S = DENÍK

27.4.10 - přání, sny, realita

27. dubna 2010 v 21:54 | Scissors
Je hezké snít. Mít přání, která nemusí být reálná. Mít své druhé já, jež by nemělo vaše nedostatky. Mít vysněný svět s půvabnými příběhy. Ať už by byly stejné a pouze se opakovaly, nebo naopak s každým dnem přicházely nové a nové. Je hezké mít něco nereálného, pokud vám to nepřeroste přes hlavu a nestane se to vaší nepostradatelnou součástí. Pak se v běžných chvílích necháváte až příliš unášet, idealizujete si věci a osoby kolem sebe, ve vašem okolí vám možná i něco uniká. Sami sebe distancujete od okolního světa a to neúmyslně. Měníte se a ostatní to poznají dříve než vy sami...
A tehdy, když vám to dojde, litujete. Litujete chvíle, kdy jste se nechali příliš unést svou fantazií, jež vám možná mnohdy pomohla, ale teď je spíše na obtíž - jak si nyní moudře uvědomujete. Odlišuje vás a to jste přeci nikdy nechtěli. Toužíte být zase jako dřív a vrátit čas. Zkusit to znovu a tentokrát si říct dost, protože v tuto chvíli a v této situaci je to až příliš těžké, až příliš složité... Ovšem kdo říká, že se své fantazie musíte vzdát úplně? Stačí omezit. Stačí kontrolovat. Stačí doopravdy žít. Stačí...
Scissors

21.4.10 - nezajímavý příběh

21. dubna 2010 v 21:08 | Scissors
Žila, byla jednou jedna šiška. Není důležité, na jakém stromě tato šiška rostla. Není důležité, jak vypadala. Není důležité ani to, proč jsem si vybrala ke svému vyprávění právě ji. Možná proto, že se o ní nikdo nezajímá a mně se jí prostě jenom zželelo. Je tak všední a obyčejná, že o ni ani ti nejvšímavější z nás pohledem nezavadí. Je nečitelná, zdánlivě bezcitná, neužitečná a plno dalších nelichotivých přívlastků, které by mohly líčit, jaká ta šiška vlastně může být...
Jenže může někdo z nás vědět, jak na tom ta neznámá šiška je doopravdy? Skutečně nic necítí a nemůže jí tedy vadit očividné přehlížení? Třeba by také stála o tu trochu pozornosti. Možná se jí i jednou dočká, až zaduje vítr a ona již nebude mít sílu vzdorovat svým pocitům méněcennosti - pokud je samozřejmě jako obyčejná šiška může cítit. V ten čas spadne a pokud se ptáte z jaké výšky, nač by vám tato informace byla? Vždyť to byl jen tichý příběh neviditelné šišky, který jsem vám v tomto článku vypověděla. Já jen doufám, že to nebylo až tak zbytečné a někdo z vás v tom neviděl jen prázdná slova. Možná si díky mé šišce povšimnete, že i ve vašem okolí se mohou vyskytovat neviditelné šišky...
Vaše Scissors

17.4.10 - tenké nitky

17. dubna 2010 v 10:25 | Scissors
Neviditelné tenké nitky, které vás s něčím nebo někým pojí. Přestože jsou tak tenké a zdá se lehké je přetrhnout, chcete-li se z jejich spletence vymotat, nepodaří se vám to. Škubete sebou, rvete se a nevzdáváte to, ale ty nitky se vám tak akorát začnou bolestivě zařezávat do kůže. Netrvá dlouho a svých snah zanecháte. Nitky jako by se uvolnily a vám je hned mnohem lépe. Cítíte, jak se vše vrací do starých zaběhnutých kolejí, po kterých se vám tolik stýskalo a užíváte si ten téměř zapomenutý pocit. Ten skeptik ve vás ale ví a neustále vám připomíná, že jednou vás ty nitky začnou opět svazovat a posléze škrtit. Budete chtít utéct, ale nebudete moct a než to všechno opět přestane, budete se dlouhou dobu trápit.
Je to jako cyklus, který nelze zastavit. Podobně jako koloběh vody v přírodě. Jediný způsob, jak se tomu všemu vyhnout je zabránit té věci či té osobě, aby si vás k sobě připoutala. Ovšem jak poznáme, kdy se objevují první nitky a budeme mít to srdce, je zpřetrhat již v zárodku? Vážně to chceme udělat, jestliže to znamená připravit se o tolik krásných a naivních chvil?
Možná že některými nitkami bychom se měli nechat svázat. Otázkou však zůstává, zda-li nás ty nitky nepřipraví o naši přirozenost, o naši svobodu a tím vším i o nás samotné... Jenže jediný způsob, jak to můžeme zjistit, je si to vyzkoušet na vlastní pěst. Zkusit, riskovat a držet se na pozoru, ovšem všeho s mírou a to platí i u naší ostražitosti... Zcela určitě by dokázala někomu ublížit.
Vaše Scissors

10.4.10 - Pevné pouto

10. dubna 2010 v 22:22 | Scissors
Jestliže jste alespoň trochu citlivější, tento filmový snímek vás nemůže nechat chladnými. Čtrnáctiletá dívka zavražděná odporným vrahem uvězněná mezi Nebem a Zemí, která vám posmrtně vypráví svůj příběh. Samotný námět zní dost morbidně a i ve filmu se jedna taková scéna našla, ale kdyby to tam nebylo, nemohl by se film považovat za úplný. Ta ohavnost těch vražd tam přeci patří...
Musím říct, že tenhle film byl jako přesně dělaný pro mě. Filmy tohoto typu já mám velmi ráda. Pokud jste jej neviděli, nemůžete pochopit, protože pod tím budete stále vidět ten morbidní motiv, ale věřte, že o to vlastně vůbec nejde... Šlo o tu psychologickou část příběhu a na tu se i filmaři zaměřili. Vše bylo prodchnuté psychologií, přičemž všechno reálné doplňovala ta smyšlená linka děje...
Film však netvoří jen příběh a já bych chtěla vyzdvihnout hlavně hudbu, která v Pevném poutu zazněla. Byla nádherná a celý děj jen podtrhávala... Moc se mi líbila a líbí i teď, když si něco z ní pustím. Inu soundtrackový milovník se nezapře. ;)
Dále se mi líbilo herecké obsazení. Zdánlivě neznámí herci, které jsem však nakonec dokázala někam zařadit. Rozhodně tedy herečku, která hrála maminku dívky, protože film Mumie jsem viděla nesčetněkrát. Téměř vždy, když běžel v televizi. Představitelku vypravěčky celého příběhu jsem nikde neviděla, ale to je k ohledu na její věk normální. Každopádně svou roli zahrála opravdu dobře.
A závěr? Celý film se mi vážně líbil. Sice jsem si chvíli myslela, že tohle bude nic moc, ale to jen na okamžik. Nakonec jsem nabyla zcela opačného názoru. Ještě jsem se nezmínila, že film byl natočen podle stejnojmenné knihy. Nejsem si ale jistá, jestli bych si ji chtěla přečíst.
Vaše Scissors

Ps./ Přiložila jsem oficiální trailer. S českými titulky jej naleznete na csfd zde.

7.4.10 - ulita

7. dubna 2010 v 20:43 | Scissors
Schránka - to jediné, co znáš. Vše pozoruješ z jejího bezpečí. Schovaná jako šnek ve své ulitě. Odmítáš ji opustit. I kdybys chtěla, nemohla bys. Tvůj přirozený instinkt ti v tom bude bránit, jak nejlépe dovede. Nikdy ti nedovolí vystrčit růžky a ukázat svou pravou tvář. Jenže jednou to stejně přijde, přestože se tomu ta tajemná síla v tobě snaží zabránit. Jednou ji rozbiješ ty sama nebo v tom horším případě někdo ve tvém okolí. Co potom? Nikdo tě přeci nepřipravil na takovou krutou ránu...
Vzchop se! Nejsi šnek, aby tě tato situace dostala na kolena či dokonce zničila. Buď silná! Jedině tak dokážeš ztrátu svého pocitu zázemí vydržet. Nelituj se! Tím bys celou situaci pouze zhoršovala.
A pak... Měj trpělivost a tvá schránka se možná navrátí. Ulita se obnoví a ty se pod její ochrannou rukou uzdravíš. Možná zapomeneš a vše se vrátí do normálu. Ale chceš to tak opravdu mít? Chceš zapomenout a nepoučit se? 
Scissors

5.4.10 - zákony schválnosti

5. dubna 2010 v 17:44 | Scissors
Zvláštní zákon přírody říká, že pokud je něco na světě jednoduché, člověk si to sám vědomě či nevědomě stíží. Nikdy nic neuděláme tak, jak bychom si představovali a vždy si budeme říkat, že jsme to mohli udělat lépe. Kdo by vzpomínal na to, že existuje i možnost, ve které mohlo vše dopadnout hůře? 
Další ze sady zvláštních zákonů tvrdí, že jestli se chceme něčemu vyhnout, nepodaří se nám to a dříve či později si nás to najde - ať už se jedná o cokoliv. Snad je to osud, snad náhoda, ale bývá tomu skutečně tak...
V nekonečné sadě můžeme najít i všem známé upravené pořekadlo. "Každý dobrý skutek bude jednou po zásluze potrestán." Kdo by o tomhle neslyšel a kdo by si to alespoň jednou sám neřekl? 
Celá situace se stává vtipná tím, že člověk si pak tuto souhru náhod pojmenoval jako zákony schválnosti. Proč něco takového vůbec vzniklo? Lidé si vždy budou pamatovat spíše to špatné než to dobré. Neříkám, že tak tomu bývá vždy, ale většinou ano...
Tak to bohužel v životě chodí. Snažíte se udělat něco dobrého, nepodaří se vám to a skončí to naprostou katastrofou, na kterou lidé zapomínají jen velmi těžce. A na co si v takové situaci vzpomenete? "Každý dobrý skutek bude jednou po zásluze potrestán..."
Vaše Scissors

30.3.10 - štěstí

30. března 2010 v 22:19 | Scissors
Štěstí je vrtkavé a nepřichází k nám každý den. Když však takový den nastane, stojí to za to. Ať už se jedná o štěstěnu, která nám v nějaké situaci přála nebo o hřejivý pocit štěstí způsobený pěknou událostí, důsledek bude vždy stejný. Svět hned dostane nádech mnoha barev. Možná za to může pochvala adresovaná na vaši hlavu, možná nález nové spřízněné duše... V obou případech nás zahltí příjemné pocity.
Nebuďme vůči nim apatičtí. Nenechávejme je proplout kolem nás bez povšimnutí. Vždyť to by bylo mrhání a kdo by chtěl mrhat štěstím? Alespoň na okamžik zapomeňme na ty neblahé chvilky a dovolme, aby nás ta abstraktní věc pohltila. Jen na malý moment...
Co záleží na tom, že za chvíli ten pocit vyprchá? Snažme se jej udržet co nejdéle, protože to za to přeci stojí! Řiďme se v ty chvíle heslem, které se nám jindy zdá nemožné. Žijme okamžikem! 
Vaše - pro jednou - pozitivně naladěná Scissors :)

23.3.10 - dialog

23. března 2010 v 21:25 | Scissors
Smutek má svojí hloubku, štěstí je mělké.
Osho
Nebuď smutná, nemáš důvod.
Důvod ke smutku se dá najít velmi snadno. Častokrát ho ani nepotřebuješ znát, abys smutná byla. Můžeš snad ty říci totéž o radosti?
Věřím, že můžu.
Zamysli se nad tím. Vždyť bezdůvodná radost je tak vzácná.
A smutek stejného druhu snad není?
Ne, takový smutek je všude, najdeš jej na každém kroku. Stačí se jen rozhlédnout a nepřimhouřit před ním oči.
Ty před ním oči nemhouříš nikdy.
To jsem neřekla.
Ale na radostné chvíle vzpomínáš méně, než na ty smutné.
Negativa se vrývají do mysli snáze a o to hůře se na ně zapomíná.
Kvůli nim mnohdy zapomínáš až příliš na to dobré...
To mi přeci nemůžeš vyčítat.
Já ti nic nevyčítám. Šla bych jedině sama proti sobě.
Proč? Nejsi snad mým opakem?
To ale neznamená, že bych ti něco měla vyčítat a vyvracet tvou podstatu.
Nechápu tě. Není snad tvým úkolem opak toho, co právě teď dělám já?
To nepopírám. Kde je však psáno, že tě mám smutku zbavit výčitkami, které nikdy nijak radostné nebyly?
Máš pravdu. Šla bys sama proti sobě.
Nesmutni už a jdi dělat něco užitečného.
Myslela jsem si, že ta moudřejší jsem tu já.
Moudřejší je ta, která se snaží uskromnit tu druhou.
V tomto případě tomu tak nejspíš skutečně bude...
Radost vstupuje do našeho života, když máme co dělat, co milovat a v co doufat.
Joseph Addison
***
A výsledek tohoto podivného textu? Jestliže černá převažuje nad bílou, bílá musí být dost silná na to, aby dokázala věci vrátit do rovnováhy, protože...
Rovnováha sil znamená, že máme převahu.
Karel Čapek
Vaše Scissors
Ps./ Celý text berte s nadhledem. ;)

8.3.10 - já přemýšlivá

8. března 2010 v 21:06 | Scissors
Mám hrozně přemýšlivou povahu a právě teď bych chtěla nad něčím bádat, něco si v duchu promýšlet, přehrávat vzpomínky, myšlenky, cokoliv... Občas mě přepadne právě taková nálada. Dalo by se to nazvat jistým projevem kreativity, protože v těchto chvílích obvykle píši něco, co mě v ten okamžik napadne. Obvykle začnu psát prostá slova, z nichž vznikají věty, které dávají a zároveň nedávají smysl.
Je to zvláštní, ale chvíle své tiché přemýšlivosti mám velmi ráda a právě teď mne jeden z těchto mžiků přepadl. Proto sepisuji článek, který vám nejspíše nic neříká, nedává vám smysl tak, jako nedává smysl lidem mnoho jiných věcí. Nic pro vás neznamená, jsou to jen bezduchá slova a proč? Nerozumíte, nemůžete pochopit a to neříkám ve smyslu výtky. Divila bych se, kdyby nějakou tuto větu někdo pochopil a pokud ano, pak máš můj obdiv, čtenáři. Já sama totiž tomuto textu jen velmi těžko rozumím a velmi snadno se v něm ztrácím.
K čemu tedy tato slova slouží? Nač je píši? Dalo by se říct, že tento článek, tento text věnuji sama sobě. Jen čistě pro zachování jedné z těch chvil mé přemýšlivé nálady. A oč se tímto činem snažím? Sama nevím. Jeden z těch bodů, kterým právě teď nerozumím.
Snad vám příjdu bláznivá a možná bych takovýto text uveřejňovat neměla, přesto to udělám. Nečekám žádnou odezvu - cožpak bych se nějaké dočkat mohla? Vyložte si to zkrátka jen jako ukrácení dlouhé chvíle, přestože je tato domněnka zcela mylná. Zdá se to však býti jednoduché, že? Inu ne vždy platí, že to, co je jednoduché, je i správné.
Vaše přemýšlivá (pro některé bláznivá) Scissors ;)

A místo obrázku přikládám citát... :)
"Ví se někdy v umění, kdo je blázen?"
Paul Cézanne

6.3.10 - Praha, domov můj

6. března 2010 v 16:04 | Scissors
Oh ano, nešálí vás zrak. Sérii přednastavených článků s moudry od různých osobností skutečně nahrazuje příspěvěk do mého deníčku. A ano, nemýlíte se, pokud hádáte, že se zde hodlám trošku více rozepsat o tom týdnu, který jsem strávila na horách a to konkrétně v Krkonoších. Já prakticky nikam jinam nejezdím. Alespoň lyžovat ne.
Pro začátek bych mohla říct, že nakonec ten týden skutečně nebyl až tak strašný, jak si to představovala má místy trochu skeptičtější hlavička. Počasí sice nebylo moc prosluněné, ale krajina díky tomu dostala bílý nádech. Zkrátka snížek jako z pohádky.
Co se pak večerů týče, je pravda, že občas jsem se trochu nudila, ale to jen chvilkami. Většinu mého volného času totiž vyplnila četba Aeneidy, kterou jsem tam - jak jsem si usmyslela - přečetla! Ještě dnes bych moc ráda napsala čtenářský deník, ovčem kdo ví, zda-li se k tomu dokopu. Tři dny za sebou jsem pak s tátou koukala na Harryho Pottera a to konkrétně na třetí, čtvrtý a pátý díl, ovšem v trochu netradičním pořadí. Začínali jsme čtyřkou, pak následovala pětka a v zásobě jsme ještě měli trojku a šestku, jenže tátovi se nechtělo číst titulky - zvykl si na dabing - a já zase mohla navrátit život své oblíbené postavě, tak tedy... proč to trochu nezpřeházet, že? ;)
Dnešní odjezd byl minimálně komický. Hádejte, kam jsme totiž jeli domů po tom našem slavném stěhování? To víte, že táta i já jsme z letitého zvyku nejeli tam, kde bydlíme nyní, ale tam, kde jsme bydleli trochu delší dobu! Uvědomili jsme si to až několik ulic před bývalým domovem.
Jelikož nevím, čím bych prodloužila tento text, tak jej ukončím. Rozloučím se s vámi tím, že mám od lyžování zase na rok pokoj. Ne že bych jej tolik nenáviděla, ale za letošní sezónu ho mám již dost. Řekněme, že jsem trhla první rekord za svou krátkou lyžařskou kariéru v pobytu na horách. ;)
Vaše lyžařka Scissors

22.2.10 - moudrost v jídle

22. února 2010 v 20:34 | Scissors
Všimli jste si, že v mnohých moudrech a citátech se objevuje jídlo? Ať už jako přirovnání nebo jen jako drobná narážka, rozhodně si na některé z nich vzpomenete. Kdo by neznal české přísloví, které praví, že ska prochází žaludkem? ;)
Já jsem si však dnes vzpomněla na zcela jiné. Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Ponechme si skeptické myšlenky, které nám říkají, že jen idiot by se nepodíval na obal a nezjistil si, jaký tvar má jakou náplň, pokud ovšem má bonboniéra více druhů, že... Citáty nejsou jako matematika, která má na vše definici a přesnou odpověď. Kdyby tomu tak bylo, z rázem dvou krátkých větiček by se stala několikařádková definice, která by však mohla být i nadále kritizována těmi největšími skeptiky světa, protože každý z nich je schopný najít nějakou drobnou chybičku. Navíc koho by pak takové sáhodlouhé odstavce zajímaly a kdo by si byl schopný je vůbec zapamatovat?
Ne, nechme matematiku a náš smysl pro detailnost spát, protože v tomhle článku ani jedno potřebovat nebudete. A teď nechť zdvihne ručku ten, kdo si při tomto mém sdělení oddechl. Přejděme však k hlavní náplni mého sdělení. :)
Během dnešního dne jsem v příhodnou chvíli - po velké svačinové přestávce - přemýšlela nad tím, co bych dnes mohla na tento blog přidat a po čtvrté hodině mě to napadlo. Téma kterým se dá vystihnout tolik věcí. Takový prostředek pro vše, který díky tomu dokáže vystihnout i můj dnešní den. Jídlo. Nemyslete si o mně, že jsem nějaký otesánek a nenasyta. Alespoň ne dřív, než dočtete poslední slova tohoto textu.
Dnes jsem si něco uvědomila. Ne každému chutná vše, co mu položíte na stůl. Někdo rád sladké a jiný slané, přičemž oba se mají rádi navzájem avšak zároveň ten, který má rád sladké, nesnáší pálivé a ten který miluje slané, se po pálivém jídle může utlouct... Co tedy bude dál?
Je to stejné jako s koláčem, který je uprostřed tvarohový a okolo makový. Musíte se prokousat tím, co vám nechutná k tomu, abyste si mohli užívat výbornou chuť lahodného tvarohu, který tak zbožňujete. (Pokud máte chuťové pohárky opačné, pořadí vrstev si prohoďte. ;))
A ponaučení? Ne všechno chutná každému, ale občas je nutné to ze zdvořilosti k těm, jejichž chutě sdílíme, překousnout. ;)
Vaše Scissors

18.2.10 - zlo(st)

18. února 2010 v 21:47 | Scissors
Chci se zlobit, ale nemůžu. Asi vám tohle souvětí o dvou větách nedáva smysl, ale věřte, že jej skutečně má. Na první pohled jej nevidíte, ale když se zamyslíte, snad i najdete situaci, kdy jste na tom byli obdobně. Chtěli jste se zlobit, ale nemohli jste.
Zajímalo by mě, jestli jste v těchto případech znali důvod toho, proč nemůžete, když chcete. Možná že na tuto otázku jste odpověď nenalezli. Není to třeba tím, že žádný důvod neexistuje a vy jste si jen vsugerovali dojem, který vám říká, že správně byste se zlobit měli? Snad za to mohla pýcha, snad hrdost a snad jen prachobyčejná ješitnost. Nejsympatičtější ze zmiňovaných slov je rozhodně každému z vás hrdost, která nám mnohdy komplikuje život a začíná to právě takovýmito drobnostmi, které však mohou časem dorůst do velikosti opravdových problémů. Do čeho nás častokrát naše hrdost přivedla a naopak kolikrát ji někdo až příliš ukládal do nejskrytějšího koutku své mysli? Je těžké ji udržet na uzdě tak, aby nám nezpůsobovala příliš nelibosti k sobě samým, či aby nás neuvedla do stavu zaslepenosti vůči našemu okolí.
Všechno co tu říkám, je až příliš teoretické, ale jak to jen uvést do praxe, jestliže si chci i nadále udržet alespoň nějaké kouzlo anonymity? Těžká otázka a já neznám odpověď, stejně jako ji neznám ani na nepřímo zmiňovanou otázku: "Proč jen se nemohu zlobit, když chci?"
Přijdu si, že se až moc opakuji, ale stále mi to nejde na mysl. Snad se ani zlobit nechci, protože ve skutečnosti je ten drobounký okamžik až příliš nepodstatný, avšak stále si přijdu v právu. Vím, že tento článek není nijak zvášť zajímavý, ale právě v tuto chvíli nic jiného sepsat nedokážu. Pouze tuto trochu zvláštní úvahu na téma chtěná zlost, která by se mohla zdát malým zlem. Velkým zlem nebude nikdy, protože já se prostě zlobit nedokážu. Neumím zrealizovat to, co bych zrealizovat chtěla. Tak jak to tedy je?! Chci se pitvat v něčem, co mi není příjemné nebo ne? Opravdu se chci zlobit? Sama nevím...
Vaše Scissors

31.1.10 - balím a vzpomínám!

31. ledna 2010 v 15:59 | Scissors
Ještě jsem se zde o tom nezmiňovala, ale v brzké době máme já a má rodinka v plánu stěhování. Jediné, co nám v tomto činu brání, je dopis z úřadu, který stále a stále nepřichází. Jelikož se však krátí lhůta, kterou má úřad na zhotovení odpovědi na naši žádost, očekáváme jej každou chvíli. Právě z toho důvodu se dnes mamka zbláznila, a tak se již pomaloučku začínáme balit, podle čehož to také u nás doma nyní vypadá. Všude samé krabice s hrnky zabalenými ve starých novinách a nebo kufry, jež skrývají všelijaké drobnosti potřebné a někdy i nepotřebné ke každodennímu životu.
Takové velké balení je tuze náročné a občas se najdou věci, které člověku přijdou až neznámé a jindy najde něco, co hledal už pěknou řádku dní, ne-li týdnů. Já jsem však objevila něco mnohem mnohem lepšího. Takové dvě kuriozity mé psací tvorby.
Ta první byla stvořena mým perem v rámci školní soutěže před pěti lety. Tehdy jsem chodila do čtvrté třídy na základní škole a tahle škola pořádala literární soutěž. Žáci měli zadané téma "jídlo" nebo "ovoce a zelenina", to už si přesně nevybavuji a jejich úkolem bylo sepsat jakýkoliv příběh. I já jsem se zúčastnila a tak vnikla Detektivka pana Okurky. Když jsem si ji dnes pročítala, neubránila jsem se úsměvu a překvapilo mě, že jsem s ní obsadila pěkné druhé místo. Nejspíš na porotu - což byli všichni soutěžící a i ti, kteří se soutěže odmítli účastnit nebo ti, jejichž díla neprošla přes učitelskou cenzuru - udělal dojem zelený detektiv a padouch banán oděný v černém. Každopádně jsem tehdy měla velkou radost, že jsem získala místo oceňované stříbrem.
Mluvila jsem tu však o dvou dílech, která jsem kdysi v minulosti sepsala, a tak nám do počtu zbývá ještě jeden příběh. Tentokrát to nebyl výtvor psaný do soutěže a nebyla to ani žádná próza. Jednalo se totiž o báseň sepsanou z nudy o jedněch letních prázdninách, které jsem se svou rodinou trávila na chatě. Odhaduji, že to je asi tak tři či čtyři roky zpátky. Na tuhle báseň nazvanou příhodným názvem Na chatě jsem obzvláště hrdá, protože tehdy mě lapila múza neskutečných rozměrů. Celé to dílo má totiž deset slok o čtyřech verších, a tak se stalo asi nejdelší básní, jakou jsem kdy sepsala. Samochvála sice neprospívá, ale nebojím se tvrdit, že se mi některé z těch slok opravdu podařily, protože se u nich dá hezky pobavit. Musíte však být seznámeni s tím, jak to u nás na zahrádce vypadá a co se tam tak asi děje. Právě tohle je totiž náplní básně.
A tak jsem si dnes přitom otravném balení krásně zavzpomínala na své psací začátky. Jsem ráda, že jsem u sebe zaznamenala za těch pět let od čtvrté třídy nějaký pokrok a to jak v gramatickém, tak i ve slohovém a grafickém směru. Je fajn si všimnout, že se časem opravdu dokážete v něčem zlepšit.
Vaše Scissors :)

26.1.10 - (ne)zvyk

26. ledna 2010 v 20:18 | Scissors
Tak se nám stalo, že Scissors nastydla a byla nucena dnes zůstat doma. Když říkám, že byla nucena, tak to myslím zcela vážně. Natolik jsem si zvykla na přítomnost svých spolužáků, že jsem dnes odmítala trčet sama v bytě, ale máma nakonec vyhrála s argumentem, že přeci nechci nakazit půlku školy.
Vážně nepřeháním, když vám řeknu, že jsem se dnes poměrně nudila. Sice jsem si konečně vypsala čtenářský deník, za což jsem ráda, ale po zbytek dne jsem neměla co na práci a to ticho přerušované jen nějakou hudbou bylo pro mé uši velmi nezvyklé. Inu poslední dva týdny jsem si zvykla na přítomnost svých kamarádek dvacet čtyři hodin denně a najednou jsem byla úplně sama. Docela šok a ještě větší šok jsem získala z toho, že mi to tolik vadí. Já, takový málomluvný a samotářský člověk - fajn, tady to trochu přeháním. ;)
Každopádně nevím, co budu dělat zítra, když do školy nic dělat nemusím a rozhodně nechci trávit celý den ani v posteli a ani u počítače. Nejspíš skončím rozvalená před televizí, zachumlaná v mohutné peřince a s nějakým jídlem po pravé ruce, ze kterého budu neustále ujídat, až mi tam nic nezbude. To bude zase den.
Vyzní to divně, ale já se do té školy ve čtvrtek vážně těším, i když si tam jdu jenom pro vysvědčení. Z toho mám trochu obavu, protože netuším, co dostanu z angličtiny. Každopádně lepší vysvědčení než horda nudy. Stačí mi ta horda kapesníčků. :)
Vím, že tenhle článek je nezáživný, ale já se prostě nudím a tak se to podepisuje i na stylu mého psaní do deníčku. Moc se vám za to tedy omlouvám a jako poslední bod bych chtěla uvítat Jasmínu, jež se opět ztratila do těchto končin. Za to jsem opravdu ráda, takže vítej! :)
Vaše opuštěná Scissors ;)



23.1.10 - vítej doma, Scissors

23. ledna 2010 v 16:28 | Scissors
Velkolepý návrat vaší jistě postrádané Scissors je tu. Nepochybuji o tom, že jste se již těšili na to, až to tu opět ožije a já doufám, že ta chvíle nastala. Sama moc dobře vím, co to znamená, když jdu na nějaké stránky již po několikáté a stále a stále vidím tentýž článek napsaný před měsícem. Proto se budu snažit, abych takto nedopadla i já, přestože už takhle nějak dopadám. ;)
Nevím, zda jste si toho všimli, ale důvod mé týdenní absence jsem napsala do komentářů k minulému článku. Celý tento týden jsem totiž byla se svou třídou na lyžařském kurzu, kde jsem se snažila vylepšit svou amatérskou lyžařskou techniku. Nevím, zda jsem alespoň trochu uspěla, ale i kdyby ne, celý kurz mě opravdu bavil a to už je co říct, když jsme každý den pořádali sportovní aktivity - heslo: sport nesnáším.
Zkrátka a dobře jsme měli nejen kopce sněhu ale i zábavy, o kterou prostě nebyla nouze, což je jedině dobře. Skvělá organizace, skvělí lidé, skvělý kurz. Ani ta kuchyně nebyla špatná a troufám si říct, že jsem se alespoň trošku naučila jezdit na běžkách, i když jsem ve skupince byla nejpomalejší. Inu já lenoch a pohodář. ;)
Jsem poměrně skleslá, že ten bezvadný týden tak rychle utekl. Nejraději bych tam jela znovu a to i za cenu sebe destrukce, která by mě tam jistojistě čekala. Navíc by mi vůbec nevadilo ulít se ještě jeden týden ze školy. ;)
Dnešek však nepřinesl jenom můj návrat do Prahy. Můžu vám s pýchou oznámit, že jsem byla dopoledne mamkou zapsána do tanečních! Ano! Drazí čtenáři, Scissors bude od příštího roku trsat! To dopadle...
Sice jsem si vždy představovala taneční k té věkové šestnáctce, ale o rok méně nebo více... Co na tom záleží? V patnácti mě do tanečních také pustí, ale kamarádkám nejspíš budu jejich šestnáctku závidět. Však já se jí v té škole ale také dočkám. :)
Mějte se hezky, vaše vytrénovaná a roztančená Scissors ;)

4.1.10 - večerní melancholie

4. ledna 2010 v 21:54 | Scissors
První celkem pohodový školní den tohoto roka a zároveň první den po dlouhých vánočních prázdninách plných nicnedělání je za mnou. Proběhl klidným tempem, které jakoby samo za sebe říkalo, že se vše vrací do té jednotvárnosti všedních dnů celého minulého roku.
Ještě odpoledne se tomu dalo jen těžko uvěřit, ale přišel večer plný zmatků z uvědomění, že jsem na něco zapomněla a vzápětí mne to něco uhodilo stejně nečekaně a takovou silou, jakou uhodí i nepředvídatelný blesk z oblohy. Začal shon a já nemohla najít patřičný sešit dané látky, jejíž blesk mě uhodil a když jsem jej po deseti zdlouhavých minutách plných stresu nalezla, osud mi přichystal další ránu v podobě zjištění, že mi nalezený sešit nijak nepomůže, jelikož poslední zápis byl zapsán prvního prosince.
Inu zjevně nebylo co si v hodinách zapisovat a tak jsem musela zapátrat ve své chabé paměti. Vrátit se dva týdny zpátky a snažit se vybavit si všechno, co jsme dělali během jedné z mnoha stereotypních hodin z běžného týdne o pěti dnech povinností a dvou dnech volna, které však stejně vždy něco naruší, jak už to tak z pravidla bývá. Z drobných útržků, jež mi vytanuly na mysli, jsem si musela v duchu zhotovit celek a ten pak vymodelovat do toho správného tvaru tak, aby měl co nejméně nedostatků a celá jeho prezentace mi zabrala určený čas.
Nikdy jsem nebyla řečník, vždy jsem upřednostňovala klidnou psací formu komunikace, jenže některé momenty si vyžadují více než to. Někdo či něco každého introverta občas donutí vylézt ze své ulity, ve které se schovává jako ten nejcennější diamant světa v sejfu nějakého zbohatlíka. Okamžiky, které nás zkouší nepříjemnou ale nutnou cestou tak, abychom byli schopni jednou tu svou ulitu opustit sami a dobrovolně. Jak lehko se to všechno říká a těžko koná. Až je to k neuvěření. Ne každý zná ty správné kódy, které ho vypustí z jeho schránky.
A celá pointa tohoto zašifrovaného příběhu? Zítra možná budu říkat proslov, jehož obsah je mi absolutně neznámý a nikdo mi s ním nepomůže.
Vaše Scissors ztracená v melancholii, která ji celou obklopila a vzápětí i pohltila, avšak která nyní musí jít spát, aby to zítra nějak přežila...

1.1.10 - předsevzetí

1. ledna 2010 v 18:26 | Scissors
První den roku 2010 se pomalu ale jistě blíží ke svému konci a my se opět dostaneme do stereotypních a zaběhlých dní. Co si takhle ty dny něčím oživit? Co využít toho nového startu, který se nám naskytne až opět za dlouhý jeden rok? Co si takhle uložit novoroční předsevzetí?
Abych se přiznala, tak na tenhle zvyk jsem si vzpomněla až včera u týnky na jejím blogu a horlivě jsem přemýšlela, co bych si tak mohla uložit za úkol. Vzpomínala jsem na uběhlé dny a nemohla jsem si tak nevzpomenout na návštěvu, kde jsem byla tak trochu popuzena. Právě v tom okamžiku mě napadlo mé novoroční předsevzetí, které by se snad i dalo splnit. Alespoň se o to pokusím, protože o to jde, ne? :)
Jestli mám nějaké koníčky, které mě opravdu baví a drží se mě už nějaký ten pátek, pak je to psaní. Mé pokusy o jakousi literární tvorbu, přičemž se z valné části jedná o příspěvky do fanfiction, jsou něčím, co mě vnitřně naplňuje příjemným pocitem, že něco dokážu. Občas si i já dovolím říct, že tohle se mi povedlo a tak nějak si to zařadím do své soukromé síně slávy. Zatím tam mám tři jednorázová díla, přičemž jedno z toho je báseň.
Jenže obvykle se zabývám pouze rozvíjením díla, které už někdo přede mnou vymyslel a na to jsem si již vyslechla nějakou tu kritiku. Je pravda, že když si čtu svou předchozí větu, vyznívá to dost neoriginálně, jako bych neměla žádnou svou vlastní fantazii, když pouze rozvíjím cizí dílo. Tenhle názor je ale dost povrchní a když to mám říct - jak se říká - na plnou hubu, tak jej přímo nesnáším. Nemůže za to jen fakt, že jsem jednou z těch autorek a autorů tohoto žánru. Co mě na tom nejvíce rozčiluje, je, že existuje spousta lidí, kteří píší fanfiction a přitom to ani jako fanfiction nevypadá - v tom dobrém slova smyslu. Příběh má takovou originalitu, že už jako čtenář nevnímáte autorská práva na použité charaktery. V těchto případech by se museli lidé zarputile zastávající názor o neoriginalitě usměrnit a měli by si přiznat, že ne vždy je fanfiction jako fanfiction.
Já se na své fanfiction tvorbě učím, pokud to tak mohu nazvat. Trénuji se na ní a jednou chci napsat své vlastní dílo. Hlavou mi tu a tam prolétne nějaký ten nápad a někdy to zajde tak daleko, že si začnu psát osnovu celého příběhu a promýšlím si jej detailněji. Nenechám ho ztratit se po pouhém zevrubném promyšlení. Stále říkám, že jednou chci skutečně něco napsat a nedávno jsem byla vyburcována k tomu, abych učinila alespoň prvních pár krůčků, abych se více snažila, abych konečně něco zkusila napsat - něco absolutně ze své hlavy.
Právě o tom je mé novoroční předsevzetí. Chci se více věnovat psaní svého originálního příběhu, jehož kostru jsem vymýšlela v uplynulých dnech a to hlavně na horách. Chci dokázat, že mě psaní baví a že mi to snad i trochu jde. Vás jenom poprosím o to, abyste mi drželi palce, protože pokud mám nějaký sen, pak je to napsat svou vlastní knížku. Nicméně jsem si vědoma toho, že je na to moc brzy a že ještě nemám takové zkušenosti. Jdu to pouze zkusit.
Vaše pisatelka Scissors ;)

31.12.09 - poslední deníček s devítkou

31. prosince 2009 v 13:16 | Scissors
Tak jsem se vám vrátila, drazí čtenáři. Žádný velkolepý návrat to tedy nebyl a chtěla bych se omluvit, že jsem se zde včera neukázala v live stylu, ale z hor jsem dorazila domů až v osm večer a pak probíhaly takové ty klasické domácí rituály jako pořádná koupel, teplá večeře a povídání si o zážitcích spolu s mamkou, která s námi na horách nebyla. ;)
V tomto článku mám poslední možnost mluvit o roce 2009 v roce 2009 a tak jsem se rozhodla, že vám zde nebudu únavně popisovat, jak jsem si pěkně zalyžovala a že mě to dokonce i bavilo, což je u mě zázrak, protože když se řekne slovo "sport", běhá mi z něj mráz po zádech. Lyžování je takovou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jak praví slavné přísloví. Dokázala jsem se v něm totiž zlepšit, heh.
Ale dost už o horách a hurá na takový výcuc z celého toho roku s devítkou na konci. Přišlo mi, že těchhle dvanáct měsíců uteklo mnohem rychleji, než jakákoliv jejich jiná předchozí série. Nevím, čím to je, ale skutečně mi to tak přijde. Snad za to může fakt, že je všechno živější než dřív. Těžko se to vysvětluje a těžko se pro to hledá správné slovo, ale nic jiného než živější mě nenapadlo.
Co se blogu týče, spíše to tu upadalo, ale já doufám, že s příchodem roku nového se to tu trochu zlepší. Myslím, že od listopadu jsem to tu však opět uvedla do chodu. Přeci svůj milovaný dva roky starý blog nenechám jít jen tak ladem, ne? Vždyť se mnou roste. ;)
Jelikož jsem však slíbila výcuc, tak to tu budu muset trochu zkonkrétnit. Za tento rok jsem se vám hodně zpovídala, pokud jste si toho, mí stálí čtenáři, povšimli. Když se podíváte do rubriky "Deníček" a třeba byste si jí listovali, muselo by vás přímo trknout do očí, že z celých šesti stran je pět stran článků o - ještě stále - letošním roce. Je to až neuvěřitelné, ale dalo by se říct, že tahle rubrika je taková nejaktuálnější. Možná by se dělila o místo s povídkovou rubrikou, ale tak jako tak jsem tam přidala opravdu spoustu článků. Já se prostě musím někde vykecat, no. :)
Když už jsem tu tak hezky nakousla ty své povídky, jež se skládají z fanfiction, tak bych se o nich mohla trochu rozepsat, protože je to taková hlavní náplň mého blogu už od jeho založení a to jsem jej nezakládala za tímto účelem. Chtěla jsem se zde pouze zmínit o tom, že právě tento rok 2009 přinesl na tyto stránky fanfiction se zaměřením na Harryho Pottera. Musím se přiznat, že mi to přišlo jako mnohem delší doba, kdy trpím psací HP mánií, ale skutečně je to jenom sedm měsíců. Neuvěřitelné.
To mi připomíná mé čtenářské choutky, které se v tomto roce také probudily. Psala jsem tu o Janě Eyrové, Mediátorovi a hlavně již zmiňovaném Harry Potterovi. Navíc v brzké době dočtu trilogii od Gartha Nixe a tak tu uvidíte i názvy Sabriel, Lirael a Abhorsenka, přičemž už dočítám Lirael. To sem ale teď nepatří. ;)
Poslední položkou, o které bych se chtěla zmínit, jsou příbytky do mých blogových přátel, kteří jsou však z většiny již neaktivní. Na začátku roku se ke mně připojila IONEL a rovnou dvě Aničky. Za celý rok jsem pak se spřátelováním udělala jakýsi pomyslný konec. Snad se to v novém roce změní.
Na konec vám všem tedy přeji šťastný Nový rok a také šťastný celý nový rok 2010! ;)
Vaše Scissors :)

25.12.09 - mé letošní Vánoce

25. prosince 2009 v 17:02 | Scissors
Nevím jak vy, ale já jsem s letošními Vánocemi maximálně spokojená. Proběhly v klidu, míru a přestože se stromeček postavil u mě v pokoji, což v překladu znamená velké vánoční gruntování, abych si neuhnala ostudu, jsem si ten Štědrý večer užila.
Jako každý rok byla slavnostní večeře bez kapra, jelikož u nás doma ho nikdo nejí, a místo něj nám mamka naservírovala rybí filé nebo kuřecí řízky s bramborovým salátem. Nechyběla ani rybí polévka od babičky, kterou jako jediná umí uvařit jen a jen ona. Když mluvím o večeři, dalo by se říct, že se jednalo o dost časnou večeři, protože proběhla ve čtyři hodiny odpoledne. Pak tradičně následovalo zazvonění na zvoneček a hurá do mého vygruntovaného pokojíku na dárky.
Musím se pochlubit, že ten dárek, který jsem si nejvíce přála, jsem pod stromečkem našla a to mě opravdu potěšilo. Smějte se mé malichernosti, ale já si přála nový mobil, který má perfektní zabudovaný fotoaparát. A je to venku. Dostala jsem ho však i částečně k patnáctým narozeninám, které mám za necelá dva měsíce.
Ve vánočním balícím papíře jsem však našla i krásné překvapení. Babička mi věnovala velké fotoalbum! Asi se divíte, proč z něj mám takovou radost, ale rozhodla jsem si do něj ukládat nejnovější školní fotografie. Musím se přiznat, že se mi tu totiž jen tak volně válely - samozřejmě obrazně řečeno - a tak mi to album přišlo vhod. Navíc se mi ten nápad hrozně líbí, protože si moc ráda prohlížím fotografie a vzpomínám - i tu svou tvář na nich pro ty vzpomínky snesu.
Dále jsem dostala takové ty klasické a potřebné věci, které potěší, jako jsou ponožky, rukavice, pyžamo a nebo kniha. Také jsem dostala antistresový šampon na vlasy. Přesně dělaný pro mě. Jednak budu neustále pořádat výlety do koupelny, abych si mohla užívat tu levandulovou vůni a jednak mi to třeba i pomůže od toho mého věčného stresu. ;)
Večer jsem pak s rodiči koukala na tu novou pohádku Láska rohatá. Řeknu vám, že na novodobou pohádku nedopadla až tak strašně. Docela se mi i líbila. Mádl předvedl dobrý výkon a doma jsme se shodli, že je herecky rozhodně lepší než Kotek. Fanoušci českého Pottera mi odpusťte, ale stojím si za svým. Když pak tato pohádka skončila, přepnuli jsme na konec Popelky, abychom ji úplně nezahanbili. Abych to vysvětlila. Nemohli jsme se totiž rozhodnout jakou pohádku si pustit.
Celý Štědrý den se tedy velmi povedl a za to jsem opravdu ráda. Dokonce ani mnou darované dárky nedopadli až tak zle. Doufám, že vy jste na tom s prožitím Vánoc podobně jako já a já se s vámi tímto rozloučím.
Vaše Scissors :)

22.12.09 - Avatar

22. prosince 2009 v 18:49 | Scissors
Je libo můj názor na Avatara? Pokud ano, pohodlně se usaďte, posilněte se nějakou dobrůtkou a dejte se do sáhodlouhého čtení. Právě jste totiž narazili na ódu na film od Jamese Camerona, jež je skutečným filmovým velikánem - skvělý scénárista a režisér v jednom!
Nejprve bych se vyjádřila ve zkratce pro ty, kteří váhají, zda mají či nemají utratit peníze za lístek na tento film. Pokud jste milovníky sci-fi nebo fantasy, neváhejte. Tohle skutečně musíte vidět. I kdybyste neměli rádi ani jeden tento žánr, stejně vám ten čas a peníze za ten prožitek stojí. Řeknu to asi takto. Výborné efekty, skvělá hudba, sympatičtí herci, perfektní děj a dokonalé zvraty. Co víc si jen divák může přát?
Když jsem na tenhle film šla do kina, říkala jsem si, že tam jdu jenom ze zvědavosti. Přeci jenom já sci-fi moc nemusím a když jsem uviděla ty modré lidičky, vážně jsem tam šla jen z čirého zaujetí traileru. Co udělalo na mém rozhodnutí své, byl i tolik vychvalovaný James Cameron. Někdo jako on přeci nemohl natočit nějakou frašku a když si Avatar vydobyl sedmé místo na CSFD v žebříčku nejoblíbenějších filmů, musí na něm přeci něco být! Takové byly mé myšlenkové pochody, když jsem se na film do kina vydávala. Když jsem odcházela, dospěla jsem k jedinému závěru. Neprohloupila jsem. Stálo to za to.
Film si vás postupně získá na svou stranu. Pohltí vás a nebude chtít pustit. Postupně s hlavním hrdinou Jakem Sullym budete poznávat civilizaci modrého národa zvaného Na'vi. Oblíbíte si jejich zvyky, božstva, jazyk a i zvláštní lásku k přírodě. Zalíbí se vám světélkující rostliny, prazvláštní živočichové jen vzdáleně připomínající ty naše a zamilujete si tak celou planetu Pandoru. Dojde to do takového bodu, kdy v závěrečných scénách filmu civíte na plátno s hrůzou v očích a s pocitem svírajícího se srdce pokaždé, když nějak klesne šance na výhru modrých indiánů proti obyčejným lidem - mezi námi, těchto momentů je tam vážně požehnaně!
Ten film si s vámi zkrátka hraje. Jste jako jeho loutky. Kdyby režisér chtěl, stačilo by jedinou scénou říct "plačte!" a vy budete plakat. Řekl by "smějte se!" a vy se budete smát. Takovou moc si nad vámi Na'viové získají. Tolik vám přirostou k srdci. Tohle všechno vám dochází v poslední asi půl hodině, kdy už jde opravdu do tuhého. Posvátný strom je zničen a šance obyvatelů Pandory se stávají stále mizivějšími. Víte, že tohle musí mít happy end, ale pořád ve vás hlodá červíček pochybností. "Vždyť tohle nemůže dopadnout dobře," říkáte si do posledního momentu, který vás však přesvědčí, že tohle je skutečně jen pohádka.
Když jsem sledovala, jak lidé jako my ničí vše, co Na'viové milovali, bylo mi vážně úzko a neubránila jsem se myšlence, že takhle to někde skutečně chodí. Z toho plátna na mě přímo dýchala ta zdrcující atmosféra války a jsem přesvědčená o tom, že takhle to musel pociťovat v sále každý. Tohle se Cameronovi a všem, kteří s ním spolupracovali, opravdu podařilo.
Kdybych měla vyjmenovat scény, které mne asi nejvíce zaujaly, bylo by jich hodně - prakticky celý film. Za zmínku však rozhodně stojí učení Jakea Sullyho Na'viovským zvykům nebo moment, kdy si ochočil toho obřího červeného ptáčka - název jsem už zase zapomněla. Také úplně poslední souboj mezi Jakem a tím vojenským velitelem. Nádherné.
Co se vás při sledování ještě dotkne, je samotný důvod toho všeho. Ten chtíč po drahém kameni, kvůli kterému se to úplně všechno semlelo. Vyvolá to ve vás upřímný odpor. Hlavně když pak sledujete nádherný mohutný strom, který pro modré Na'vie znamenal opravdu hodně, jak se kácí v plamenech dolů. Za všechno mohly peníze...
Závěr této mé recenze bych udělala asi takto. Film byl zkrátka perfektní. Přestože se jednalo o sci-fi mixované s fantasy, všechno to mělo reálný podtext. Nejen svým provedením si mě tedy film získal, ale i dějovou linkou. Věřím, že stejně jako mě si získá i vás, když na něj do toho kina půjdete. Snad bych se ještě mohla zmínit o tom, že jsem byla na 3D verzi, což ovšem není až tak podstatné - dle mého názoru. Pro ty, kteří si však chtějí film vychutnat do poslední kapky, to ale určitě značnou váhu mít bude.
Loučí se s vámi - dnes již podruhé - Scissors :)

 
 

Reklama