S = DENÍK

13.8.10 - fantasy dle mého gusta

13. srpna 2010 v 13:14 | Scissors
Jistě si pamatujete, jak jsem se zde zmiňovala o svých rezervacích v městské knihovně na tituly Mrazení a Škola noci: Označená. Nyní přicházím s informací, že obě tyto knihy mám již doma. Ne však z knihovny. Už jsem to nevydržela, ale hlavně jsem potřebovala nějakou četbu na zájezd k moři, na nějž se dneska v noci vypravím. Pozdní hodiny tak budu trávit v autě na cestě do italské Ravenny. O tom jsem však ještě hovořit nechtěla. Zkrátka jsem využila toho, že mám brzy svátek a udělala jsem si radost. Doufám, že se v knihách nezklamu. ;)
Na Mrazení se moc těším. Vlk je mé nejoblíbenější zvíře a podle textu na obálce knihy. by se mi to vážně mohlo líbit. Jediné co mě trochu děsí, je fakt, že se budou střídat dvě postavy jako vypravěči. To jsem nikdy u knih (ani u povídek) moc neuměla docenit. I když u Rozbřesku mi to vyhovovalo. (To ale jenom proto, že už jsem měla dost Belly! Vrrr...) Abyste si i vy mohli udělat svou představu, přepíšu vám, co obálka Mrazení hlásá. Tučně zvýrazněná jsou ta slova, které mě zaujala nejvíce. :)
"Něžný milostný příběh, střídavě vyprávěný z pohledu Grace a Sama, je prodchnut působivou melancholií a tragikou. Vypráví se v něm o touze být tím, kým chci být, a zároveň o nezbytnosti přijmout to, kým jsem. Zatímco Grace a Sam se pozvolna sbližují a snaží se vypořádat s minulostí, přítomností a beznadějnou budoucností, čas a osud pracuje proti nim."
Z Označené jsem trochu zmatená a nebýt té chvály, kterou jsem na ni slyšela, nejspíš bych si ji nekupovala. Obálka mě totiž spíše odrazuje, než přitahuje. Úryvek na zadní straně mi až moc připomíná ten druh fantasy, který nemám ráda. Který? Války mezi draky, bohy a příliš nereálnými bytostmi nebo souboj mezi dobrem a zlem. Miluji světy, které jsou smyšlené, ale čeho je moc, toho je příliš. Oceňuji pouze ty knihy, které se drží v jistých mezích. Možná vám to přijde zvláštní, ale ačkoliv mám ráda upíry a (hlavně) vlkodlaky, nemohla bych číst nějakou knihu, která by popisovala pouze válku mezi nimi a ke všemu ještě ve třetí osobě nezaujatého vypravěče. To není nic pro mě. Stejně tak je tomu u draků. Titulů "Dračí něco" je tolik, až jsem na to pomalu alergická. A přitom jsou draci jako bytosti obecně nádherní. A jak jsem k tomuhle od Školy noci došla? Jednoduše. Na zadní části její obálky je totiž úryvek rozhovoru hlavní hrdinky s jakousi bohyní Nyx. Tak se mi nedivte, že mě to při mých názorech trochu polekalo. Zbytek obálky Označené však působí víc než sympatickým dojmem. :)
V ruce jsem v knihkupectví držela i Vampýrskou akademii od Richelle Mead, o níž jsem z důvodu své záliby v těchto fantasy knihách také uvažovala, ale obálka mě dokonale odradila. Možná knížce křivdím - je to v celku dost pravděpodobné -, ale boje o nadvládu nad světem mezi dvěma druhy upírů (vampýrů)? To se mi vážně nechtělo číst. Je dost neprofesionální hodnotit knihu podle obálky (a zběžného prolistování knihou), ovšem ani doma na internetu mě to prostě nezaujalo. Možná někdy změním názor, ale v nejbližší době se tak nestane. 
Co se mého odjezdu týče, hodím sem o něm ještě bližší informace někdy během dne. Nyní mám v plánu psát, dokud mám neomezený přístup ke svým materiálům. Vaše pozitivní ohlasy na video z předchozího článku mi dodaly ještě větší chuť povídku dokončit a o prázdninách jsou pro psaní ty nejpřívětivější podmínky. ;)
Vaše Scissors :)

10.8.10 - košík plný hub

10. srpna 2010 v 13:56 | Scissors
Dnes jsem vstávala v půl sedmé, abych společně s babičkou a mamkou zašla do lesa na houby. (Nechtějte vědět, jak strašně se mi vstávalo, když jsem šla včera spát o půlnoci. x)) Dlouho jsem na takové akci nebyla a stálo to za to si to opět zopakovat. Až na to že mě už z toho koukání bolely oči, to byla velmi příjemná procházka. ;)
Když jsem vstupovala do lesa, nepředpokládala jsem, že by náš lov mohl být úspěšný. Očekávala jsem maximálně tak pět hub na osobu. Paradoxem je, že tak jak jsem byla já pesimistická, byla babička optimistická. Vybavila se dokonce dvěma košíky. Jedním velkým a druhým asi tak o polovinu menším. Pro přehlednost uvedu, že já s mamkou jsme si vzaly jen jeden malý košík. Nakonec jsme však byly já i babička překvapeny. Ovšem pouze já jakožto pesimista (ano, přiznávám, ačkoliv jsem se během výletu považovala spíš za realistu) jsem byla překvapena mile. Hádáte dobře, že babička už takovou radost neměla. 
A kolik hub jsme dohromady v naší rodinné dámské jízdě nalezly? No celý ten jeden malý košík. Počtově bych to odhadovala na dvacet pět až třicet pět (maximálně čtyřicet) hub, přičemž musíte brát v potaz, že většina z nich svou velikostí zrovna nebila do očí a my jsme je nalezly pouze díky jejich větším bráškům. Mou specialitou se při sbírání staly babky, tzv. hřiby žlutomasé. (Musela jsem se pochlubit jejich názvem. Ten latinský po mně ovšem nechtějte. ;)) Babička s mamkou nalézala převážně hříbky, jejichž odrůdy se již identifikují složitěji, ale jeden z nich byl určitě hřib hnědý. V košíku se však díky mamce ocitlo i pár klouzků. :)
Dnes tedy budeme mít k večeři obalované kloboučky nebo-li houbové řízky. Abych byla upřímná, je to pro mě asi ta nejpříjemnější úprava. V houbách jsem se nikdy nijak nevyžívala. Pouze jsem je sbírala. Velmi ráda mám ovšem kulajdu. (Máma ji ale nevaří, a tak se bez ní budu muset obejít. :D) Na smaženici, která nás v brzké době čeká, se ovšem vůbec netěším. Jsem to ale vybíravý člověk. 
Pokud se tedy chystáte na houby také, říkám vám, že rostou. Ne moc, ale přeci ano. Dám vám ještě jednu praktickou radu. Když naleznete místo, kde se vyskytuje hned několik hub, nehulákejte. Ještě by se na vás sesypal tucet houbařů a vám by zbyly jen oči pro pláč. Zkušený houbař se raduje až tehdy, když má svůj lov za sebou. Ptáte se, jak moc zkušená jsem já? Stačí vám následující věta. Pokaždé, když jsem nalezla nějakou houbu, rozjařeně a ne právě potichu jsem to oznámila mamce s babičkou. Naštěstí však v dosahu nebyla žádná cizí konkurence. ;)
Vaše houbařka Scissors, která má výjimečně velmi dobrou náladu! :)

6.8.2010 - "s" s háčkem jako Šumava

7. srpna 2010 v 14:50 | Scissors
Drazí čtenáři, adminka tohoto blogu se opět navrátila ke svému počítači a raduje se dvojnásob, když zjistila, že se jí blog nezbortil a dokonce na něj i během její nepřítomnosti zavítalo pár návštěvníků. Nehodlám vás nudit sáhodlouhým líčením mého pobytu na Šumavě, kde jsem trávila předchozích sedm dní. Pouze se zde krátce vyjádřím k nejdůležitějším událostem. ;)
Během svého pobytu jsem vykonala dost výletů a jedním z nich byl kouzelný hrad a zámek Velhartice. Jestliže se někdy budete pohybovat v jeho blízkosti a máte rádi historii či se jen rádi procházíte po kamenných mostech nebo kocháte krajinou z hradních věží, navštivte ho. Budete spokojeni. Jak už jsem řekla, Velhratice mají hradní a i zámeckou část. Já jsem bohužel navštívila pouze tu hradní, ale zámek mám v plánu navštívit hned příští rok o prázdninách, kdy snad znovu do těch končin zavítám. 
Dále jsem navštívila zámek Lnáře. Zde očekávejte z mé strany pouze negativní poznámky. Proč? V zámku totiž není téměř žádný nábytek, jak je na zámcích v obvyklých případech zvykem, a to z toho důvodu, že jej vláda, která tam jeden čas sídlila, odvezla pryč. Zůstaly tam pouze kamna a to proto, že aby je mohli vyvést, musela by se celá kamna rozebrat na spoustu malých dílků a pak to zase všechno hezky poslepovat. Zámek Lnáře může uspokojit pouze návštěvníky, kteří milují fresky. Těch je zámek plný a průvodkyně či průvodce vám dokonce sdělí, jak se taková freska přenáší na jiné místo. Námět těchto fresek se týkal převážně antické mytologie. I sochy v parku zobrazují antické bohy.
Co se hradů a zámků týče, jiné jsem již nenavštívila, avšak mé výlety stále nekončí. Ocitla jsem se například ve městě Strakonice a také jsem si znovu udělala večerní výlet do Písku, kde jsem si již pomalu tradičně dala v kavárně na nábřeží palačinky s vanilkovou zmrzlinou. Mňam. Co se změnilo, bylo, že jsem si tentokrát nezaplavala v akvaparku. Nějak mě to letos nelákalo. 
Pokud se ptáte, zda-li jsem něco četla, odpovídám ano. Ovšem jedná se o nudnou povinnou četbu, u které budu muset zatnout zuby, abych ji dočetla. Možná se tu o ní ještě někdy zmíním, ale momentálně si nehodlám kazit den. Dneska ji ani nemám v plánu číst, heh. 
A co mám v plánu? Psát! Má druhá nejčastější aktivita. Třeba mi to deštivé počasí, které právě panuje, dodá tu správnou atmosféru a já tohle své předsevzetí i dodržím.
Vaše Scissors :)

29.7.10 - Počátek

29. července 2010 v 12:16 | Scissors
Když jsem šla včera večer do kinosálu na Počátek, v hlavě mi stále rezonovala věta, kterou pronesl DiCaprio a scénáristi. "Až vyjdete z kina, nebudete vědět, co je realita a co sen." Znělo mi to, jako bych po shlédnutí filmu měla pochybovat o tom, jestli jsem jej skutečně viděla a nebo se mi to jen zdálo. Jako bych měla začít pochybovat o své realitě. Přišlo mi to nemožné a tak trochu mě to i pobavilo. Až včera jsem pochopila, co tím DiCaprio a spol. mysleli. Nebo jim to alespoň zajistilo pravdivost jejich slov, kdyby první plán dostat diváky do psychiatrických léčeben nevyšel. Celá tahle věta měla být totiž pochopena až těsně před titulky a jelikož vám opět nechci prozradit, jak film probíhal, nehodlám mluvit konkrétně.
Určitě už jste někde na trailer, billboard nebo jen název filmu narazili. Bylo to v televizi, plakáty jsou rozvěšené po celé Praze - nevím, jak je to v jiných městech - a dokonce o tom psali i v deníku Metro. Nepochybuji o tom, že se v nějakém časopise ještě články o Počátku objeví. Tenhle poplach, jaký film vyvolal ještě předtím, než ho začali v kinech doopravdy dávat, nebyl bezdůvodný. Počátek je nejlepší film, jaký jsem v poslední době viděla! Hned dneska ráno jsem běžela na CSFD, abych mu dala zasloužilých pět hvězdiček, nebo-li jejich plný počet.
Čím na mě zapůsobil? Za to může hned několik faktorů. Tím prvním je samotný příběh. Něco takového tu ještě nebylo. Úvaha hned na začátku o tom, co je nejodolnějším parazitem, je vážně skvělá. Koho to napadlo, tak je génius. Od této myšlenky se pak odvíjí celý příběh. Řekla bych, že na začátku scénáře stála právě ona. Druhým faktorem by bylo zpracování. Všechno je tak převratně natočené! Moderně, s novými prvky, ale i s čarováním s něčím zdárně obyčejným, jako je zrcadlo. (To na mě udělalo pomalu největší dojem. ;)) Třetím bodem by byla hudba, kterou složil Hans Zimmer, jeden z mistrů svého oboru. Skvěle doplňovala scény a sama o sobě je moc hezká. Má svůj příběh. Začtvrté se musím zmínit o spádu a akci, které film měl. Na tom nejspíš celý štáb stavěl. Divák neměl čas začít se nudit. Pořád se na scéně objevovalo buďto něco nového, důležitého pro děj nebo dokonce i vtipného. Takhle bych mohla jmenovat dál a dál, přičemž jeden faktor by musel být i výběr sympatických herců, kteří se do svých rolí perfektně hodili. Vedle Leonarda DiCapria, který všem scénám samozřejmě vévodil - kromě těch, kde nebyl, že -, byli skvělí i Joseph Gordon-Levitt, jenž měl většinou účast na vtipných hláškách, a Ellen Page, jejíž postava mi byla asi nejsympatičtější hned po hlavní postavě DiCapria.
Na závěr vám ještě něco musím nutně sdělit. Nemám ráda sci-fi, takže jsem zprvu nevěděla, co od Počátku očekávat a uklidňoval mě jen fakt, že to měl být i thriller. Obavy byly zbytečné a já byla víc než nadšená - jestliže vám to ještě nedošlo z tohohle dlouhého článku. Kdo neviděl, musí vidět, protože by o hodně přišel, kdyby neviděl. (Skvělá věta! :D) Jo a ještě jednu poznámku si neodpustím. Jsem ráda, že jsem slyšela hlas DiCapria, kterého jsem ještě donedávna moc nemusela, ale teď... O:)
Vaše víc než nadšená Scissors :)

Jeden z trailerů (CZ)

27.7.10 - Agora

27. července 2010 v 18:41 | Scissors
Jak jsem slíbila, přináším článek věnovaný filmu Agora, který v kinech promítají necelý týden. Jedná se o film historického rázu a to z dob římského impéria, kdy se začalo objevovat křesťanství, okolo čehož se motá hlavní dějová linka. Vše se odehrává v Alexandrii - v okolí Alexandrijské knihovny - a hlavní postavou je filosovka Hypatie.
Mám moc ráda historické filmy, a tak jsem se na tenhle film do kina velmi těšila. Nezklamal mě. Líbilo se mi provedení i prolínání osudů jednotlivých postav. V hlavních rolích byli obsazeni i sympatičtí herci, takže ani to nijak nekazilo můj dobrý dojem. Velmi mě však překvapil konec celého příběhu. Očekávala jsem ho sice tragický, protože tak už to bohužel v tomto žánru bývá a neodmyslitelně to k němu patří, ale nepředstavovala jsem si, že to skončí tím způsobem, jakým to skončilo. Nechtěla bych prozrazovat zápletku pro ty, kteří na film chtějí jít, protože pak by přišli o překvapení. Proto nemluvím konkrétně.
Hudbu během filmu jsem moc nevnímala, což u mě není dvakrát obvyklé. Bude to ale asi tím, že jsem se hlavně soustředila na děj a na to, aby mi zkrátka neunikly dialogy.
Co bych tak ještě dodala k samotnému filmu. No, je dost jímavý. To určitě. Takové filmy mám ale já moc ráda. Zanechají ve vás alespoň nějakou stopu nebo na vás prostě udělají dojem, což je i důkazem toho, že vás film nenudil. Agora rozhodně diváka nenudí a všem milovníkům historickým filmů ho vřele doporučuji.
Scissors

Český trailer 

26.7.10 - Hvězdopravec a Zlatý brouk na horách

26. července 2010 v 12:07 | Scissors
Ať už jste, či nejste, rádi, vrátila jsem se zpátky do svého rajónu a jsem opět v dosahu internetové sítě, kterou jsem se jako vždy nechala dobrovolně polapit. Ty čtyři dny, co jsem tu nebyla, jsem strávila v Krkonoších. Počasí mi je nejspíše vůbec nepřálo, protože bylo dosti deštivé a celkově zamračené, ale jednu výhodu to mělo. Jednu VELKOU výhodu. Dámy a pánové, já jsem četla! Říkám to, jako by to byl kdovíjaký zázrak a přitom čtu skoro pořád, jenže na horách to zázrak je. Věřte. 
A co jsem četla? Hlavně Hvězdopravce, což je druhý díl akademie Evernight, o níž jsem se tu zmiňovala a kterou jsem dočetla ještě doma. (Poznámka k zápisku do deníčku ze dne 15.7.10: Upíří svět v akademii Evernight je opravdu zcela odlišný od upířího světa Stmívání.) Musím říct, že mi přišel o něco málo čtivější než díl první. Přeci jenom se tam Lucas s Biancou jenom věčně neusmiřovali a dělo se tam toho o dost víc. Přízraky usilující o život Biancy, utajená setkání s Lucasem, velký prostor pro charakter Balthazara (upír a spolužák Biancy na Evernightu), pravda o Biančině existenci (nevím, jak lépe to vyjádřit), Černý kříž a nakonec závěr celé knihy, který vás v prvním momentě hodně potrápí. Myšleno tak, že jste celí nedočkaví, jak to bude pokračovat dál. Zkrátka Hvězdopravec se mi asi opravdu zamlouvá více.
Tato kniha však nebyla tím jediným, k čemu jsem se během svého pobytu na horách dostala. Přečetla jsem si knihu do povinné četby! Světe div se, já se k tomu dokázala přinutit a chopila jsem se sbírky povídek od E. A. Poa. První dvě se mi vůbec nelíbily, protože jedna se až moc táhla a ta druhá tak nějak postrádala konec, ale pak se strhl boj o to, která z následujících povídek se mi líbila nejvíce. Nakonec vyhrála povídka s názvem Zlatý brouk, která je - mám pocit - jedna z těch známějších. A proč právě ona? Protože řešení té šifry bylo geniální!
To by bylo k mé četbě asi tak vše a nyní vám konečně mohu prozradit, že se tu nejspíše velmi brzy objeví články s mými názory na filmy Počátek a Agora. Mám totiž v plánu je během tohoto týdne navštívit. Mějte se hezky a nemračte se!
Scissors

15.7.10 - nový knižní úlovek

15. července 2010 v 12:34 | Scissors
Milí čtenáři, včera jsem během náhodné návštěvy knihkupectví objevila novou sérii knih, kterou bych si ráda přečetla. Původně jsem neměla vůbec v plánu, si nějakou knížku kupovat, ale nakonec jsem stejně neodešla s prázdnou. Ráda bych vám ji v tomto článku představila, protože je poměrně čtivě psaná a hlavně je to žánr, který momentálně letí. Teď by měli zbystřit hlavně fanoušci ságy Stmívání a nebo jen milovnice (ano, ženský rod jsem užila úmyslně) upírů. 
Knižní série, o které budu v následujících řádcích hovořit, se jmenuje Evernight a má ji na svědomí autorka píšící pod pseudonymem Claudia Greyová. Vydala zatím tři knihy této série, přičemž v češtině jsou zatím jen první dva díly. Aktuálně nejspíš pracuje na dílu čtvrtém, jak jsem vydedukovala ze zběžného prozkoumání jejího oficiálního webu. Má opravdu hezké stránky.
Teď ale ke knize. Zatím jsem asi v polovině a musím říct, že mě děj pohltil. Je to vlastně příběh Biancy Olivierové, která nastupuje na poněkud strašidelnou akademii Evernight a to kvůli svým rodičům, kteří na ni mají začít vyučovat. Biance se na škole vůbec nelíbí a má z ní špatný pocit - oprávněně! Zprvu jsem neviděla takřka žádný rozdíl mezi Stmíváním a Evernightem (vysněný kluk Biancy má dokonce stejný odstín vlasů, jaký má i Edward ze Stmívání!), ale s postupem v ději se pomalu začínají nějaké ty odlišnosti objevovat. Upíří svět v sérii Evernight bude úplně jiný. Jak jsem řekla, jsem v polovině knihy a teprve se s upíry alá Greyová seznamuji, ale v tomhle si jsem stoprocentně jistá. 
Musím tedy říct, že jsem koupí knihy neprohloupila a nejspíš si půjdu brzy do knihkupectví i pro ten druhý díl. Navíc mě v onom knihkupectví zaujala ještě jedna autorka. Jmenuje se Maggie Stiefvater a mou pozornost upoutala knihou s názvem Mrazení. Ta má vyprávět o vlcích a ne upírech, čímž se pro mě stává o dost atraktivnější. Internetový domov této autorky se nachází zde. Nejlepší na tom ovšem je, že se Mrazení nachází v knihovně! Ovšem obávám se, že po něm bude pořádná sháňka. Už teď není nikde k výpujčení. No, alespoň jsem si zase našla něco, na co se mohu těšit! 
Scissors

Ps./ Na píseň, kterou jsem přiložila, odkazuje Claudia Grayová na svém webu. Řekněme, že je zajímavá na poslech a určitě inspirativní při psaní. ;)

13.7.10 - Kuky se vrací

13. července 2010 v 15:37 | Scissors
Dnes dopoledne jsem opět navštívila kino. Tentokrát kvůli filmu Svěrákovic rodiny Kuky se vrací. Hnacím motorem k tomuto činu se pro mě stala máma, která byla na tuto mediálně poměrně prosazovanou podívanou zvědavá. Já jsem nic nenamítala, jelikož přes ty horké dny se stejně nedá nic moc dělat a v kinosálech mají vysvobození z toho dusna - klimatizaci.
Když jsem se usazovala na své místo, odkud jsme museli vyhazovat nějaké vetřelce (jistě víte, o čem mluvím), nevěděla jsem o Kukym téměř nic. Jediné, co jsem zaslechla bylo, že se tam vyskytne jakýsi kluk astmatik a hlavní roli tam bude mít roztomilý růžový (on sám tvrdí že červený) plyšák jménem Kuky. Proto pro mě byl děj opravdovým překvapením a to velmi milým překvapením.
Neviděla jsem Vratné lahve, Tmavomodrý svět a ani Kolju, takže co se týče režiséra Jana Svěráka, nemám s jeho filmy žádné zkušenosti. Kuky se mi ale líbil. Je to opravdu originální filmový snímek a zaujal mě nejen provedením, ale i samotnou dějovou linkou.
Musím říct, že první, co mne napadlo při pohledu na Kukyho postavičku a ostatní, byla myšlenka: "Vždyť ona to ani není loutka!" Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nespatřila jsem žádný špagátek. Já žasnu nad tím, co ti filmaři nedovedou.
Co se děje týče, myslím si, že je to vážně skvělý film. Člověk by čekal, že když má hlavní roli loutka, bude to točené jenom pro děti, ale skutečně tomu tak není. Za to můžou moc dobře vymyšlené dialogy, kde se našlo i pár věcí, kterým se dalo zasmát. Kuky jako mazel, jazyky kapitána von Hergota nebo scénka s vážkami dokázaly diváka pobavit, alespoň mě ano. Film si ale zachovával i takovou vážnější tvář. Například když se Kuky schovával sám bez pilin před deštěm a přicházeli tam za ním postupně ptáčci, kteří mu každý darovali po jednom pírku tak, až se jimi mohl vycpat. Co si teď ještě vybavím, byla rychlá jízda autíčkem, díky které pak ihned začalo sněžit. "Když se jede rychle, tak je zima." Tak nějak to okomentoval kapitán von Hergot.
Jen jedna maličkost mi nejde do hlavy. Čištění lesa totiž bylo ve filmu vykresleno jako záporná věc. No budiž, přeci se jednalo jen o fantazírování malého klučiny poblouzněného nemocí. (Ten se přece nebude zabývat ekologií.) A o tom to vlastně celé bylo, což říká už samotný trailer, který k tomuto článku přikládám. 
Scissors :)

2.7.10 - Zatmění

2. července 2010 v 20:58 | Scissors
Jak už samotný titulek napovídá, dnes jsem navštívila kino za účelem zhlédnout filmový snímek Zatmění. Ano, hodlám se zde s vámi podělit o své dojmy z něj.
Na začátek bych chtěla říct, že upřímně nevím, zda bylo Zatmění lepší než Nový měsíc. Stmívání považuji za nejhorší, takže s tím to porovnávat nehodlám. Co se ale těch dvou týče, nejspíš bych upřednostnila Nový měsíc, což je poměrně paradoxní, protože z knih jsem ho měla ráda nejméně. 
Asi čekáte, že brzy začnu pět ódy. Ano, už mě znáte, ovšem tentokrát se budu věnovat jen jedné scéně, která na mě zapůsobila nejvíce. Zbytek filmu mi nepřišel ničím výjimečný. Ta scéna byla předposlední a jejími hlavními aktéry byli Bella s Jacobem. Ten jejich rozhovor, kdy Jacob žádá o čas, se mi prostě zalíbil nejvíce. Nemůžu si pomoct. Byla to asi jediná romantická scéna, která mi nepřišla až trapně romantická, protože právě tak mi většina z nich připadala. Kdyby to bylo alespoň romantické tím správným způsobem (takové ty milé dialogy, pohledy atd., jistě víte, co mám na mysli), jenže oni tam nedělali nic jiného, než že se líbali. Pořád dokola! Můj odpor se netýká pouze těch scén, v nichž to zachránila nějaká vtipná hláška nebo něco všeobecně komického (př. Alice/Jasper a jejich "souboj"). Každopádně zpět k té scéně. Vlastně se k ní neumím pořádně vyjádřit. Přišla mi zkrátka nejvíce, jak to jen říct, chytlavá za srdce, dojímavá? Asi tak. :)
Ohledně jiných scén. Počítačová grafika opět nezklamala. Vlci bojující s upíry byli zkrátka perfektní. 
Co se mi ale vážně nelíbilo, byl odstín titulků. Mnohdy se to nedalo přečíst kvůli stejnobarevnému podkladu a to v některých případech vážně naštve. Taková hloupost a dokáže vám to sledování filmu pěkně znechutit... 
Celkové zhodnocení bych vzala tak nějak neutrálně. Asi tak tři hvězdičky na CSFD, přičemž jedna hvězdička by byla za herecké výkony, druhá za dialogy a třetí za tu jednu konkrétní scénu. Naopak strhla bych za ty přehnaně časté líbací scény a za to, jak to bylo zvláštně sestříhané (tj. propletené s těmi akčními zásahy, jen k tomu konci nemám žádné výhrady), i když to bylo točené podle předlohy. 
Nakonec přidávám překrásný soundtrack právě z té předposlední scény! :)
Vaše Scissors

Aktualizace 21:36 : Stále dokola poslouchám tu skladbu a zdá se mi, že ani slovo "dokonalá" ji dostatečně nevystihuje. Něžná, procítěná, dojemná... Snad právě kvůli tomu se mi zdá tak nádherná! :)

27.6.10 - provinění

27. června 2010 v 13:43 | Scissors
Sedím před svým monitorem, bezduše zírám na prázdný list ve Wordu a snad ta neposkvrněná běloba toho listu, který je vlastně jen imaginárním, neskutečným a nehmotným listem, mě přiměla přemýšlet, vzpomínat a z toho důvodu i psát. Tak prostý pohled na ten nevinný list mě přivádí k myšlence, že jen neskutečné věci jsou zcela nevinné a toto tvrzení mě nutí si pomyslet, že nevinnost sama je tedy neskutečná...
Jak tak hledím na první řádky, které jakoby čeřily hladinu z pixelů obrazovky mého monitoru, musím vzpomínat. Musím vzpomínat na věci a situace, které měly takovou sílu, že se mi vryly do duše a já na ně od toho okamžiku, kdy se tak staly její součástí, myslím. Už několikrát a troufám si říct, že nespočetněkrát, jsem na ně vzpomínala.
Právě teď si je vybavuji znovu. Opět a zas si v hlavě přehrávám místa, osoby, slova, přičemž mají všechny tyto aspekty jeden společný rys. Vyvolaly ve mně dojmy, jichž se v blízké době jen tak nezbavím. Nemohu tvrdit, že se mi to nepodaří nikdy, protože vím, že jednou, až nebudu mít před očima to, co na ně neustále poukazuje, až je přebije něco mnohem silnějšího, až zkrátka zažiji něco většího, se jich zbavím. Zapomenu na malé útrapy mé dušičky, protože v té chvíli nebudou mít žádný význam. Ztratí jej jednou a provždy. Možná si někdy vzpomenu, jak jsem se já bláhová kdysi zabývala detaily, kterým jsem přikládala až příliš velkou váhu. Proč? Protože mě to prostě jen bavilo...
Jednou si uvědomím, že možná právě to byla největší chyba mého charakteru. Příliš jsem se zabývala věcmi, o něž nikdo jiný nejevil zájem a o něž možná nikdo jevit zájem ani neměl. Možná bych také ne měla užívat minulý čas v těchto větách... O čem to ale vlastně mluvím, o čem to píši? Vždyť nejsem jediná, která ráda vzpomíná a věčně hledá v lidech a ve věcech kolem sebe hlubší smysl. Nemůžu být, protože to přece dělají všichni!
Vina mých slov jako by splývala s nevinou bílého papíru. A proč?
"Žít neznamená jen ronit slzy nad tím, co se stalo, život je vlastně úžasný. Nesmíme promarnit příležitost. Musíme toho tolik poznat, tolik vykonat. Není důvod sesypat se."
A v tom vidím já svou vinu. Mám toho tolik poznat, tolik vykonat (jako i všichni ostatní). Nemám se neustále sesypávat a ronit slzy nad minulostí. Proto píši to, co píši. Nahlas neříkám nic. Neumím mluvit tak, jak bych měla, ale vlastně za to mohu být i vděčná. Kdyby tomu tak totiž nebylo, nesesypávala bych se zde jen tak tiše a rádoby pro sebe, ale až příliš nahlas a až moc veřejně, moc konkrétně. (Mnohem veřejněji a mnohem konkrétněji než teď a kdykoliv jindy tady...)
A tak roním slova viny sem na papír a nikoliv do vzduchu, který dýchám, protože život vlastně být úžasný a já tu představu nehodlám ničit. Ne jen tak z trucu a nadarmo.
Scissors

Ps./ Citace je z knihy Už nikdy nebudeme mladí od mé oblíbené autorky Daphne du Maurier. Tohle její dílo jsem právě začala číst. 

25.6.10 - další podkapitola za mnou

25. června 2010 v 16:21 | Scissors
Dnešním dnem jsem ukončila svou povinnou školní docházku. Příští rok půjdu do školy s tím, že tam jdu ze své vlastní vůle - zcela dobrovolně. O roce následujícím však tento článek pojednávat nemá. Mým záměrem je pohovořit o školním roce minulém. O tom letošním, který byl dnes ukončen rozdáním vysvědčení s dodatkem o získání základního vzdělání...
Tak jako první ročník mi i ten druhý přinesl jisté poznatky a to nejen v oboru samotného vzdělávání, ale také o lidech, se kterými jsem se téměř denně vídala. Inu dva roky jsou víc než jeden. Více času, více zážitků, více zkušeností...
Jestliže bych měla říct, čím byl pro mě druhák nejatraktivnější, pak bych zmínila lyžařský kurz. Jiní by nejspíš okamžitě jmenovali výlet do Říma a ano, i ten se velmi vydařil, avšak já budu nejlépe vzpomínat na lyžák, protože jsem ještě nikdy nezažila žádný vícedenní pobyt se třídou, kam bych se bez námitek vrátila a prožila jej celý znovu. Ano, tento byl první a nejspíše i poslední...
Ve druháku jsem také skutečně prvně tvrdě bojovala o vyznamenání, které jsem uhájila a tudíž získala. Přeci jenom mi ještě nikdy nehrozilo tolik trojek a neměla jsem možnost dostat jedničku z dějepisu, kterou jsem nakonec uvítala téměř s pusou dokořán. Nikdy jsem totiž nepředpokládala, že bych ji mohla od naší paní profesorky získat. Bylo to pro mě velmi příjemné překvapení. Po těch nervech mi tedy musíte odpustit mé následující tvrzení. Jsem na sebe hrdá!
Učivo druhého ročníku ("deváté třídy ZŠ") bylo vskutku náročnější a to převážně proto, že ho bylo opravdu hodně. Fakt, že se to do budoucna bude jen zhoršovat, mi tudíž moc optimistické vyhlídky nenaskýtá. Právě naopak. Ovšem to opět odbíhám do budoucnosti.
Jak už jsem se zde okrajově zmínila, jsem bohatší o několik poznatků i v jiném směru než jen v tom šprtacím. I když abych byla upřímná, některé z nich bych mnohem raději nikdy nezískala. Kdyby se tak ale skutečně stalo a já je doopravdy nezískala, nikdy bych vám sem nemohla psát své rádoby úvahy. Většinou jsou mi totiž inspirací právě ony.
Ach ano, druhý ročník je definitivně ukončen a tak jako všechno měl i on své klady a zápory. Někdy jsem byla šťastná, jindy mě přepadal smutek. Jednu dobu jsem se chovala předvídatelně - normálně - a v jiném čase zase zcela nepředvídatelně - nenormálně. Stejně tak tomu bylo i u všeho a všech kolem mě. Spousta očekávaných věcí a spousta překvapení...
Příštího roku se trochu obávám. Čeká mě spolu s mými spolužáky mnoho změn. Ať už bude ten třetí rok jakýkoliv, už nikdy nebude jako ten, který se bude jednou provždy datovat jako školní rok 2009/2010. Ano, třeťák je pro nás ještě neobjasněnou záhadou, avšak vždy si budeme moct vzpomenout na druhák a taktéž i prvák, což nám třeba i pomůže. Za dva roky přeci nějaké zkušenosti do budoucna musíte nabrat. Ať už se týkají čehokoliv...
S dnešním dnem tedy obracím další list svého příběhu. Nyní se hodlám zabývat už jen dvěma měsíci zasloužilých prázdnin a pak to opět začne nanovo. Do té doby však zbývá ještě dost času, tak nač se tím trápit? 
Vaše Scissors 

24.6.10 - smysluplnost

24. června 2010 v 15:33 | Scissors
Občas hledáme ve věcech hlubší smysl, než jaký doopravdy mají. Bádáme nad drobnostmi, které si naši pozornost vůbec nezaslouží, protože nás tak akorát okrádají o čas. Zkoušíme vdechnout význam slovům, lidem, okolnostem. Význam, jenž jsme si zcela instinktivně vydedukovali z nějaké maličkosti. A špatná dedukce je jedna z nejhorších věcí, která nám přináší zklamání. Kolikrát jsme kvůli ní zklamali sami sebe a třeba i své okolí?
Dalo by se to nazvat prokletím představujícím daň za naši nadřazenost ostatním živočichům - daň za naši inteligenci a za schopnost myšlení. Člověk mnohdy očekává něco příjemného a namísto toho ho ovane mrazivý dech reality.
Častokrát je rozum našim dobrým průvodcem a pomocníkem, bez kterého bychom byli ztracení. Vždyť bez něj bychom ničím nevynikali. Byli bychom hodnoceni jen podle pyramidy potravního řetězce a tam rozhodně nezabíráme první a zároveň nejvyšší patro. Na druhou stranu však dokáže i on selhat, zradit a to právě tehdy, kdy si ve svém myšlenkovém zápalu - v afektu - až příliš všímá těch různých drobností a vdechuje jim vlastní život. Sám si vyrábí trýznitele.
Zkrátka nejen hloupost, ale i moudrost člověka něco stojí. Otázkou ale zůstává, zda-li je hledání toho hlubšího smyslu moudré...
Vaše Scissors

9.6.10 - hodnoty

9. června 2010 v 20:50 | Scissors
Každý člověk má svůj vlastní seznam hodnot. Věci, kterých si váží, věci, které považuje za samozřejmé, nebo věci, kterými opovrhuje. Nikdo nemá všechny hodnoty na chlup stejné a tím se vytváří skvělé příležitosti pro rozepře.
Jestliže si někdo cení kupříkladu odvahy a dozví se, že jeho kamarád to považuje za přebytečnou vlastnost, která člověka dostává jedině do problémů, nemůže to přeci dotyčného odvážlivce ponechat chladným. Stejně tak nemůže být nějakému snílkovi ukradené, že se ostatní jen smějí jeho bujné fantazii. Kdyby lidé byli vůči takovým věcem apatičtí, nebyli by to přeci lidé. Kdo a jak však zareaguje?
Ta otázka mě přivádí opět k faktu, že lidé se od sebe tak liší! Někdo pomlčí a bude si myslet své, jiný to nevydrží a přímo vybuchne. Zkrátka každý se zachová jinak...
A proč to tu vůbec rozebírám? Asi proto, že někdy vás může rozdílnost vašich hodnot a hodnot vašeho okolí skutečně překvapit. Kdo by čekal, že někomu z přátel bude ukradená věc, která se v tom vašem soukromém seznamu drží většinu vašeho života na předních pozicích? To dokáže skutečně šokovat...
Scissors


6.6.10 - chyba

6. června 2010 v 14:55 | Scissors
V poslední době bojuji sama se sebou. Vím, že si myslím špatné věci, které bych si myslet neměla, ale místo toho, abych s tím něco dělala, tak to obhajuji. Dělají to přece všichni, tak proč ne já? Proč bych zrovna já měla být jiná? Proč bych já měla být ta, která věčně ustupuje? Proč?
Děje se tak už delší dobu. Nemohu se zbavit pocitu, že si za to mohu sama, ale má druhá část, ta která má alespoň špetku sebezáchovy, nesouhlasí. Stále mi opakuje, že za nic nemůžu, že to nebyla moje chyba, že to, co si myslím, si myslím zásluhou jiných lidí.
Mé potlačované já obviňuje všechny kolem mě z toho, čím jsem, obviňuje je z toho, koho ze mě udělali. Nebo jsem tím někým snad byla i předtím? Byla jsem tou škodolibou holkou, která si o nich myslí své? Byla jsem taková?
Často hovořím z cesty, často nehovořím vůbec a stále hovořím o věcech, o kterých bych hovořit neměla. Jsem na zabití, sama to o sobě říkám a pokaždé, když tak učiním, si jen v duchu nadávám. Vždyť to o sobě říkat nemám! A teď to o sobě i píšu... Proč?
Tohle už není deníček, tohle jsou výkřiky. Výkřiky duše, která si věčně jen stěžuje, ovšem ona by to nedělala, kdyby nebylo na co si stěžovat. Jenže ono je! Pořád je! Pořád...
A teď se ta duše ptá: "Je někomu z vás něco v tomto článku blízké nebo jsem jediná?"
Scissors
Malá chyba na začátku se stane velkou na konci.
- Giordano Bruno -

5.6.10 - (ne)sympatie

5. června 2010 v 19:51 | Scissors
Je všeobecně známo, že každý člověk na světě je jiný. Lidé se liší vzhledem, chováním, charakterem... Mají různé rysy ve tváři a různé kombinace vlastností, které utvářejí jejich osobnosti. Podle všech těchto faktů si lidé vybírají své přátele a své nejbližší. To mě vede k myšlence, že nikdy nenastane případ, kdy by se jeden člověk bavil se všemi svými známými stejně. Vždy mu někdo z nich bude více a jiný zase méně sympatický.
Sympatie. Mnohdy nejdůležitější faktor v komunikaci s jinou osobou, který však dokáže snadno oklamat jak nás, tak i ty ostatní. Dokáže věci zjednodušit, ale také naopak ztížit. Umí podpořit a umí i zradit. To vše se může projevit v průběhu dlouhé nebo krátké doby, jež strávíme s jiným člověkem. Sympatie mohou vzrůst a mohou klesnout...
Jestliže jsme se někomu vyhýbali, protože jsme z něj neměli vůbec dobré pocity, a ten někdo nám náhle v něčem pomůže či zničehonic začne vyhledávat naši společnost a chovat se mile, nabudeme opačného názoru na něj. Alespoň obvykle tomu tak bývá, ovšem existují i případy, kdy se nám jeho náhle přívětivé chování začne zdát vlezlé a toho člověka nám ještě více zprotiví. Stejně tak jsme někoho mohli považovat za nejlepšího přítele, avšak po pár měsících nebo dokonce letech se něco událo a to něco začalo postupně měnit náš postoj vůči němu. Už na dotyčného nepohlížíme jako na toho starého dobrého kamaráda do nepohody. Najednou se nám vzdálí. Najednou si uvědomujeme rozdíly, kterých jsme si doposud nevšímali a z těch rozdílů se utvoří jakási propast, kterou už jen velmi těžko překonáváme a možná že již ani překonat nechceme.
Všechny tyhle změny sympatií nám až nezdravě ovlivňují život. Ať už to vše mění k lepšímu či horšímu, ať už jsme to chtěli či nechtěli, ten vliv lidí je neuvěřitelný. Někdy si jej ani pořádně neuvědomujeme.
Díky jiným lidem se radujeme, smějeme a bavíme se a také se kvůli nim utápíme ve smutku, výčitkách nebo vzteku a bezmoci. Lidé nám pomáhají a zároveň ubližují. Mezilidské vztahy zkrátka nejsou černobílé. Právě naopak mají ty nejrozmanitější odstíny, jsou natolik složité, že se v nich mnohdy ztratíme a někdy se už ani nemusíme znovu naleznout. Jak se pak tedy máme v tom chaosu zorientovat?
Scissors

3.6.10 - stručně

3. června 2010 v 18:32 | Scissors
Prý nedokážu být zlá. Tak to není. Já jen nechci být zlá na ty, kteří to o mně říkají. Alespoň většinou ne...
Scissors
Ps./ I když možná na tom jejich tvrzení něco málo pravdy bude. Kdo ví.
Ps.2/ Heslo dne zní: "Nač šifrovat?"

16.5.10 - skládanka

16. května 2010 v 21:56 | Scissors
Večerní posezení nad obrovskou skládankou se protahuje. Pár očí bedlivě pozoruje prázdné místo v samém středu obrovského obrazu s pěti - a možná i více - usměvavými tvářemi. Bledá vyzáblá ručka svírá poslední dílek skládačky a ladnými pohyby prstů jím otáčí. Myšlenky se zabývají výrazy těch tváří na obraze. Všechny jsou tak šťastné a spokojené. Jako by jim nechyběl poslední dílek, který stále svírá ruka neznámé. Snad jen jedné z těch tváří by mohl chybět. Té, jež samotný dílek náleží. Té, která jej potřebuje k tomu, aby byla úplná. Avšak...
Oči postupně prozkoumávají každý úsměv jeden po druhém, každý lesk očí osob na obraze skládačky a snaží se přečíst vše, co by za nimi mohlo být skryté. Snaží se rozluštit, co by obraz mohl vyjadřovat. Snaží se vyložit si ten výjev jinak, než jak si jej vykládali doposud, ale pořád dochází ke stejným závěrům. Ani kapku ničeho, co by chtěli spatřit, nenalézají. Vidí jen nepochopitelnou radost ve známých - a možná neznámých - tvářích. Nic víc, nic míň.
Ruka náhle přestane otáčet dílkem a oči přestanou prozkoumávat rozdělanou skládanku na dřevěném stolku. Svůj pohled nyní stočí na její poslední nevložený kousek a věnují se jen jemu. Vše se nyní točí pouze kolem toho. Má neznámá vložit dílek do skládanky? Má dovolit i té poslední osobě, jíž dílek náleží, se usmát? Má dokončit to, co začala a vše tak zpečetit?
Oči se zavřou a ruka položí dílek na stůl. Ne však tam, kde by měl být, aby skládanka utvořila konečný celek. Neznámá nesmí dovolit něco takového. Nesmí dokončit tento obraz. Z mnoha podstatných nebo možná nepodstatných důvodů, které jí v tomto radikálním kroku brání.
A tak skládanka zůstává i nadále nedokončenou a z části i tajemnou záležitostí...
Scissors

15.5.10 - Robin Hood

15. května 2010 v 19:37 | Scissors
Včera jsem opět po nějaké době navštívila kino a tentokrát kvůli filmovému snímku Robin Hood, jež měl premiéru jen den před tím. O tom, že tento film vůbec existuje, jsem se prvně dozvěděla z televize, kde na něj dávali krátkou reklamu. Jakmile jsem ji spatřila a taktéž zjistila, že hlavní roli ztvárnil Russell Crowe, ihned jsem si dala za úkol, že to prostě musím vidět! Na Gladiátora mám totiž jenom dobré vzpomínky.
Toto své přání jsem si splnila už včera, jak jsem se již zmínila, a musím říct, že to byl skvělý film. Tenhle žánr já prostě miluji. Historické filmy jsou zkrátka moje. Hlavně když tam hrají takoví sympatičtí herci jako právě Crowe nebo i herečka Cate Blanchett. Hereckým výkonem mě pak oslovil i "záporák" Godfrey, kterého hrál Mark Strong. 
Co se samotného filmu týče, byl skvělý. Vytkla bych mu pouze, že bitvy zaplňovaly poměrně velkou část filmu. Občas se mi to zdálo příliš jako zdlouhavé mlácení, ale to k tomu prostě patří. Za zmínku stojí vtipné narážky v rozhovorech mezi Robinem a Marion. Místy se skutečně povedly. Ze scén mě nejvíce zaujaly spíše ty poslední. Konkrétně vpád do Nottinghamu pod vedením Godfreyho, kdy bojoval s otcem zesnulého Loxleyho. Tahle scéna ve vás musí vzbudit znechucení nad nevyrovnaným soubojem mezi slepým starcem a mužem v nejlepších letech, který se akorát baví marnými pokusy protivníka ho zasáhnout. Pak se mi líbily scény mezi Marion a Robinem, proslov Robina k anglickým baronům o smlouvě svobod a také závěrečný boj s Francouzi. Dobře udělaný byl i závěr příběhu, kdy král spálil již míněnou smlouvu a Robin byl prohlášen za psance. Celý film se mi zkrátka líbil. I závěrečné titulky se povedly.
Soundtracky z filmu již mám stažené a právě je poslouchám. Vcelku povedená hudba, ale slyšela jsem i lepší. 
Pokud se ptáte, zda na film Robin Hood jít, říkám jednoznačně ano. Využijte toho, že v kině zase pro jednou dávají něco, na co se dá koukat a stojí to za útratu. Obzvlášť pokud máte rádi tento žánr. 
Vaše filmová Scissors :)

Trailer k filmu

11.5.10 - Řím

11. května 2010 v 20:50 | Scissors
Před dvěma dny jsem se vrátila z Itálie a to konkrétně z Říma, kde jsem byla se školou. Vím, že tato informace tu ještě nezazněla a sama nechápu proč, protože jsem o tom věděla již několik měsíců předem. Hanebně jsem vám o tom nedala vědět a blog nechala jít ladem bez jakéhokoliv slova. Přesto sem stále zavítalo několik desítek lidí - jak mi sdělují statistiky - a já těmto jedincům mnohokrát děkuji a všem se jim omlouvám za svou absenci, ačkoliv je neomluvitelná. Snad jen mohu říct, že člověk občas nemá náladu se svěřovat ani s takovýmito drobnostmi.
Co se týče mého pobytu v Itálii, poměrně jsem si ho užila. Památky byly skvostné. (Nejvíce mne zaujaly Pompeje - to beze sporu.) Moře jsem na vlastní kůži neokusila, protože jsem neměla plavky. Zda-li to bylo či nebylo úmyslné vynechání paměti, to si domyslíte. Jídlo nebylo až tak slavné a počasí nám příliš nepřálo. Měli jsme časté dešťové přeháňky, ale ani to nám nezkazilo ten historický zážitek. Jako bonus jsme vystoupali na Vesuv, což je činná sopka! To bude nejspíš můj druhý nejsilnější zážitek z tohoto školního výletu - hned po již zmiňovaných Pompejích.
Asi z tohoto odbytého textu cítíte, že se mi o tom nechce příliš rozepisovat. Ono tomu tak skutečně je. Ta euforie z výletu už dávno opadla a zůstávají jen příjemné - ale i nepříjemné - vzpomínky, na které bych neměla zapomenout. 
Poslední, co bych chtěla zmínit, je fakt, že z pobytu v Itálii jsem si odnesla nejen ty historické poznatky. Na takových výletech, kde se nenacházíte ve školním prostředí, se vždy dozvíte něco nového i o společnosti kolem vás a možná zjistíte, co se skrývá ve vaší skříni... Nikdy to nebude jen obyčejné šatstvo, ovšem co bude to další? Kostlivec? Květina?
Vaše Scissors
Ps./ Kostlivec nebo květina?

28.4.10. - problém?

28. dubna 2010 v 18:49 | Scissors
Vidíte problém, ale rozhodnete se mu nepřikládat žádnou váhu. Chcete se s ním naučit žít a sami si říkáte, že jen trpíte paranoiou. Ve skutečnosti tam zcela určitě žádný problém není, když ho nevidí nikdo jiný kromě vás. Snažíte se přesvědčit o tomto faktu a odmítáte si připustit cokoliv jiného. Vždyť vy jste přeci ty maličkosti vždy vnímali až příliš intenzivně.
Pak se vaše domnělá paranoia vystupňuje a vy již odmítáte lhát sami sobě. Ten přidal do vínku tohle a ten zase tohle. Uvědomujete si, že zakrývat tu skutečnost vůbec nepomohlo, ale co jiného byste měli udělat? To soukromé přiznání je prvním krokem, jenže co dál? Mluvit o tom? S kým? O čem vlastně a proč? Tolik otázek a to se ptáte jen vy sami sebe. Kolik dotazů by pak měli mít jiní lidé, kdybyste se jim svěřili?
Zkoušíte nad tím přemýšlet, zvažujete všechny informace, které se vám podařilo nashromáždit a snažíte se je zpracovat. Pak si přehráváte, jak byste o tom měli mluvit a zní vám to tak podivně. Jak by to pak mělo znít někomu jinému?
Když projdete touto fází, přijde další plná mnohem složitějších otázek. Pokud byste skutečně nalezli tu odvahu na ten (možná) problém upozornit, jak by zareagoval ten, koho byste si vybrali jako svého posluchače? Co by vám řekl? Změnilo by se vůbec něco? Tolik otázek a žádné odpovědi. Ostatně jako vždycky...
Scissors

 
 

Reklama