S = DENÍK

22.12.09 - včera, dnes a zítra

22. prosince 2009 v 11:09 | Scissors
Vím, že je na deníček poněkud brzy, ale netuším, jestli dostanu řádnou příležitost sem večer něco přidat a tak píši teď. Chtěla bych se jen krátce zmínit o včerejším dni, dnešním dni a dni zítřejším. Snad to překousnete. ;)
Co se tedy včerejška týče, omlouvám se, že jsem sem nepřidala žádný článek, ale nebyl čas a večer pak už ani nálada. Řekněme, že jsem měla poněkud plný program. Hlavní aktivitou dne se stalo divadelní představení Louskáček, na které jsem šla do Národního divadla. Na tomto baletu jsem již byla před devíti lety a když to porovnám, tak se všechno absolutně změnilo. Nejen provedení, kulisy a samotný balet, ale dokonce i jméno hlavní hrdinky. Krásně na mě však působila obě představení.
Dnes hodlám jít do kina. Asi jste už slyšeli o filmu Avatar od slavného Jamese Camerona, jemuž jsou připisovány filmy jako Terminátor a Titanic - filmy, které známe úplně všichni. No a na jeho největší novinku právě dnes jdu. Docela se těším, protože to má být 3D, ale kdo ví. Nejspíš můžete očekávat nějakou recenzi, i když jich na internetu najdete spousty. Také musím přihodit něco do vínku, ne? Mám takový pocit, že budu úmyslně hledat nějaké nedostatky, protože na CSFD tento film získal sedmou příčku v žebříčku dvou seti nejlepších filmů a to byl uveden do kin teprve 17.12.! Tomu říkám úspěch. Už teď hodnotím soundtracky z youtube. ;)
Posledním tématem tohoto článku bude zítřek. Abych pravdu řekla, úplně jsem zapomněla, co jsem tu chtěla rozebírat. Avatar mi úplně zatemnil mozek a vytěsnil tak to téma z hlavy, takže můžu jenom napsat, že zítra tu pravděpodobně můžete čekat již zmiňovanou amatérskou recenzi na tento film.
Vaše Scissors :)

Ps./ Přidávám soundtrack, který mi tu právě hraje. Není super?

15.12.09 - zvláštní

15. prosince 2009 v 18:56 | Scissors
Člověk by si řekl, že když má za sebou vánoční nákupy, které byly vskutku úspěšné, bude rád. U mě tomu tak zpočátku bylo, ale ta euforie, jež vás přepadá, když víte, že jste se právě zbavili jakési povinnosti, vyprchala. S podivným smutkem musím konstatovat, že vyprchala velmi brzy. Samozřejmě se těším, až dárky předám patřičným osobám, nicméně je to jaksi utlumené v pozadí za mou zvláštní náladou. Bylo jen otázkou času, kdy se tu objeví další klasicky neveselý článek, jako tomu bylo vždy a já vám tímto oznamuji, že jsem si pro něj zvolila dnešek.
Je zvláštní, jak se mohou střídat veselá a smutná období takovou rychlostí, ale ještě před hodinou jsem byla v normálu. Skutečně. Když tvrdím, že jsem náladová, má to svůj důvod. Dost rychle se dokáži zabavit, ale o to rychleji se pak nudím. Chvíli jsem veselá a chvíli přemýšlivá. Někdy mám náladu mluvit se svým okolím a jindy jsem spíše samotářská. Občas se dokonce stane, že ani nevím, jak se cítím. Jestli dobře nebo špatně či snad něco mezi. Pak se obvykle říká, že se cítíte zvláštně. Právě teď touto zvláštní náladou trpím.
Někde v hloubi duše teskním a je těžké definovat proč. Jak bych si přála se toho pocitu zbavit a být zase stejně veselá jako odpoledne. Vyzní to šíleně, ale kvůli tomuhle se mi bude po škole stýskat. Ve třídách a na chodbách nemáte šanci přemýšlet nad tím, jak se cítíte. Věnujete se učení, přátelům nebo svačině a na cokoliv jiného už zkrátka nezbude čas. Nedostanete příležitost, kdy byste se mohli začít nudit - ať už se o to postará test z matematiky nebo vtipy vašich kamarádů.
Když jste doma, máte čas jenom pro sebe, pro své vážnější myšlenky, pocity a všechny tyhle věci, které ve škole nevnímáte. Trávíte dny tak, jak chcete a náladoví lidé, jejichž přátelé jsou někde jinde, které už nebaví pořád koukat do počítače nebo televize, kteří již nechtějí číst jednu a tu samou knihu potřetí, se začnou nudit. A co pak?
Každý se s nudou vypořádává jinak. Někdo zapne hudbu, jiný obvolá své známé, další jen nečinně sedí a bezduše kouká před sebe. No a někoho přepadne pochmurná nálada, která může zavinit spoustu věcí. Já jsem se nenudila, pouze jsem neměla co na práci a teď tu bojuji právě s touto pochmurnou náladou a stále nad ní nemůžu vyhrát. Pořád musím přemýšlet. Nejde to zastavit. Vzpomínám a říkám si, co kdybych tohle a tohle udělala jinak? Co kdybych tomuhle zabránila? Co všechno by se pak změnilo?
Přestože vím, že to nemá cenu, nemůžu přestat. Jak se toho mám zbavit? Jak se mám vrátit do svého normálu?
Vaše přemýšlivá Scissors

14.12.09 - nákupy v plném proudu

14. prosince 2009 v 17:17 | Scissors
Ano, ano! Konečně mám za sebou první vánoční nákup, který byl poměrně úspěšný. Sice mám asi jenom třetinu toho, co hodlám darovat, ale pořád jsem na tom lépe než před hodinou! To se počítá jako úspěch, ne? :)
Dnes jsem také nejspíš psala poslední test a tak jsem šťastná, že už ho mám za sebou. Snad nějakému profesorovi nebo profesorce nepřeskočí a nedá nám přepadovku. Ale pochybuji. Vždyť Vánoce se týkají i jich a nikdo přece nechce během prázdnin myslet na práci. ;)
Správně bych teď měla jít počítat matematiku, ale to se mi vůbec ale vůbec nechce. Jenže díky vánočním nákupům na poslední chvíli nestíhám. Má jediná možnost je přemluvit mamku, aby mi zrušila angličtinu, na kterou jsem v tom zmatku úplně zapomněla. Jestli se mi tenhle můj úmysl nepodaří, můžu se jít zahrabat, protože na nějaké nákupy prostě nezbude čas.
A ponaučení? Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Žádnou upravenou verzi tohoto přísloví ve stylu Co můžeš udělat dnes, ODLOŽ na zítřek! nepřijímám. NESMYSL! Pak z toho máte akorát nervy na dračku. Věřte mi.
Já se jdu pokusit spočítat ty šílené příklady, abych nic neodkládala na zítřek. Takže se mějte co nejklidněji a nepříjemněji.
Vaše zmatkařka Scissors

11.12.09 - bezva den :)

11. prosince 2009 v 17:57 | Scissors
Dnes mám tak skvělou náladu, jakou jsem již dlouho neměla. Asi jsem ráno vstala z postele pravou nohou, protože levá to být určitě nemohla. Alespoň by to neodpovídalo tomu, že jsem již od rána veselá a poměrně čilá. Snad to má na svědomí fakt, že se blíží Vánoce a s nimi dvoutýdenní prázdniny a nebo také to, že jsem dnes vstávala až před osmou, jelikož nám odpadly první dvě hodiny. Každopádně jsem prožila bezva den. :)
Tři hodiny školy mi utekly jako voda, čemuž jsem se divila a hned po škole jsem si šla s babičkou vybírat dárek, jímž se staly džíny. V tom obchodě jsem vyzkoušela asi osmery kalhoty, než jsem si jedny vybrala, a tak jsem přišla domů pořádně utahaná. Dobrá nálada mě však opustila jen na chvilku a teď se opět navrátila v plné síle. Co za to jen může? Mám hned několik teorií, ale ty si nechám pro sebe. ;)
Přidala jsem vám sem dva nádherné fantasy obrázky - jeden s nádherným motivem zimy a další s liškou a vlkem. Oba jsou absolutně perfektní. Vážně se na ně podívejte. :)
Nakonec mám na ty, kteří si dočetli tento článek až do konce, otázku. Nakoupili jste již dárky pro rodinu a přátele? Já jsem pevně rozhodnuta zítra vyřešit většinu svých blízkých a zbytek nechám na potom, nebo-li je obstarám po cestě ze školy někdy v průběhu týdne. Já zkrátka kupuji dárky na poslední chvíli. :D
Vaše dobře naladěná Scissors :)

28.11.09 - New Moon

28. listopadu 2009 v 17:56 | Scissors
Drazí čtenáři, zcela určitě tušíte, o čem tento příspěvek do mého internetového deníčku bude. Řekla bych, že se ani nemýlíte, protože titulka článku vypovídá za vše. New Moon alias Nový měsíc nebo-li druhý díl Twilight ságy. Nemůže vás tedy překvapit, že jsem se z tohoto filmu před chvílí vrátila z kina a hodlám se zde s vámi podělit o dojmy, které jsem při sledování fenoménu poslední doby nabyla. Moc dobře vím, jaké to je, když na takovýto článek narazí čtenáři, jež film neviděli a strašně se na něj těší, ale já jej sem přesto musím dát. Už jenom jako pomstu těm článkům, na které jsem narazila já.
Nejprve bych vám asi měla sdělit, jak na mě film působil celkově. Řekla bych, že to byl opravdu dobrý film. V porovnání s prvním dílem to byl přímo skvost, když hodnotím zvuk a samotné snímky. Filmařsky to tedy skvost doopravdy byl, i když občas mi přišlo, že písničky se k němu nehodí, protože jsem si jich až moc všímala. Správný výběr soundtracku nebo songu k filmu se totiž pozná tak, že to vůbec nevnímáte. Tak moc sedne k ději. Konkrétně se mi nelíbila píseň, která hrála při lovu Victorie.
Co se mi nejvíce líbilo, byly scény s vlky. Natočili je ještě líp, než jsem očekávala a to pro mě bylo to největší plus filmu. Žasnu nad tím, co dnes všechno počítače dokáží. Ta rvačka Jacoba a Paula ve vlčí podobě byla prostě perfektní a samotné přeměny nebo jen vrčení. Dokonalé!
Dále se mi moc líbily téměř všechny scény s Jacobem a to hlavně tehdy, když ho ostříhali. Ty dlouhé vlasy sice nebyly až tak strašné, ale krátkovlasý... Určitě mu to v New Moon slušelo mnohem víc než ve Twilight, kdy se mi vůbec nelíbil. Za zmínku stojí scéna v kině na schodišti s Bellou a následovně i Mikem Newtonem, pak v autě před návratem Alice a nakonec úplně poslední scéna, kdy chtěl napadnout Edwarda, ale Bella mu v tom zabránila. Navíc se mi v téhle scéně propojil se svou vlčí podobou a jak sklopil uši... Nemám pro ten moment slov!
Co bych zde ještě mohla zmínit, byla scéna s Volturiovými. Tam se mi nejvíce líbilo, jak byla ta trojice Aro, Marcus a Caius sehraná. Jane se svým "můj pane?" taky zabodovala.
Teď se dostáváme k té horší kritické stránce tohoto článku. Začala bych asi pomyslným řvaním Belly ze spaní. Promiňte mi to přirovnání, ale přišlo mi to jako kvičení prasete na porážce. Nemůžu si pomoct a klidně kruťte hlavou nad mými slovy, ale tohle jsem si řekla už po shlédnutí traileru. Navíc tam kvičela až moc často.
Dále jsem toho názoru, že to občas bylo až moc sladké. Například tzv. líbačky s Edwardem byly příliš dlouhé a stejně jako kvikot se vyskytovaly až moc často na to, že tam Edward skoro nebyl.
Poslední scéna, která se mi moc nelíbila, byla oslava Belliných narozenin u Cullenů. Tam nevím proč, ale prostě se mi to nelíbilo, i když jinak to asi natočit nemohli. Tahle část mě ale nezaujala ani v knize.
Neutrální názor nebo spíše dojem plný rozporuplnosti ve mně vyvolal úplný konec Nového měsíce - Edwardova podmínka. Jen někteří z vás pochopí, ale prozrazovat nemůžu. Nebudu přece sdělovat spoilery, ne? ;)
Takže jak jsem řekla na začátku. Film je takový lepší průměr, ale oproti prvnímu dílu je vynikající.
Vaše kritička Scissors :)
Ps./ Nejlepší herecký výkon Jacob! :)
Ps.2/ Bella je hloupá, že si vybrala Edwarda. Vždyť ten vlček se sklopenýma ouškama a jiskrnýma očkama byl mnohem hezčí a roztomilejší než ta Edwardova držka s nepřirozenýma očima!
Ps.3/ Omlouvám se těm, které pohoršilo Ps.2. ;)

Soundtrackový obrázek...

25.11.09 - cílevědomost

25. listopadu 2009 v 21:46 | Scissors
"Je to tvůj život, tak se podle toho zařiď."
Právě tahle věta si dnes ukořistila mé myšlenky. Nejspíš se divíte, jak se jí to podařilo, jak se mi vůbec mohla dostat na mysl. Důvod je jednoduchý. Tak jednoduchý, že jej sem ani nebudu psát. Zkrátka a dobře mi bylo řečeno, že se nemám ohlížet a být cílevědomější. Takhle se lehko filozofuje, ale těžko koná.
Ať už vám v cestě za pomyslným štěstím stojí jakékoliv překážky, pokud se situace týká vaší budoucnosti, měli byste mít na paměti, že se jedná hlavně o vás a váš život. Je to VAŠE budoucnost.
Údajně máme usilovat o to, abychom se pořád zlepšovali a dosahovali tak většího a většího úspěchu, jenž by nám vynesl i vnitřní uspokojení a pýchu na sebe samé. Jenže pro úspěch si musíme něco vytrpět a ne každý na to má.
A právě o tom je cílevědomost. Pokud něco skutečně chceme, máme vytyčené cíle a nepouštíme se jich, pak jsme cílevědomí. V opačném případě nikoliv. Být cílevědomý je složité, leč se to zdá tak jednoduché. Copak se dá dodržovat své cíle, když se objeví různé překážky v podobě strachu nebo dokonce přátel?
"Je to tvůj život, tak se podle toho zařiď."
Najednou zní ta věta minimálně trochu sobecky, ale někdy to jinak ani nejde. Občas musíme dát přednost nám před ostatními. Tak to dělá každý a je to normální.
Vaše Scissors

8.11.09 - ohlédnutí

8. listopadu 2009 v 19:05 | Scissors
Tak jsem si dnes projížděla fanfiction, kterou jsem kdysi psala, ale nikdy nedopsala. Budete se divit, ale v počítači jich mám asi deset, přičemž každá z nich má maximálně čtyři kapitoly. Upozorňuji, že zmiňuji pouze Harry Potter fanfiction. Bylo zajímavé, si to teď jen tak pro zábavu přečíst a zjistila jsem, že některých z nich je poměrně škoda. Je tedy docela možné, že se k nim ještě vrátím, ale kdo ví. ;)
Také jsem si dnes projížděla některé své spřátelené blogy a tak trochu jsem vzpomínala na doby, kdy jsme se spřátelili. Měla jsem zkrátka a dobře takové nostalgické odpoledne. :)
Přitom všem jsem poslouchala zpěváka, kterého jsem nedávno objevila na jednom fanfiction blogu (kde jinde). RyanDan a jeho Like The Sun mne okouzlilo a když jsem pak četla melancholickou, nešťastnou a tak trochu depresivní jednorázovou povídku, tak jsem díky atmosféře málem brečela. Snad bych sem mohla dát odkaz, ale bohužel jsem to prohlížečové okno již před nějakou chvílí zavřela a na jméno si nevzpomenu, za což se vám tedy omlouvám. Vypovídala ale o pocitech mé oblíbené postavy právě z HP, která trávila čas někde, kde neměla co dělat kvůli někomu, koho považovala za přítele. O kompak to asi mluvím? ;)
Tak si tak všímám, že za každým odstavcem dávám smajlíka. Zvláštní, když se nijak vesele či šťastně necítím a celkově je tento článek jenom sbírka bezduchých slov. Inu dnešek byl zvláštní a já se nyní půjdu dívat na Harryho Pottera trojku, abych tomu nasadila zlatou korunu zdobenou rubíny a smaragdy. Jsem to ale šílenec, že? ;)
Mějte se hezky, Scissors :)


1.11.09 - život s fanfiction

1. listopadu 2009 v 19:48 | Scissors
Povím vám jedno tajemství, drazí čtenáři. Nemůžu tomu uvěřit, ale už nějaký ten pátek se pohybuji v oblasti fanfiction. Konkrétně to již budou dva roky. Ano, vím, že jste čekali nějaké mnohem větší číslo a když teď sledujete na svých monitorech pouhé dva roky, tak si říkáte, že jsem prakticky začátečník. Jenže převeďme si to na jinou časovou jednotku. Pokud se nemýlím, dva roky se rovnají 730 dnům a 730 dnů se rovná 17 520 hodin. Samozřejmě, že tato čísla nemůžete brát jako čistý čas doby, kterou jsem strávila u monitoru a psala či četla fanfiction. To dá rozum, ale tehdy před těmi 730 dny se něco změnilo.
Ať už jsem začínala u kriminálek, přes dr. House až k dnešnímu Potterovi, všechna tato témata mají jedno společné. Jsou to fanfiction a já je nejen četla, ale i psala. A musím říct, že mne to bavilo a stále baví, za což jsem neskonale ráda. Jenže tahle má posedlost, vášeň či koníček - říkejte si tomu, jak chcete - má jednu nevýhodu a aby ji pochopili i ti, kdo nikdy nic netvořili, začnu od úplného počátku tvorby začínajícího autora fanfiction.
Začátek je totiž vždy stejný - alespoň jsem se nesetkala s případem, u kterého to bylo jinak. Někdo si zamiluje televizní či knižní motiv a jeho láska k němu dotyčného přinutí k sepsání vlastního příběhu, jež si vytvořil v hlavě během sledování či četby. Ať už je důvodem nesouhlas pokračování děje nebo jen nutnost část sama sebe ztvárnit a zasadit do příběhu, výsledek je stejný. Ten někdo začne psát a psát a absolutně se do toho ponoří. Zpočátku je to fajn a autora uspokojuje si sám pro sebe něco psát, ale postupem času mu to stačit přestává. A tak si daný člověk založí web a začíná své dílo uveřejňovat.
První týdny se neobjevuje žádný komentář s názorem na dílo a autor začíná být nevrlý, smutný a zklamaný. O to větší je pak však radost, když nalezne historicky první názor na svou povídku. Teď nastává zlom, kdy se autor dozví, jak na jeho fanfiction tvorbu reagují ostatní. Přijde buďto radost a nebo ještě větší zklamání. Dejme tomu, že u našeho neznámého je to ta první (lepší) možnost. Je nadšený a píše o to s větší vervou.
Postupem času se nalezne více čtenářů a více komentářů. Ovšem jednoho dne přijde první osudná rána, která autora ovlivní, ať už chce nebo ne. První záporný komentář. Je jen na autorovi a jeho povaze, jak se k tomu postaví. Pokud jej přijme vyrovnaně, vydá se jinou cestou své fanfiction kariéry, než by se vydal, kdyby na něj reagoval zlobou, příliš velkým smutkem či apatií. Najdou se totiž lidé, kteří si vaši tvorbu ani nepřečtou a jen tak ji zkritizují, ale těch je, řekla bych, málo - naštěstí.
Jenže tím trable nekončí. Jednoho dne člověka dané téma omrzí a on jej opustí. Nechá svůj web a čtenáře buďto ladem úplně a nebo se přeorientuje na jiné knižní či filmové dílo.
Pokud se rozhodne pro první variantu, je vcelku jasné, co bude následovat a pokud se autor ke svému koníčku někdy v pozdější době vrátí, je jen pramalá šance, že zastihne ještě pár lidí, kteří byli kdysi jeho věrnými čtenáři. Stejně jako to bylo u autora se jim mohou změnit koníčky a stejně tak se nemusí na internetu ukazovat vůbec.
Druhá varianta také nepřináší nic dobrého. Jen málo z čtenářů autorovi zůstane, když se náhle zaměřil na úplně jiné téma, které daní čtenáři ani nemusejí znát a tak se rozutečou do všech světových stran. Pak začíná opět začátek, jenže ten bývá mnohem těžší, protože autor již poznal slasti a strasti popularity a jen těžko se smiřuje s faktem, že je opět v prvním levelu hry.
Cesta autorů je zkrátka a dobře nevyzpytatelná. Jednou jste nahoře a podruhé zase dole. Záleží jen na vás a na okolnostech, zda se pak opět vyhoupnete nahoru. Je to zkrátka a dobře jako jakákoliv hazardní hra, protože tak jako v ní ani na dráze fanfiction spisovatele neexistuje žádná jistota. Všechno zlé je však k něčemu dobré a vás ty špatné časy naučí více si vážit úspěchu, což ve světě internetové fanfiction převážně vyjadřují kladné komentáře.
Přeji mnoho štěstí všem lidem, kteří jsou v tomto ohledu stejní jako já, Scissors :)

24.10.09 - naděje, očekávání a naivita

24. října 2009 v 21:02 | Scissors
Dnešní den byl pro mne velmi zvláštním dnem. Těžko bych vám vysvětlovala důvod tohoto mého tvrzení, protože jej sama zcela jistě nevím. Ráno jsem vstávala velmi pozdě, téměř v poledne. Bylo to hlavně proto, že jsem šla velmi pozdě spát z důvodu chatování na ICQ. Od mého probuzení mne provázela taková podivná nálada plná jakéhosi očekávání. Nevím, co si mé podvědomí myslelo, že by se dnes mělo stát, ale nestalo se to. Přesto mi přišlo, že ten pocit příchodu něčeho neznámého je mi příjemným společníkem.
Jak naivní stvoření já dokáži být. Pokud si myslíte, že nevím, co jsem od dneška čekala, tak se pletete. Já to vím, jenže to co nevím, je, co jsem od toho něčeho poté očekávala. Složitá věta, co? Klíč k ní si však nechám pro sebe. Snad mi to odpustíte. ;)
Odpoledne mne pak vytáhl na výlet můj táta a tak jsme se vydali do nedaleké rokle vyvenčit tam Barču, což je - pro připomenutí a pro ty nechápavější - můj pes. Netušila jsem, že mne taková původně nevinná procházka tak zřídí a já po návratu v sedm hodin večer budu padat únavou. Vycházeli jsme totiž něco málo před čtvrtou odpolední. Tři hodiny venku mne prostě unavily.
Zítra však odjíždím do lázní a tam si užiji necelý týden relaxace. Následující dny mám totiž jednak podzimní prázdniny jako všichni, ale v pondělí a úterý ještě k tom ředitelské volno. A teď záviďte, moji studentští čtenáři. :P
Pro týden mé absence zde však přednastavím pár článků, abyste mne nenařkli z toho, že to tu jde opět ladem. To bych velmi nerada.
Mějte se hezky a užívejte dny volna, Scissors :)

17.10.09 - nakupovací sobota bez vody

17. října 2009 v 19:35 | Scissors
Dnešní den jsem se probudila kolem půl desáté, jelikož jsem šla včera spát v pozdní hodinu. Nicméně jsem si ráno nemohla vyčistit zuby, protože netekla voda. Ani kapička studené či teplé, průzračné či rezavé vody neukápla z jediného našeho kohoutku v koupelně či v kuchyni. A tak jsme se s mamkou rozhodly uspořádat výlet do nákupního centra, abychom nakoupily nějakou tu trochu té balené pitné vody a přitom mi pořídily zimní boty. Obojí jsme pořídily a vrátily se unavené domů, přičemž jsme ještě koupily mraženou pizzu k obědu. Bez vody se totiž nedá nic uvařit. Proč mi jen jde na mysl to slavné slovní přirovnání "to je jako vařit z vody"?
Odpoledne jsem se dívala na ten film Báječný den, ve kterém hrál George Clooney a Mischelle Pfeiffer. Celkem povedený film a přitom se dala počítat matematika. No jo, taková jsem už já. Jenom při Harry Potterovi bych ji nepočítala. ;)
Teď k večeru jsem opravdu hodně unavená a ke všemu nám stále neteče voda. Věřte mi, že to není nic příjemného. Doufám, že se to co nejdříve vrátí do normálu. Už jen na to odtékání zrzavé vody se netěším. Nicméně pořád lepší zrzavá než žádná, že?
Mějte se hezky, vaše Scissors :)

11.10.09 - vlastní prospěch pro vlastní potřebu

11. října 2009 v 18:30 | Scissors
V jednu chvíli je člověk dole a v tu další nahoře. Ti největší pesimisté a lidé, kteří se vyžívají v sebelítosti, tvrdí, že oni jsou dole pořád a doby, kdy tomu bylo jinak si už pomalu ani nepamatují. Je strašně snadné zabývat se svými problémy a stále a stále se v nich utápět. Proč jen je ten svět tak nespravedlivý? Copak se proti mne všechno živé spiklo? Co jsem komu udělal/a?
V těchto chvílích jsme zaslepení svými problémy a nevidíme problémy jiných. Pořád máme před očima, co ošklivého se stalo nám a takřka kašleme na to, co ošklivého se stalo druhým. Dalo by se to shrnout jedním sobeckým tvrzením. My jsme přeci přednější než ostatní. Nikdy jsem však neviděla člověka, který by tohle sám o sobě otevřeně prohlásil. Důvod je jednoduchý. Nikdy si to nikdo nepřizná.
Tohle se však ještě dá zdůvodnit. Horší jsou situace, kdy podnětem k ignoraci druhých není trápení, ale něco tak malicherného jako například vlastní prospěch. A děláme to všichni. Rozdíl je pouze v tom, jak moc a jak často. Někdy je to pochopitelné a odpustitelné, protože máme patřičný důvod, nicméně jindy jde o něco z poněkud nepochopitelného popudu. Dotyčný to chápe a tvrdí, že je v právu, ale jak na to pohlíží ostatní? To ho nezajímá.
A takovéhle situace dokáží přinést ošklivé věci. Myslím si, že příklad dávat ani nemusím, protože tohle všichni známe. Patří to k těm všedním věcem, se kterými se dennodenně setkáváme, k těm věcem, které se nám zrovna dvakrát nelíbí. Pak si říkáme: "K čemu je se chovat férově? K čemu být na ostatní jiný/á, než jsou oni na mne?" A nakonec se divíme, že férových a hodných lidí je čím dál méně.
Vaše Scissors

9.10.09 - jedna velká skládanka

9. října 2009 v 22:34 | Scissors
Jsem unavená. Ano, jsem moc unavená. Povinnosti mne jednou zničí a když si představím, že jediná má povinnost je škola, tak je mi do breku. Nesnáším povinnosti, protože omezují svobodu a já mám svobodu ráda. Nejsem žádná rebelka, která porušuje pravidla, protože pravidla mají svůj důvod. Bez pravidel by nic nefungovalo. Kdyby směli řidiči jezdit na červenou, přejíždět plnou čáru a neplatit pokuty na silnici by byl ještě větší chaos, než je tam teď. Kdyby žáci směli zabíjet své vyučující, jak to často říkávají ze zlosti, když dostanou špatnou známku z písemky nebo ústního zkoušení, nikdo by tu práci nechtěl dělat. Kdyby se směl prodávat alkohol osobám mladším osmnácti let, bylo by na světě desetkrát víc alkoholiků, než jaký je jejich aktuální počet. Pravidla jsou tu od toho, aby věci fungovaly a ne od toho, aby se porušovaly.
Jenže povinnosti jsou něco jiného. Povinnosti jsou něco, co jsme zkrátka a dobře povinni dělat. K tomu nepotřebujeme žádná pravidla. Ony nepotřebují pravidla, protože v hloubi duše víme, že kdybychom se těmhle mučedníkům vzepřeli, nepřineslo by to nic dobrého. Všichni je nesnášíme, protože je všichni známe a nejhorší na tom je fakt, že se jich nikdy nezbavíme. Vskutku depresivní, nemyslíte? Nikdy nemůžeme být nespoutaní pevnými řetězy povinností, protože ony si nás vždy najdou. Pomalu si přijdu, jako bych sepisovala hororový příběh a je to o to hrůzostrašnější, že je to reálné.
Nicméně bude to ještě horší. Ačkoliv teď mám povinnost, brzy se k ní přidá i zodpovědnost. Jestli jsem o povinnosti mluvila jako o tom nejhorším, co každého čeká a nemine, tak zodpovědnost je mnohem horší a to jsem ji zatím neměla tu čest zakusit v plném jejím rozsahu a síle. O to více se děsím, až to přijde. Ano, ano, každý známe ty drobné záležitosti s chováním rybiček nebo jiného zvířátka, kdy jsou nám tihle ubožáčci vydáni na milost a nemilost, ale já mluvím o tom, co přijde v patnácti a osmnácti letech. Někdo z vás už to má za sebou a já vám to tedy rozhodně nezávidím, protože já se toho dne, kdy budu muset skládat maturitu a řidičskou zkoušku v autoškole prostě děsím. Budoucnost je vrtkavá a jenom my si ji můžeme postupně poskládat jako nějakou obří skládanku. Problém však je, že najít ty správné kousky, je o hodně složitější a často to zabere více jak několik měsíců, protože každý ten dílek je jedna zkušenost a dejme si ruku na srdce. Kdo z nás má rád ty okamžiky, kdy se něco musí stát poprvé, abychom ten dílek ukořistili a mohli na něm stavět další a další dílky? Já tedy rozhodně ne.
Tahle skládačka nemá konce, protože vždy bude něco, čemu se budeme moci přiučit a nebo vylepšit. A tak přeji všem hodně pevných nervů, ať už před vámi stojí první rande nebo důležitá prezentace nějakého referátu či práce.
Vaše Scissors

2.10.09 - podstata času

3. října 2009 v 17:00 | Scissors
Dlouhou dobu jsem se neozvala a mohla za to převážně má nemoc, kterou jsem pochytila na horách. Celý tenhle týden jsem byla doma a snažila se to vyležet. Naštěstí už jsem poměrně fit a tak se ozývám i zde. Převážně kvůli špatnému pocitu na duši, že vás tak sobecky zanedbávám a částečně i kvůli mé spolužačce, o které nepochybuji, že se ozve buďto pod tento článek a nebo na ICQ. Takže jí vlastně můžete i poděkovat. ;)
Asi se divíte, co jsem to dala za titulek článku, ale má to svůj důvod. Tenhle text totiž bude něco jako filozofická omluva mé absence. Takže jde se na to, dámy a pánové, milý čtenáři. :)
Čas utíká jako voda a všichni se spolu s ním měníme. Příroda nechala odplout teplé letní dny a pozvolna nechává vládnout příjemné babí léto. Donedávna zeleně zbarvené listí získává nádech červené, žluté a oranžové barvy až nakonec opadnou a stromy zůstanou úplně holé připraveny čelit prvním sněhovým vločkám. Leč se to zdá daleko, uteče to jako voda a další tři měsíce budou v nenávratné minulosti. Zní to děsivě, že?
Nenávratná minulost - něco co už nemůžeme zvrátit a přitom máme čelit jejím důsledkům. Ať už jsou kladné nebo záporné, neutečeme jim a pokud utečeme, nikdy ne úplně. Čas je zkrátka a dobře potvora. A jeho podstata je prostě a jenom v tom, že nám nechává mizet náš život před očima.
Nejvtipnější je, jak se postupem let měníme a nejen postupem let. Když se například já podívám do dob před dvěma lety - což není až tak dlouhá doba -, tak se musím té změně až usmívat. V těch dobách jsem ještě vůbec nevěděla, co všechno se mi v životě změní a jakým razantním způsobem. A jsem jenom šťastná z toho, že většina z těch věcí se mění k lepšímu. Ovšem stačí mi porovnat dnešek se dnem před dvěma týdny, kdy jsem se opět posunula na stupnici svého veřejného vystupování o stupínek blíže k extroverzi. Tyhle pokroky dělám strašlivě pomalu, ale o to jsou pak nádhernější a celkově cennější. :)
No a má omluva spočívá v tom, že ten týden, který uplynul od uveřejnění mého posledního článku, když nepočítám to jedno video, mi utekl tak rychle, že jsem si to ani pořádně neuvědomovala. Když jsem na internetu, tak většinu času trávím na povídkových serverech a hledám, co bych si mohla zase jednou přečíst. Mezitím se stavím na ICQ a také na Facebooku. Občas si stáhnu nějakou novou písničku nebo se podívám na youtube videa a to pak obvykle nějaká ta perfektní videa přidávám sem.
Blogu už se nevěnuji tolik jako dřív, ale stále na něj nezapomínám. Jediný problém je, že nevím, co sem přidávat a spolu s časem se také mění mé zájmy. Mám tu rubriky, do kterých jsem už pekelně dlouhou dobu nepřidala žádný článek a s lítostí musím přiznat, že kvůli změně mých zájmů už to není jako dřív s mými spřátelenými blogy. Má náklonnost k nim se však nemění. Pořád to budou lidé, které jsem poznala přes blog a se kterými si budu rozumět alespoň částečně, protože vzpomínky nezmizí. Takže si Vás, drahé majitelky mých spřátelených blogů, velmi vážím, a to nejen proto, že jste se mnou už vydržely dlouhou dobu, ale i proto, že se přes blog už známe nějaký ten pátek. Tohle píši proto, že jedna z Vás se mi včera ozvala a napsala moc krásné věty a mě zamrzelo, že jsem si s ní nepsala po dlouhých sedm měsíců. Bohužel tomu tak nebylo pouze u ní, ale změnily se mé zájmy, změnily se naše společné zájmy. Nicméně já na Vás nezapomínám a pořád si Vás svým způsobem budu vážit a cenit. :)
A během času uplynulého během psaní tohohle článku se také změnilo dost věcí, protože jsem skončila někde, kde jsem neměla v úmyslu skončit. Zábavné, že? ;)
Mějte se hezky, vaše Scissors :)

18.9.09 - honba za neuvěřitelným pokračuje

18. září 2009 v 20:45 | Scissors
Ano, přesně jak je tomu napsáno v titulce článku, tak je tomu i dáno v reálu. Z toho důvodu zcela zanedbávám všechny své počítačové aktivity. Blogem počínaje a chatováním na ICQ konče. Snad bych se za to měla omluvit, ale upřímně řečeno nemám potřebu se za to někomu omlouvat nebo snad dokonce ospravedlňovat. Já jsem se totiž skutečně vydala za honbou za neuvěřitelným a není tomu tak prvně.
Miluji záhady, miluji zakázané lásky a miluji pohádkový svět s dobrými konci. Mám ráda humor, ale zároveň si ráda popláču. Mám ráda sny, ale pořád se dokážu vrátit do reality. Mám ráda fakta, ale spolu s nimi i smyšlené světy. Líbí se mi metafory. Líbí se mi přirovnání. Líbí se mi magická literární trojitost. Prostě miluji, mám ráda a líbí se mi fantasy. ;)
A právě teď jsem do svých spárů uchopila sérii knih od Meg Cabotové. Právě jsem dočetla čtvrtý díl z celkových šesti knih. Právě v tomto okamžiku jsem blahem bez sebe a píši tento - řekněme - netradiční článek. Tak nač se omlouvat za to, že konečně pouze nezírám do monitoru a na místo toho si čtu obyčejné a možná i právě proto tak magické svazky knih?
Připouštím, že kvůli tomu zanedbávám vás a lhala bych, kdybych tvrdila, že je mi to jedno. Dámy a pánové, největší skeptici z vás by nyní mohli očekávat oznámení, že s blogem končím, ale budu vás muset zklamat. Nic takového se nekoná! Tento blog se mnou roste, pokud mi rozumíte a já nemám to srdce jej zrušit. Ne že bych o tom snad uvažovala, to rozhodně ne! V tomhle webu jsou vzpomínky a to poměrně na dlouho dobu. Proto se nelekejte, když sem pár dní nepřidávám žádný článek. Dalo by se říci, že je to v tzv. normálu. Pokud totiž netrávím čas školou, čtu si Mediátora, ze kterého jsem vám sem dala i úryvek.
A na konec článku vám prozradím sladké tajemství. Důvod, který mne přiměl vám sem opět přidat nějaký příspěvěk. Ten důvod se nachází na poslední stránce ve čtvrté knize Meditároa nesoucí název Temná je noc. (Varování! Dost sladké a prozrádí vám to konec knihy, pokud vám to ještě nedošlo.)
"Já jenom prostě - hele," vyhrkla jsem, když vykročil ke mně, "jsem prostě děsně utahaná. Jdu teď zavolat Cee Cee a vyrazím s ní někam na pláž nebo tak ňák, protože... potřebuju den, dva voraz. Jsem prostě děsně utahaná..."
Další dva kroky ke mně.
"...utahaná ze všeho toho mluvení. Potřebuju si aspoň den vodfrknout. Vod mluvení!"
"Tak dobře," prohlásil Jesse a popošel úplně nejblíž. "Tak tedy nebudeme mluvit."
A sevřel mě do náruče a políbil mě.
Vaše ztracená a znovunalezená Scissors :)

Dido - Here With Me

11.9.09 - kam jsem se poděla?

11. září 2009 v 20:33 | Scissors
Zdravím vás, jsem si vědoma, že už je to nějaká doba, co jsem sem přidala článek a chtěla bych se za to omluvit. Jak jsme všichni zajisté nějakým způsobem zaregistrovali, školní rok je opět tu a některým z nás začaly ty nechutné povinnosti v podobě testů a domácích úkolů. To jest z větší části důvod mé absence zde. Avšak není to důvod jediný.
Ve svém volném čase, který se stále držel v normě, jsem četla, četla a zase četla. Zpočátku to byly povídky, nyní jsem přešla opět na knihy a nedokážu si odepřít sdělení jména autora a jejího díla. Tentokrát jsem propadla sérii s názvem Mediátor, kterou napsala Meg Cabotová. Pokud vám něco to jméno říká, nejspíše ji znáte díky Deníku princezny. Ano, to ona sepsala tyhle knížky, jejíž dva díly byly i zfilmované. Kdo by neznal alespoň ty filmy?
Narazila jsem na ni na jednom blogu, který je celý věnovaný knihám v oblasti fantasy. Je to moc užitečný blog a tak vám sem dám odkaz. Jsem šťastná, že jsem na něj narazila. Jak jsem totiž ve středu přečetla informace o Krajině plné stínů (první díl série Mediátor), včera jsem šla do knihovny a vypůjčila si jej a během dneška ho dočetla. Nedivte se, je to poměrně tenká kniha a čte se to jedním dechem. Jinak řečeno: NEMŮŽETE PŘESTAT!
Ovšem tento triumfální objev mi kazí ona škola. Na tenhle víkend toho mám totiž poměrně dost a to nepočítám čtenářský deník, který jsem před chvílí dokončila, protože pak bych toho měla skutečně příliš.
Jsem nucena končit, protože zítra máme v bytě narozeninovou oslavu mých rodičů. Musím si uklidit a však to znáte. Navíc zítra brzo vstávám, abych šla pro další díl Mediátora. Doufám, že tam bude, protože jestli ne, tak budu maximálně zklamaná.
Mějte se, Vaše Scissors

29.8.09 - Návrh

29. srpna 2009 v 19:15 | Scissors
Opět vás zdravím, moji nejdražší čtenáři,
tentokrát však v mnohem lepší náladě, než jakou jsem měla včera. Proto vám mohu oznámit, naj akém filmu že jsem to včera byla v tom kině. Jmenovalo se to Návrh a hlavní roli tam hrála skvělá Sandra Bullock. Ten film mi připomínal Zelenou kartu, která je však mnohem starší a hrál v ní Gérard Depardieu spolu s Andie MacDowell. Řekla bych, že Návrh je založen na stejné zápletce, ale narozdíl od Zelené karty, se spíše zabývá rodinnými vztahy. Karta se zaobírá spíše poznáváním obou hlavních hrdinů. Abych pravdu řekla, Návrh se mi líbí o mnohem více než Karta. Pokud se chcete v kině zasmát, jděte na ni. Nesmí vám však vadit romantika. Přeci jenom je to romantická komedie. ;)
Pokud se tedy chystáte do kina a Návrh jste neviděli - čemuž bych se ani tolik nedivila, protože nedávno měl premiéru -, tak vám jej doporučuji. Já osobně jsem se u něj dost nasmála. :)
Vaše Scissors

Trailer k filmu

28.8.09 - mé tiché já

28. srpna 2009 v 19:49 | Scissors
Drazí čtenáři,
dnešní den byl jeden z těch nejhezčích dní z mých letních prázdnin. Šla jsem do kina, do knihovny, na návštěvu za babičkou a všechno ve společnosti mamky a její sestry - mojí tety. Byl to krásný den, i když se vám asi může zdát obyčejný. Jenže tak, jak den začal, skončit nemohl. Všechno se musí pokazit a já se teď cítím mizerně.
Mezilidské vztahy jsou někdy strašně složité. Někdo něco řekne a ten druhý to může pochopit úplně jinak, než jak ten první svou větu zamýšlel. Tomu druhému to možná ublížilo a tak to nenechá bez povšimnutí a ublíží tomu prvnímu. Bolest, smutek, zklamání? Krutost...
Těmhle konfliktům se ale nedá zabránit, protože je k tomu jediná cesta. Bedlivě promýšlet svá slova předtím, než je vyřknete nahlas. Zdá set o jednoduché? Není. Existují situace, kdy to nejde. V rozhořčení či z jiného pocitu to řeknete a i kdybyste měli sebelepší sebeovládání a kontrolu nad svými emocemi, trvalo by vám dlouho, než byste si svá následující slova promysleli.
Někteří lidé se pořád ohání tím, že všechno závisí na komunikaci. Ovšem ani tito lidé občas nejsou schopni komunikovat a jaký to má výsledek? Bolest... Ne fyzickou, ale tichou spalující bolest, která vás trýzní někde tam hluboko uvnitř, bolest duševní. Nejraději byste ji potlačili, ale ono to nejde, ať už se snažíte sebevíc. Pořád tam bude.
Jak ji zahnat? Na tohle je dobré mít někoho blízkého, kdo by vám v tom pomohl. Občas se však nikdo nenajde a vy se trápíte pocitem, že jste na to vlastně sami. Do tohohle vašeho stavu vás přitom mohla přivést úplná hloupost. Slova jsou někdy jako meče, které jsou však mnohem zrádnější a jejich zásahy jsou přesnější a o to víc bolestnější.
A tak tu sedím, bezduše mačkám písmenka na své klávesnici, aniž bych se dívala na monitor. Víte, já jsem ten typ, který se neplete do žádných konfliktů, nevyhledává je a snaží se jim zabránit. Právě teď na to ale nemám sílu.
Vaše Scissors

25.8.09 - "konzumní společnost"

25. srpna 2009 v 19:47 | Scissors
Tak jsem si opět četla jeden článek na serveru Novinky.cz. Pomalu se stávám pravidelným čtenářem jejich článků. Tentokrát mou pozornost získal článek Úcta Čechů k mrtvým upadá, stále častěji odmítají pohřbít příbuzné.
V článku se vyjadřuje jeden hrobník a ten použil pojem, který jsem použila do titulky článku.
Hrobník Davida Stejskal je přesvědčen, že za jevem je úpadek morálky. "Před třemi čtyřmi lety jsem zažil případ, kdy matka neměla zájem pohřbít svoji postiženou dceru," řekl Novinkám Stejskal. Šlo o dvanáctileté dítě.
Mravní úpadek společnosti si vysvětluje zejména tím, jak bují konzumní společnost. "Proč vydávat peníze na pohřeb či náhrobek, když nám mrtví již nic nedají," vysvětluje hrobník.
(Proložený text pochází z výše odkazovaného článku.)
Heh, ten pojem se mi nějak zalíbil a já ho sem prostě musela dát i s odkazem na celý článek. Názor si utvořte sami. Nehodlám se k tomu nějak zvlášť vyjadřovat, snad jen musím dát tomu hrobníkovi za pravdu. Všichni bez výjimky máme v sobě alespoň kus syndromu konzumní společnosti, že?
Vaše Scissors

21.8.09 - letem světem (internetem) + Siriusův smích

21. srpna 2009 v 18:44 | Scissors
Drazí přátelé, právě jsem spatřila článek na serveru Novinky.cz, který mne donutil k napsání tohoto článku. Vlastně ani nevím, o čem všem v něm hodlám psát, takže to bude takový mix všeho, co mě v tuhle chvíli napadne a uvážím to hodné zapsaní.
Ten článek na Novinkách pojednává o našem slavném politikovi a nese název Neznámí útočníci trefili Topolánka kamenem do hlavy. Asi si právě říkáte, že mi ruplo v bedně, když mne zrovna tenhle článek přinutil napsat nějaký text na blog. Myslete si, co chcete, ale je tomu tak. Nebudu vám vaše domněnky o mém duševním zdraví nijak komentovat, ale pokud si tenhle článek přečtete celý, tak snad pochopíte a možná se i zasmějete té jeho absurditě.
Když jsem si přečetla tu titulku k tomu Topolánkovu incidentu, vzpomněla jsem si na poměrně nedávnou aféru jeho hlavního rivala Paroubka a tak nějak jsem se musela v duchu zasmát Siriusovým smíchem. Ano, čtete dobře a fanoušci světa Harryho Pottera určitě vědí, o kom mluvím. Všechno vám za včasu vysvětlím, pokud tedy vydržíte do konce tohohle šíleného článku. Prostě a jednoduše jsem si řekla: "Na Paroubka vajíčkem a na Topolánka rovnou šutrem." *Siriusův smích*
K naší politice jsem se nikdy nijak zvlášť nevyjadřovala a ani to měnit nehodlám. Jsem ráda, že nemusím volit a jsem nestranná. Ta věta pojednávající o dvou z hlavních aktérů politiky nemá žádný účel zesměšnit či nějak urážet českou politiku, protože politici sami se o obojí postarají sami - hlavně o to první. Vzpomeňme si na bývalého ministra zdravotnictví Ratha spolu s Mackem (viz video).
Možná nastal čas vysvětlit vám Siriusův smích. Kdysi dávno jsem četla jednu povídku, která vysvětlovala fakt, že se Sirius Black při svém zatýkání za mnohonásobnou vraždu a zradu Potterových smál jako šílenec, přestože nic směšného na tom nebylo. Ta povídka (bohužel už je to nějaká doba, co jsem ji četla, a tak nevím, kdo ji napsal a nemám odkaz) prostě a jednoduše tvrdila, že když jste úplně na dně zoufalství, tak se začnete smát. Nějak tak to bylo. Z toho jsem si tak nějak odvodila název Siriusův smích, který tudíž v překladu znamená smích zoufalství.
Já sice při čtení té titulky nebyla zoufalá a rozhodně jsem nebyla na dně, ale stejně jsem se tak v duchu musela zasmát a to nad tou ironií. No není tomu tak? Na Paroubka katapultují vejce a na Topolánka zase kamení... Není tohle samo o sobě zoufalé?
Dost o politice, protože politika není jediným problémem, který jsem zde chtěla zmínit. Celý tenhle článek má pojednávat o tom, kam ten náš svět spěje. Stačí se podívat na fakt, že globální oteplování se zrychluje a svět zahlcuje pandemie prasečí chřipky.
Jeli jste v poslední době někam autem? Myslím po dálnici a obecně mimo města. Pokud ano, museli jste si všimnout, jak čeští řidiči řídí. Při tom pohledu na auto, které vás předjíždí na plné čáře (snad všichni víme, co to znamená), mi běhá mráz po zádech. Ty hrůzostrašné a tragické následky, které to v některých případech má, přesto to však nikdo z těhle závodníků nebere vážně a jezdí pořád stejně neohleduplně, jako by byli na silnici sami! Vzteky to ve mně vře jenom při té vzpomínce na ně! Pomalu se přestávám těšit na to, až budu mít řidičák...
A to jsem se ještě ani nezmínila o podvodech, loupežích, vraždách a kdo ví o čem ještě! Copak lidé nemají ani špetku rozumu?! Ptám se znovu, kam ten svět spěje?!
Pokud jste vydržely ty emocionální výlevy až sem, tak vám upřímně gratuluji. Už delší dobu jsem se (hlavně k tomu silničnímu provozu) chtěla vyjádřit a nakonec mě k tomu přimněl článek o Topolánkovi udeřeném kamenem. Občas sama sebe nechápu, takže se nebudu divit, když mne nepochopíte ani vy.
Přání klidného zbytku dne přeje Scissors

Ps./ To video si rozhodně pusťte... Určitě si na tu aféru vzpomenete a pochopíte, jak se politici sami zesměšňují.

15.8.09 - jmeniny x)

15. srpna 2009 v 20:58 | Scissors
Všichni z vás znají mou přezdívku, kterou jsem si sama zvolila. Každý však máme jméno, které nám přidělili naši rodiče a tohle mé jméno už každý z vás nezná, že? Mezi obyvatele ČR, kteří dnes slaví svůj svátek, patřím i já. ;)
A co jsem dnes dělala? Strávila jsem den s rodinkou v zoo. Taková tradiční rodinná výprava. Letos jsem však dostala zajímavé dárky. Všechny se vážou ke kytaře, na kterou bych se ráda začala učit hrát. No, nevím jestli z toho něco bude, ale snad ano.
Poslední dobou vás zde poměrně zanedbávám. Musíte mi to odpustit, drazí čtenáři. Prázdniny se pomalu choulí ke svému konci a já se je ještě snažím nějak vychutnat. Vůbec se mi nelíbí představa, že už brzy budu muset nastoupit do stereotypního školního koloběhu obsahujícího učení, domací úkoly a v neposlední řadě i mnoho testů a zkoušení. Už jen při té představě se odporem musím otříst. Fuj.
Doufám, že i vy se snažíte se poslední týdny (úmyslně nepíš dny, i když těch týdnů příliš není) a nenudíte se. To by byl hřích! :)
Vaše Scissors

 
 

Reklama