozím dílům je mnohem akčnější, drastičtější a vůbec daleko temnější, což je vzhledem k ději fajn. Zároveň mě ale zklamal, což se mi až tak s Harrym nestává. Tuším, že to je vlastně poprvé, pokud nepočítám pátý díl, který naprosto... Ehm. Však vy-víte-co. Nezbývá mi nyní než jen doufat v to, že druhá část, ve které se odehraje má oblíbená scéna se zlatonkou, bude lepší. Nebo spíš doufat v to, že tu scénu natočili tak, aby se mi líbila, heh.
Scissors

26.11.10 - tak blízko, tak daleko

26. listopadu 2010 v 16:36 | Scissors
Slyšeli jste už někdy něco jako "jsme si tak blízcí a přitom vzdálení"? Nepochybuji o tom, že ano. Je to jedna z těch zvláštních věcí, které dokáže pochopit každý. I ten, který je nezažil na vlastní kůži. Když pak něco takového přijde, jsme překvapeni tím, jak skutečné to může být. Alespoň já ve chvíli, kdy jsem si to prvně uvědomila, byla.
Říkám si, jak můžeme nechat zajít některé věci právě do bodu, kdy stojíme vedle sebe, mluvíme spolu jako kdykoliv předtím, ale ačkoliv cítíme, že už to jako předtím není, nic s tím neděláme. Napadá mě také, jestli to mívá vždy tak plynulý a volný průběh a jestli je člověk, který k bodu "blízkého vzdálení" spěje, jen pozorovatelem událostí odehrávajících se kolem něj. Můžu si ihned sama odpovědět. Ne. Každý přidá tu a tam ruku k dílu a za výsledek jsou pak odpovědní všichni. Za výsledek, kterým se nedá vůbec chlubit.
Musím říct, že už se vůči tomu všemu stávám apatickou. Prakticky každodenní ukázky toho, jak jsem nedůležitá, již otupily mé cítění. Jsem melodramatická? Možná. I přesto to, co píši, nevymažu, protože člověk ze sebe ty negativní pocity nějak dostat musí. Já nekřičím. Využívám tuto kreativnější podobu vybíjení vzteku, smutku, zklamání...
Tohle všechno spustila jedna událost před pár měsíci, která mě zranila asi nejvíce. Byl to pád z mráčku zpátky na zem, který mi měl už tehdy otevřít oči. Namísto toho jsem se ale snažila opět dostat do naivních výšin tím, že jsem to řešila. Sypala jsem si ale jen sůl do rány a způsobovala si tak ještě větší trápení. Vážně to bolelo...
Ne, já nepřeháním. Vykreslila jsem si všechno až příliš pastelovými barvami a teď, když mi to konečně zpětně dochází, vidím zase moc černě. Alespoň už to nebolí tak, jako na začátku... Snad jsem si zvykla. Pomalu si začínám myslet, že jsem se s tím vším dokonce smířila, ačkoliv když to vidím napsané černé na bílém, tak tomu nevěřím. Kdybych to tak totiž skutečně bylo, můj blog by dál zel prázdnotou... A kdybych se s tím smířila už po tom pádu, vymizela by většina mého deníčku. Vždyť se téměř pořád motám kolem jednoho problému, který se ještě ke všemu dá jen horko těžko definovat. Má to cenu?
I když vím, že je to zbytečné, nepřestanu s tím. Obzvláště poté, co jsem si ověřila to, co jsem už nějakou dobu tušila. To jest fakt, že všechna ta vyřčená slova naprosto pozbyla významu. Pokud ovšem někdy nějaký měla. V téhle náladě už se přikláním k tomu, že to všechno byly kecy a já se jimi jen nechala sprostě obelhávat. Nebo hůř... Obelhávala jsem sama sebe, když jsem jim přikládala větší význam, než jaký měly. S tím je ale konec. Mají to, co chtěli... Bod vzdálení. 
Scissors

23.11.10 - vybitá

23. listopadu 2010 v 22:05 | Scissors
Proč musím být pořád unavená? Jako bych poslední dobou energii jen vydávala a žádné se mi na oplátku nedostávalo. Jako bych žila jen proto, abych se pro něco ničila... Připadám si jako baterka, která se má každou chvíli vybít, ale pokaždé, když už to vypadá na to, že od toho vážně nemá daleko, ukáže se, že jí stále špetka energie zbývá. Jako bych byla baterka, která se donekonečna vybíjí. Nic ale přeci netrvá věčně. Mám však tuto pravdu započítat ve svůj prospěch? Já na ní totiž nevidím pranic kladného... A to samotné mě vyčerpává asi nejvíce.
Zoufale pátrám po něčem, co by mi alespoň trochu zvýšilo kredit. Ovšem všechny takové věci, osoby a situace přede mnou utíkají. Párkrát se mi sice podařilo je doběhnout, ale když jsem je chtěla polapit, má ruka prošla skrz. Byly mi příslibem opory a ukázaly se jako nehmotné, jako nereálné...
A tak mne na sklonku dne napadá, zda-li existuje něco skutečného. Něco skutečně nápomocného. Nějaký pilíř, o který bych se mohla opřít. Pokud ano, kde jej mám hledat? Kde je to místo, věc, osoba, událost nebo cokoliv jiného, co by mi dodalo optimismu? Pokud ne, lze těm ztrátám alespoň zabránit? A jak? Jak, když před nimi nelze utéct a ani jim čelit? Bezmoc. To je to, co mě trápí...
Scissors

14.11.10 - nevěřím

14. listopadu 2010 v 17:08 | Scissors
Když se to stalo poprvé, nevěřila jsem, že bych mohla mít takové štěstí a byla jsem si téměř jistá tím, že se to již nebude opakovat. Sama sebe jsem připravovala na tento fakt, ačkoliv jsem věděla, že si tím nijak nepomůžu. Zklamání by mě čekalo tak jako tak. 
Když se to pak stalo podruhé, má dušička se zatetelila dětinskou radostí. Nezaobírala jsem se nepravděpodobností toho, co se stalo. V ten moment to nebylo vůbec podstatné. Šlo jen o to, že to nebyl přelud, nýbrž skutečnost.
Když se to stalo potřetí, mé pochybnosti se vrátily v plné síle. Bylo to zvláštní. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se na mě usmála tak velká štěstěna a kvůli tomu jsem se z toho nemohla ani řádně radovat.
Když se to stalo počtvrté, už jsem byla plná očekávání a bála jsem se jen toho, aby se nic nepokazilo. Bála jsem se zbytečně.
Když se to stalo popáté, vyskytla se první komplikace, ale ustála jsem ji. Díky tomu teď netrpělivě čekám na své pošesté, ačkoliv pořád úplně nevěřím... 
Scissors

9.11.10 - žiji, tančím (nebo spíš naopak?)

9. listopadu 2010 v 19:43 | Scissors
Po uveřejnění minulého zápisu do deníčku jsem zjistila, že nevím o čem jiném psát a přitom mám tolik různých možností. I přesto se však má mysl vrací stále k jedné věci, ačkoliv ví, že ji nemá smysl dál řešit. Rozhodně ne bez přítomnosti všech zúčastněných... A víte co? Kašlu na to. Kašlu na všechno, protože mě to nebaví a unavuje. Člověk si přece musí dát pauzu, no ne?
Takže... Ve čtvrtek mám svou historicky první prodlouženou. Pochlubím se vám, že naprosto nezvládám polku, takže se jí budu snažit vyhýbat, ačkoliv se mi to nejspíš (zcela určitě) nepodaří. No, při něčem si ty nohy zlámat musím, že? (Heh.) Překvapila mě elegance tance čača, který jsme včera prvně probírali. Samozřejmě nemluvím o nás nemotorných začátečnících, ale o našem tanečním mistrovi a mistryni. Vážně to vypadalo moc hezky, když nám čaču ukazovali. Kéž bych to tak taky někdy zvládla. (Haha, až naprší a uschne. Nebo spíš až budu tančit polku. Nějaký déšť v tanci nikoho nezajímá.) 
Od tanečních přeskočím k televiznímu pořadu Stardance, který vysílají na ČT1. (Je to již čtvrtá řada.) Pokud se na to díváte, kdo vás zaujal nejvíce? Já budu nejspíš fandit Křížovi z Básníků a Langerové. Ten první tanec Kříže se mi ale nelíbil, takže zatím boduje elegantní Langerová. Vážně jí to tančení jde. ;)
To by bylo asi k pauze všechno a ničím jiným vás (ani sebe) zatěžovat nehodlám. Mějte se! 
Scissors

6.11.10 - uvízla jsem

6. listopadu 2010 v 19:18 | Scissors
Vyjdeme-li na vrchol kopce, jsme sice unavení ale šťastní. Sejdeme-li opět dolů, vrátíme se z nebes na zem. Spadneme-li z něj, těžko se vydrápeme nahoru. Neztěžuje nám to ovšem jen strmý svah, ale i člověk, který nás z něj shodil, nebo ten, kdo nás spadnout donutil. Lépe řečeno ten, kdo nás přiměl skočit
Marně se snažíme opět dostat nahoru, ale nevzdáváme se. Toužíme po tom, abychom dovedli překonat všechny překážky. Nechceme zakopávat o klacky, které nám ostatní hází pod nohy nebo které jsme si tam hodili sami. I tak ale padáme zpátky dolů. Nečeká nás sice tak surový pád, jako byl ten první, ale pořád nás čeká mnoho jiných pádů... Nebo vážně existují i horší?
Pak přijde okamžik, kdy znovu upadneme, ale již nenacházíme sílu znovu vstát. Celé tělo nám jako by ztěžkne a zůstává ležet na zabahněné stezce. Nohy ani ruce nás nechtějí poslouchat, ačkoliv se tváří, že nám i nadále patří, že jsou i nadále pod naší vládou. Trvá to tak dlouho, dokud nás neopustí poslední kapka touhy vstát. Jakmile se tak stane, znovu jimi můžeme hýbat, jenže je pozdě. Nám už se přece nechce vstát... Není proč.
Hloupost! Vzchopme se. Vždy je proč se znovu postavit na nohy a pokračovat v cestě. Možná nás nechtějí na vrcholku tohoto kopce, ale vždyť není jediný. Na světě je tolik svahů, které můžeme zdolat a vřele nás tam uvítají. Předtím ovšem musíme sejít z tohoto kopce. Musíme se rozloučit s touto stezkou.
A zde nastává kámen úrazu. Já nechci odejít. Nechci se rozloučit. Nechci sejít dolů a hledat jiný kopec ke zdolávání. Zároveň s tím vším jsem se však vzdala... Co se mnou bude dál, když ležím v bahně uprostřed výstupu a šlapou po mně jiní lidé, které na vrcholku této hory přijmou místo mé osoby? Nemohu sejít dolů a nemohu se dostat ani nahoru. Uvízla jsem. Nemohu nic... Leda tak čekat na zázrak.
Scissors
 
 

Reklama