S = DENÍK

31.10.10 - dormire

31. října 2010 v 15:52 | Scissors
Ego dormire cupio...
(Nevšímejte si toho prapodivného jazyka, jímž jsem vám oznámila, že JÁ TOUŽÍM SPÁT.)
Spánek - lidská potřeba, kterou jsem ještě donedávna nenáviděla, protože zabere prakticky celou třetinu našeho života. To je hodně velká část, ne? Představte si, o kolik víc věcí bychom stihli, kdybychom nemuseli spát nebo kdybychom nespali tak "dlouhou" dobu... Ano, přesně takhle jsem uvažovala a jsem si jistá, že takto uvažuje mnohem víc lidí.
Já ovšem změnila názor. Zjistila jsem, že doba spánku je ta nejlepší denní doba. Člověk nemusí myslet, nemusí nic dělat a může se oddávat nereálným snům, které se pro něj na moment stanou skutečností. Zvláštní, jak dlouho mi trvalo na tohle přijít. Cením si své potřeby spát!
V poslední době se mi zdávají fajn sny. Nepamatuji si je, ale vím, že byly moc pěkné. Určitě znáte ten pocit, když se ráno proberete a litujete, že jste nemohli spát dál jenom proto, abyste dosnili svůj sen, který stejně chvíli na to zapomenete. Někdy je tohle zapomínání vážně k vzteku. Člověk se snaží si uchovat v paměti ten obrázek jeho podvědomí, ale když si ho někam nezapíše, s největší pravděpodobností o něj stejně přijde. A vést si deníček snů... To má spoustu nevýhod. V první řadě to, že skrze něj může kdokoliv nahlédnout do vaší osobnosti, a v neposlední to, že někdy je těžké správně definovat své noční toulky...
Kromě snů a toho, že během něj nemusíte absolutně nic, má spánek ještě jednu velkou výhodu. Je jen váš a nikdo - NIKDO - vám do něj nemůže kecat. Spánek je (za normálních okolností, kdy vás ničím neterorizuje vaše okolí) svobodný. Stejně tak vaše sny, které jen stěží ovlivní něco jiného než vaše podvědomé já. To se o myšlenkách za bdělého stavu říct nedá, že ne? 
Scissors

30.10.10 - HP 7 poprvé!

30. října 2010 v 19:39 | Scissors
Dámy a pánové, včera jsem spatřila první plakátovou reklamu na Harryho Pottera 7. Musím se přiznat, že jsem byla v pokušení si ji vyfotit, ovšem nakonec jsem se rozhodla nepropadat fanouškovským záchvatům kvůli plakátu. (No dobře! Tohle není až tak úplně pravda. Nebýt v té hloupé pohyblivé tramvaji a nedržet se tyče, abych neupadla, tak bych to vyfotila bez ohledu na to, co by si o mně ostatní cestující pomysleli...) I když on to nebyl až tak úplně plakát. Bylo to plátno přes celé střešní oblouky pražského Hlavního nádraží. (Fakt nevím, jak to lépe popsat, takže vás odkážu na obrázek pod tímto textem.) V jednom z těchto půlkruhů byl vyobrazen Voldemort mířící přímo na nápis "Praha Hlavní nádraží". Samozřejmě že z jeho hůlky nevycházelo nic jiného než zelené světlo typické pro smrtící kletbu. Z druhého oblouku pak dělal totéž i Harry, ačkoliv si nejsem jistá, jestli to byl on. To si jen logicky vyvozuji, jelikož jsem celý plakát viděla z pěkné dálky. Barvoslepá ale nejsem, a tak - pokud si to dobře pamatuji - vysílal červený paprsek, který také narážel do onoho nápisu. Vážně mě mrzí, že jsem to nemohla vyfotit. Ach jo.
Abych tu ale jenom nepopisovala reklamu, rozhodla jsem se vám sem mrsknout odkaz na dabovaný trailer. Další trailery najdete zde. Už se nemůžu dočkat, až na to konečně půjdu do kina!
Scissors
Ps./ Hlasujte prosím v anketě o relikviích. Vskutku mě to zajímá! :)

26.10.10 - já diskžokej

26. října 2010 v 16:55 | Scissors
Jelikož nemám během toho slavného podzimního volna absolutně co na práci (zatím se zcela úspěšně vyhýbám školním povinnostem), vzpomněla jsem si na dávný slib, jež jsem dala své mámě. Týkal se vytvoření CD pro diskotéku, kterou pořádají na základní škole, kde učí. Využila jsem tedy čas prospěšnější aktivitou, než je příhodné prolétávání "světem netem" a zabila tak dvě mouchy jednou ranou. Slib a nudu. A výsledek? Seznam třinácti různých písní složený převážně z hitů devadesátých let. :)
Během vyhledávání a stahování patřičných mp3 souborů jsem si zavzpomínala na své staré karnevaly, diskotéky a podobné akce, které jsem zažila ve školní družině a na školách v přírodě. Některé z těch písní hráli na "diskoškách" i mně. Inu písně devadesátých let jsou pro tyhle příležitosti nejlepší... ;)
Takto se tedy stal ze Scissors diskžokej. Doufám, že si ti prcci řádně zatrsají. No, nic jiného jim ani nezbude, chudákům. Reklamace totiž nepřijímám. Myslím si ale, že hitovky Blue nebo třeba Summer Son by neměly nikoho urazit. Na seznamu nechybí ani klasika We Will Rock You. V jejich věku jim to ale nejspíš bude jedno. Hlavně že to znají a dá se do toho nějak kroutit. ;)
Vaše hudební Scissors :)
Zmíněné písně
Queen zná bezpochyby každý! 

25.10.10 - beyond the veil

25. října 2010 v 13:48 | Scissors
Slova, která by mnozí doslovně přeložili jako "za závojem", ačkoliv se ve skutečnosti překládají docela jinak. V jedné knize však mají oba překlady tentýž význam. "Na onom světě" nebo-li "po smrti". Beyond the veil... Za závojem...
Kdy mě jen přestane překvapovat genialita Rowlingové? 
Scissors

19.10.10 - tragédie

19. října 2010 v 22:34 | Scissors
Občas se sejdou dva zvláštní protiklady. Ty mé se projevily v podobě dvou minulých dní. Ten včerejší byl nádherný a ten dnešní stál za starou bačkoru... O kterém budu hovořit? Nejspíš o tom dnešním. 
Je smutné si uvědomit, že to krásné se tak snadno přehluší tím odporným. Tak smutné, až to bolí. Snažím se sice v rámci možností nedramatizovat, ale tuhle větu jsem si nemohla odpustit. Inu to jest prokletí nás pesimistických realistů. (Ano. To slovní spojení jsem užila zcela úmyslně. To aby jsem si moc neprotiřečila, až se tu jednou budu prohlašovat za realistu.)
A co že mě to dnes potkalo? Lidskost. Lidskost v tom přeneseném slova smyslu. Lidskost, která nemá s tou původní lidskostí pranic společného. Jak smutné. Ba přímo tragické... Tolik odporného a tak málo krásného. Ano, teď dramatizuji až moc, ale proč to neříct, když to tak cítím? Alespoň tady...
Stydím se, ale mám neuvěřitelnou potřebu se litovat. Věřím, že to zná i většina z vás. Nebo jsem sama? Jestli ano, tak se budu litovat o to víc. Ach jo. Sebelítost je něco tak odporného a vlezlého. Ne. Upřesním to. Sebelítost je něco tak odporně vlezlého. Občas se jí ani nedá ubránit. Možná jsem ale jenom příliš slabá.
Raději tohle ukončím dřív, než se mi to zvrtne do něčeho, nad čím bych už neměla kontrolu. To nehodlám riskovat.
Scissors

Na píseň jsem narazila před chvilkou a byla jsem příliš líná hledat obrázek, když tohle svou melodií vystihuje všechno...

10.10.10 - v zajetí písně

10. října 2010 v 19:50 | Scissors
Tam daleko uprostřed hladiny, kde život obtékal kořeny smuteční vrby.
Tam, kde se čas zastavil na počkání.
Tam na louce tvořené průzračnou vodou, která představovala vše, čeho jsem se kdy bála.
Tam se nalézal můj ráj, v němž jsem se zastavila a nechtěla odejít...
Tam jsem toužila zůstat, abych mohla být tím, kým jsem být chtěla.
Tam jsem si přála žít se svými sny.
Tam byla krása skloubená se smutkem a porozumění se štěstím.
Tam jsem se neostýchala promluvit a říkat to, co jsem měla na srdci.
Tam jsem se za nic nestyděla...
Protože jsem byla...
Scissors
Sepsáno pod omamnou mocí písně Cold.
S textem si to však nespojujte. Nemělo by to smysl.

6.10.10 - stereotyp

6. října 2010 v 21:07 | Scissors
Rozhodla jsem se vytvořit takový grafický zápis do svého netového deníčku. V tomto článku naleznete pár obrázků, které se vztahují k mému běžnému dni. Na tohle téma mě přivedla kamarádka a já se rozhodla si svůj stereotyp znovu něčím oživit. ;)

5.10.10 - give up!

5. října 2010 v 21:26 | Scissors
Začnu stručným shrnutím dnů poslední doby. Zaprvé jsem včera poprvé nastoupila do tanečního kurzu a odnesla jsem si odtamtud nejen hezký pocit, ale také nehezké puchýře kvůli obuvi, která se ukázala jako zcela nevhodná. (Překlad: Ty mrchy - čti boty - mi padaly z nohou!) Zadruhé jsem dnes byla u kadeřníka a odešla jsem tak trochu jiná... Hm. Ani já nečekala, že budu vypadat tak, jak vypadám. Bližší nepodstatné informace možná později. Zatřetí jsem dnes přišla pozdě do školy a i k onomu kadeřníkovi, což je pro mě dost atypické... (Poznámka: Ve skutečnosti to byla kadeřnice.)
A teď k hlavní náplni článku. Dnes jsme na ZSV (= Základy společenských věd) probírali téma lidské vědomí a v rámci něj jsme si dělali takovou demonstraci, pokus, test či jak jinak to nazvat. Na deset lístků jsme měli napsat slova, která nás vystihují, tj. to, čím jsme. (Např. student, člověk, snílek, ap.) Těchto lístků jsme pak byli nuceni se postupně zbavovat podle toho, jak pro nás byly důležité. Směly nám zbýt pouze tři z nich. Naše nová paní profesorka se nás pak ptala, jaké pocity jsme při "mazání svého já" zažívali. Zvedlo se hned několik rukou - ta má odmítala vzdorovat gravitaci. Padla slova jako beznaděj a lhostejnost, avšak mne zaujalo nejvíce to v podobě nevděčnosti. Spolužačka, jež ho vyřkla, měla naprostou pravdu... Totéž jsem cítila i já, když jsem se jako poslední kartičky zbavovala svého jména - svého já. 
Tohle všechno mě přivedlo na myšlenku, že bez svého jména bychom nebyli nic. Je to něco, co nám darovali naši rodiče. Je to naše identita. Zdánlivě bezcenná písmenka tvořící naše jména... Bylo mi úzko, když jsem tuhle kartu musela odložit pryč kvůli kartám člověk, "spisovatel", kamarádka. Teď bych tam ale udělala pár změn... Člověka bych přepsala na dceru a své jméno bych si nejspíš vybojovala zpátky. Kterou ze zbývajících dvou kartiček bych obětovala, to si nechám pro sebe.
Vaše Scissors

28.9.10 - Oldman a Thewlis: proč přijali své role v HP?

28. září 2010 v 15:29 | Scissors
Nemám co číst, a tak jsem se včera začetla do časopisu. Konkrétně to byl TV program s názvem TV mini. Bylo tam několik stran na téma Harryho Pottera (Speciál z Bradavic), jelikož - jak jistě všichni víte - osmnáctého listopadu bude premiéra první části Relikvií smrti. V oněch článcích se však mluví o prvních třech dílech. Dočtete se tam pár perliček z natáčení ap. Já jsem se o zákulisí HP filmů nikdy nezajímala, proto jsem se tam dozvěděla vskutku zajímavé věci. Podělím se s vámi však jen o dvě z nich, které jsem považovala za nejzajímavější. Pochází z článku o filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Jistě již tušíte, o kom bude řeč. ;)
***
(...) Gary Oldman vzal roli Siriuse Blacka, neboť prý potřeboval peníze a taky ho nadchl Cuarónův (pozn. Scissors: režisér třetího dílu) popis Siriuse jako kouzelníka s životním entuziasmem (pozn. Scissors: nadšení; zanícení) Johna Lennona. 
David Thewlis zase přijal roli Lupina, profesora obrany proti černé magii, proto, že je to "nejcharakternější postava v celé sérii". Nezarazil jej ani režisérův názor, že Lupin jako postava je gay a k tomu ještě narkoman... Naštěstí se ukázalo, že Rowling má s postavou jiné záměry. (...)
***
Nevím, co na to říkáte vy, ale já, když jsem si tohle přečetla poprvé, jsem patřičně valila bulvy. Ne kvůli tomu, co řekl Oldman. To je pochopitelné. On se hraním živí, takže ta odpověď sedí. Mluvím hlavně o tom, co údajně řekl Alfonso Cuarón o Remusovi. Eh. Je to sice poněkud handicapovaná postava, ale že by se kvůli svým problémům měla dát na drogy? Tady někdo nejspíš nečetl knížky... A totéž bych řekla i o Thewlisovi. Sice s ním souhlasím, ale stoprocentně svou rádoby pěknou větičku řekl jen proto, že se nechtěl opakovat po Oldmanovi, heh. Ale tak třeba to myslel vážně a já mu křivdím. Kdo ví, že... :D
Kvůli tomuhle všemu si ale nespojuji filmové představitele s postavami. (Kdyby měl Harry vypadat jako Radcliffe... No potěš... Ani ty zelené oči nemá!) Takže Sirius není Gary a David není Remus. Ani v mladších verzích ne. To neberu. Tichošlápek s Náměsíčníkem mají tisíce podob - každý si je představuje trochu jinak -, ale podle mě to nikdy nebudou herci, kteří je hrají. Nic proti nim. ;)
Zajímalo mě, co ještě řekli jiní představitelé HP o svých postavách a našla jsem ještě článek o Geraldine Sommerville, která ztvárnila Lily Potterovou. Docela vtipné. Až se budu zase nudit, vím, čím se zabavím. ;)
Vaše Scissors
Ten obrázek naprosto zbožňuji. Tohle jsou Remus a Sirius! :)))

22.9.10 - Nezkrotná

22. září 2010 v 20:20 | Scissors
Vyvolená mě zklamala, Nezkrotná potěšila. Toliko asi na úvod celého článku o čtvrtém díle knižní série s názvem Škola noci. :)
Zaprvé bych chtěla říct, že jsem celou knihu četla delší dobu, než bývá mým zvykem. V překladu to znamená cca týden. Neměla jsem zkrátka příliš času. S dějem knihy to nemá co dočinění. Možná kvůli tomu prodloužení četby se mi však kniha líbila zatím nejvíce ze všech posledních tří dílů. Kdybych ale měla porovnávat Nezkrotnou a Označenou, nevím, kterou bych uvedla jako tu, co mě zaujala více. Těžko říct. A proč? První díl je prostě první díl... ;)
Mám obrovskou radost, protože jsem konečně nalezla postavu, která bude mým oblíbencem, i kdyby se stala třeba satanem. Má totiž zajímavý charakter, pochmurnou minulost a nejasnou budoucnost. Možná se budete divit, ale tohle je dokonalá kombinace. Takže jsi můj, Jamesi Starku. O:)
A čím si mě získal nejvíce? Možná to vyzní dětinsky, ale okouzlil mě jistou odlišností. Stark má totiž psa a žádnou kočku. On má fenku Hraběnku, ha! Tím mi autorky udělaly obrovskou radost, protože - musím být upřímná - já nemám kočky vůbec ráda a Škola noci je jich plná. Brr. Dalo by se říct, že čičinky přímo nesnáším. Považuji je totiž za velmi vypočítavá stvoření a to, že mají údajně devět životů, mě v tom jenom utvrzuje. Nemůžu si pomoct. (Tímto se všem kočičím milovníkům omlouvám.)
Všeobecně ke knize musím říct, že už mi Zoey Redbirdová leze krkem, jak svou mocí a osobitým kouzlem omamuje všechny mužské postavy Školy noci. Erik, Loren, Heath a teď Stark... To je trochu moc, nemyslíte? Objevení se Starka je tudíž v tomto ohledu i mínusem. (To plus je ale větší, protože mi tohle upíří mládě přijde jako nejzajímavější a nejsympatičtější postava. I když se v celém příběhu vyskytl jen málokrát.)
Jestli jste si četli můj článek o Vyvolené, víte, že jsem se s vámi "jako" sázela o tom, jestli Zoey skutečně na konci čtvrté knihy obdrží další část svého tetování. HA! Pokud jste mi nevěřili, měli jste, protože jsem měla pravdu, heh. (Raději bych ji neměla.) Jestli to takhle půjde dál, tak když vezmu v potaz počet dílů této série, Zoey bude na konci vypadat jako Avatar. Bude úplně celá modrá. (Pozor! Safírově modrá!)
I přes svou averzi vůči hlavní hrdince však nehodlám Školu noci přestat číst. Přeci jí nedovolím, aby mě připravila o Starka. Konec knihy mě navíc navnadil k dalšímu čtení, protože vůbec netuším, jak by se to mohlo dál vyvíjet. Jen mám těch mystických prvků už poněkud plné trubky. Inu všeho moc škodí. ;)
Vaše Scissors


21.9.10 - Vyvolená

21. září 2010 v 18:43 | Scissors
Už je to alespoň týden, co jsem dočetla třetí díl Školy noci s názvem Vyvolená, ale během té doby se toho dost událo a, jak víte, dokonce jsem si od blogu dala kraťounkou pauzičku. Nevydržela jsem však mlčet a jsem zpět. Své dojmy z Vyvolené si však příliš nepamatuji, protože už dočítám Nezkrotnou (čtvrtý díl). Přesto se k ní pokusím co nejpřesněji vyjádřit. O:) 

*** Následující text obsahuje spoilery! ***

Jestliže jste četli mé předchozí články na téma Škola noci, určitě si pamatujete, že jsem si velmi oblíbila Lorena Blakea. Když jsem tudíž s četbou Vyvolené začínala, těšila jsem se na hojnost scén s tímto profesorem. Zároveň jsem se však bála toho, co se z něj vyklube. Přeci jenom se za velmi podezřelých okolností objevil někde, kde zkrátka neměl co dělat. Nemýlila jsem se. Z chudáčka Lorena se mi stal padouch největšího kalibru a ke všemu si umřel! Autorky mu ani nedaly šanci na nápravu! Ach jo. Snad z toho důvodu pro mě byla kniha takovým menším zklamáním. 
Od předchozího odstavce také odvodím jisté výtky ke knize. (A že jich je opravdu mnoho!) Čím déle to čtu, tím více se divím tomu, proč se zrovna tahle série stala bestsellerem. Ano. V americké upíří fantasy je to doopravdy originální dílo, ale to je tak kromě čtivosti, kterou se pyšní mnoho jiných spisovatelů a spisovatelek, asi všechno. Proč? Jednoduché. Například když se v knize objeví postava, jako čtenář jste schopni si odvodit její osud (nebo alespoň jeho část) z prvních napsaných scén. Loren je toho důkazem. Ten byl přímo učebnicovým příkladem! Je fakt, že u takové Stevie Rae to neplatí, ale když si to tak vezmeme, průhledná je i hlavní hrdinka Zoey. Vsadíte se se mnou, že na konci čtvrté knihy získá další část svého tetování od Nykty? (A já se jen tak nesázím! Vážně!)
Když už jsem se tak obula do osudů postav příběhu, podám si i spád knihy. Když jsem totiž tenhle díl četla, první dvě třetiny knihy se nic nedělo a v té poslední se toho najednou dělo tolik, že jsem to málem nestíhala vnímat. Docela velké mínus, když k tomu připočtu i to, jak by se daly některé citové scény mnohem víc rozpracovat. To už ale spíš zabíhám do Nezkrotné, heh.
Vím, že u mě na takovouhle otevřenou kritiku nejste zvyklí a možná byste se knihy rádi zastali, proto vám vysvětlím, na jakých základech stojí mé negativní názory. Ta kniha je bestseller!!! To může mít bestseller tolik nedostatků? No. Možná se ze mě stal až moc náročný čtenář. (O tom pochybuji, když má malá dušička jásá hned, jakmile přichází na řadu nějaká romantická klišé scéna.) 
Kritička Scissors


17.9.10 - vracím se, poznávám

17. září 2010 v 18:49 | Scissors
Pod slupkou je člověk stále stejný. Tam někde hluboko se lidé nemění. Jestli se se svými povahovými jádry narodíme nebo ho postupem času získáváme, o tom teď spekulovat nehodlám. Chci se vyjádřit ke Shrekově cibuli a trochu jeho teorii rozvinout. I když nemám na čem stavět, protože si to, co řekl Shrek v prvním díle oslíkovi, nepamatuji. Jen vím, že přirovnával zlobry k cibulím. Každopádně... Přejděme k věci.
Cibule mají vrstvy, jak pravil moudře zelený zlobr od DreamWorks. Přirovnejme však cibule k lidem, protože zlobři, milé děti, neexistují. Tudíž... cibule mají vrstvy, lidé mají vrstvy. Z cibule je relativně snadné jednotlivé šlupky oddělit. Stačí rozříznout a už se to rozpadá... Do lidí ale těžko budete řezat, abyste zjistili, jak jim to myslí. (Nenarážím na inteligenci, dámy a pánové.) Lidi musíte poznat a teprve pak se vám budou jejich šlupky postupem času odkrývat. 
Ty první vrstvičky mají nejspíš za úkol udělat dojem. Bývávají totiž pěkně růžovoučké a proto podle nich daného člověka soudit nemůžeme. Po různých zkušenostech se však začneme probírat hlouběji a hlouběji do osobnosti toho druhého a čím déle se o tu osobu budeme zajímat, tím víc toho zjistíme. (Logicky.) Tu a tam najdeme něco pěkného, pro co si toho človíčka budeme vážit víc a víc, tu a tam ale vyhrabeme i nějakou tu špínu. (Kdo by ji neměl, že?) Záleží jen na nás, jak se s ní vypořádáme. Jisté ale je, že nás to posune o kus vpřed. Zda-li se raději zastavíme či budeme pokračovat v bádání... To je napsáno ve hvězdách. (Alias našich myšlenkách.) Důležité ale je, že takové chvíle nás drží při zemi a nedovolují nám vzlétnout. Vždyť být slepým by bylo jasnou předzvěstí pádu. Možná opravdu velkého pádu...
Jestliže tedy zjistíme, že lidé kolem nás nejsou dokonalí, je to svým způsobem dobrá věc. Každý má své nedostatky a je důležité si to umět přiznat. Jak u naší osoby, tak i u těch ostatních.
Scissors


16.9.10 - abstraktně?

16. září 2010 v 21:07 | Scissors
Bylo mi řečeno, že za slzy se nemusím stydět. Přesto jsem je zadržovala, jak jen jsem mohla. K ničemu to však nevedlo. Brečela jsem o to víc... Možná je načase opět začít mluvit. V tomto případě spíše psát. Možná je po těch pár dnech načase přestat mlčet a ozvat se. Vždyť psaní je to jediné, čím si sama dokážu pomoct.
Za těch několik dní se toho semlelo mnoho. Nemělo by význam sáhodlouze vysvětlovat co. Stačí, když to shrnu tak, jak jsem zvyklá... Hm. Tak nějak nekonkrétně... abstraktně.
***
Přála jsem si být neviditelnou a byla jsem viditelná až přespříliš. Přála jsem si být viditelnou a nikdo si mě nevšímal. Přála jsem si získat pozornost osoby A a dostalo se mi pozornosti od osoby B. (Jak jsem za osobu B vděčná... Ať už je to kdokoliv.) Přála jsem si být potichu, nemohla jsem. Přála jsem si hovořit, neměla jsem s kým. Také jsem si přála se ozvat, ale jak už bývá mým zvykem, neozvala jsem se. I zbavit se osoby C jsem si přála. Nestalo se...
Jednou jsem však dala najevo, co se mi nelíbí. Dodala jsem si odvahy a nelituji toho. Dodám si odvahy i příště. Nebudu mlčet. Utiskuje-li mě ten člověk, nenechám si to líbit. Od tohohle člověka ne. Nebudu mlčet. Nebudu, protože už toho mám tak akorát dost. (Kdo tomu věří?)
Mám je všechny ráda a přesto se mi vzdalují. Zdá se mi to či je to skutečnost? 
Měla jsem sen. Byl morbidní, ale nebála jsem se ho. Možná proto, že jsem tušila, co jej zapříčinilo. Jestli se mi dnes v noci vrátí? To říct nedokážu.
A pak ty pohledy. Jak to bolelo! Nechtěla jsem jim čelit. I tak jsem jim čelit musela. Nic však nezměnily. Jen zklamaly. Jen ničily. Jen mi oznamovaly to, co jsem už dávno věděla. "Nic neuděláme, i kdybychom sebevíc chtěly," opakovaly stále dokola.
Zvědavost. Součást nelidské lidskosti. Emoce, cit, vlastnost... Zkrátka to, co může být nevinné stejně tak jako vinné. Jak ji nenávidím, protože v nestřežené chvíli ublíží. Ublíží, protože nestačím zareagovat. Nebo spíš proto, že neumím zareagovat? 
Raději končím. S každým slovem mě přepadá chmurnější a chmurnější nálada... Snad poslední slovo. Nabídka. A možná ještě jedno. Naděje.
Scissors

11.10.10 - zastav se!

11. září 2010 v 18:58 | Scissors
"Zastav se! Ustaň v pohybu. Nechoď dál..." Nic z toho se nestalo. Všechno má své pokračování. Téměř všechno... I já mám své další volby, chyby, úspěchy, radosti, trápení, dny... "Nic nepřestalo. Nic se nezastavilo. Nic z toho se nestalo."
Chtěla bych toho tolik napsat, ale svazují mě jakási vnitřní pouta. Pouta, která mi to nedovolují. Neberou mi svobodu, neokrádají mě, spíš naopak. Těchto pout si z celého svého srdce vážím. Přesto (a nebo snad právě proto) o nich nebudu hovořit... Je to až moc čerstvé a až moc osobní... Chybí mi odvaha mluvit, chybí mi síla přemýšlet, chybí mi slova k vyjádření... Neumím psát. Najednou to neumím. Neumím volit správná písmena, abych nenarušila ta pouta, o něž nechci přijít. Nechci, protože dle mě a mé představy by to bylo špatné. A nejhorší je to vědomí, že jednou o ně přijdu... Budou slábnout a slábnout. Až se skoro vytratí. Ať se nevytratí úplně, prosím!
I kdybych uměla sepsat pěknou větu, neudělala bych to. Nebylo by to správné. Ne teď. Možná tohle všechno jednou vysvětlím, ale teď zkrátka není vhodný čas... Proto mám na vás všechny, kdo jste se dočetli až sem, jednu prosbu. Počkejte spolu se mnou, až ten vhodný čas znovu nastane. Do té doby budu nejspíš jen tiše sledovat vaše internetové aktivity a tu a tam se občas ozvu. Tohle není konec Scissors. Jen krátká pauza... Nebojte se, já se vrátím a doufám, že má bázlivost, kvůli které tohle dělám, brzy zmizí... Doufám v prospěch sebe i vás.
Scissors

A skryté poselství?
Mám Tě moc ráda. Strašně moc.
H.

9.9.10 - slečna nespolečenská

9. září 2010 v 21:38 | Scissors
Také si občas sami pěkně hýbete žlučí? Rozčiluje vás, jak se v některých situacích zachováte nebo jak se chováte permanentně? Mně se to stává docela často a právě teď jsem za to naštvaná nejen na sebe, ale i na všechny ostatní. Proto neočekávejte - ani já to neočekávám -, že sepíšu nějaký dlouhý článek. I ICQ se dnes záměrně vyhýbám a to obvykle nedělám... (Tímto se patřičným osobám velmi omlouvám.) 
Jelikož nemám náladu absolutně na nic a hodlám se ztratit v knížce nebo v říši snů, následující text bude obsahovat pouze přídavná jména. Z toho důvodu bude nudný. Jen pár z vás by to teoreticky mohlo zajímat. Je mi to jedno. Já se k tomuhle vyjadřovat nebudu. Takže...
***
Nevýrazná, rezervovaná, přecitlivělá, pesimistická, samotářská, nekomunikativní, náladová, unavená, úzkostlivá, nepochopená, smířlivá, (až moc) spolehlivá, obezřetná, (občas) lhostejná, znuděná, přehlížená, (momentálně hodně) mrzutá, labilní i stabilní zároveň (ne, není to vůbec divné!), lítostivá, naštvaná, ublížená, stresovaná, zapomnětlivá (to se nevylučuje se slovem "spolehlivá"), introvertní a nespolečenská... 
... Scissors

Upozornění: Tento text sepsán podle neskutečné skutečnosti. (Vyložte si to, jak je vám libo.) Nemá vyvolávat lítost, nemá představovat nic konkrétního, nemá být ironický ani zoufalý. Tak ho tak nevnímejte. Jeho autorka má prostě jen náladu pod psa... 

3.9.10 - Zrazená + mí oblíbenci

3. září 2010 v 18:52 | Scissors
Zrazená. Podle mě geniální název pro knížku. Začínám autorky Školy noci obdivovat za to, že knihy z této série nazvaly právě přídavnými jmény. Ano, tušíte správně, že jsem dnes dočetla další díl a to ten s názvem Škola noci 2: Zrazená. To víte. Čtu, dokud můžu. ;)
Ale teď už k samotné knize. Pokud jste četli to, co jsem napsala o Označené, pak si jistě pamatujete, jak jsem Zoey Redbirdovou (nebo-li hlavní hrdinku) nazvala jako Mary Sue postavu. Po přečtení druhého dílu už o tom vůbec nepochybuji a i nadále si stojím za svým. Došlo to tak daleko, až Zoey podezřívám z toho, že se jí v každé knize na těle objeví nový ornament, který bude dokazovat "Nyktinu přízeň". Já vím, já vím... To k Zoey prostě patří a já to budu muset skousnout. 
Vývoj děje ve Zrazené mě mírně řečeno překvapil. Nechci potencionálním čtenářům knihy zkazit překvapení, a tak jen řeknu, že smrt osoby, která se někdy v polovině četby udála, mě doslova odrovnala. Od toho se také bude odvíjet celý třetí díl, který na mě čeká v mé malinké knihovničce. Jsem vskutku zvědavá, co se bude dít dál.
Jelikož už jsem přečetla dva díly, mohla bych se také vyjádřit k jednotlivým postávám příběhu. Mými oblíbenci se jednoznačně stali tercián Damien Maslin pro jeho intelektuální výrazy a básník Loren Blake s jeho dokonalými scénami se Zoey, kterému snad bude v dalších knihách věnováno víc prostoru. Alespoň v to doufám. Z prvního dílu bych také zmínila Draka Lankforda, což je profesor vyučující šerm. Ani nevím proč, ale z profesorů (ovšem nepočítám Lorena) na mě udělal největší dojem, i když mu bylo věnováno jen pár krátkých vět. Samozřejmě i Erik Night a Heath mají co do sebe, ale řekněme, že já "kopu za tým Loren Blake". (Snad se z něj nestane grázl. :D) Hm. Asi vám neuniklo, že z dam na mě nezapůsobil nikdo. Ani milá Stevie Rae Johnsonová. A na koho jsem alergická už od prvního dílu? Na dokonalou Neferet alias mentorku Zoey a velekněžku Školy noci... Už v Označené mi byla nesympatická. Vážně!
K mému konečnému názoru na Zrazenou. Celkem se mi líbila, ale první díl mi přišel o kapánek lepší. Rozhodně byl vtipnějšího rázu a to jsem na Škole noci u jedničky vychvalovala nejvíc. Proto mě dvojka trochu zchladila. I přesto se ale těším na další díly. Už jenom proto, že jsem zvědavá, jak bude rok Zoey pokračovat.
To mě přivádí k jedné myšlence. Konečně jsem totiž pochopila, jak je možné, aby měla série tak velký počet částí. Jeden díl se totiž odehrává v poměrně malém časovém úseku. Ne jako u Harryho Pottera, kde platila rovnice 1 ročník = 1 kniha. Tady popisují dva díly teprve začátek jednoho ročníku, přičemž celkově trvá studium na Škole noci čtyři roky. To hned všechno vysvětluje, heh. No, aspoň mám za co utrácet kapesné, že? ;)
Vaše Scissors
Pardon... Tohle jsem si nemohla odpustit. O:)

1.9.10 - nedostatky

1. září 2010 v 10:25 | Scissors
Mohla bych vám tu líčit první školní den mého třetího ročníku a mohla bych vám sdělit těch spoustu změn, které mne tento rok čekají. Jenže já to dělat nebudu. Zaprvé vím, že to nikoho nezajímá, a zadruhé nemám chuť se o ten dnešní den s někým dělit. Kdybych nemluvila o škole, nejspíš by to vyznělo sobecky, ale já o škole mluvím, a tak to všichni berte jako milosrdenství. Řekla jsem vám tedy, o čem mluvit nebudu, takže konečně přejděme k náplni tohoto zápisku do mého pomyslného deníčku. 
Dnešním dnem neodstartoval pouze další úmorný školní rok, kdy bude každý den splývat s jiným. Dnešním dnem totiž začnu znovu zahlcovat tuto rubriku svými výlevy. To je také jeden velký začátek. Ano, můžete se těšit na mé rádoby filosofování nebo také úvahy nad něčím a nad ničím zároveň. Pokud na to nemáte nervový systém, ihned přestaňte číst.
Je neuvěřitelně zajímavé, co nám jeden relativně obyčejný den (v tomto případě dokonce jen obyčejná hodina) dokáže připomenout a do jaké nálady nás umí dostat, aniž bychom zaregistrovali, jak se mu (jí) to povedlo. Vyčerpává mě přemýšlet nad tím, a tak to nechám být. (Snad jste mi tenhle štěk neuvěřili? Já nikdy nenechávám takové věci být, i když mě doopravdy unavují.) Nemám důvod pátrat po příčině toho, jak se nyní mám. Ve skutečnosti to totiž vím. Jenom si to nepřiznávám. 
Občas je těžké si přiznat některé své nedostatky, i když je vaše hlava jindy naprosto bez problémů přijímá. Kdy to "občas" nastává? Když vám ony nedostatky připomene někdo jiný. Ať už nevědomě či vědomě, nikdy to nebývá tak jednoduché, jako když si to řeknete jen tak sami pro sebe. Přitom by se mohlo zdát, že právě to je nejtěžší. Není. Nejtěžší je snášet pravdu vykreslenou vaším okolím. Nejtěžší je, když vám někdo dá názornou ukázku toho, co vy nemůžete, protože vám v tom vaše osobnost brání. To je nejtěžší.
Rádi překonáváme sami sebe. Když však tohle říkáme, nikdy to nemyslíme tak, jak vám to já nyní naservíruji. Myslíme tím, že se překonáváme ve sportu, vědomostech, problémech a ve spoustě dalších věcech. Nikdy však skutečně nepřekonáváme sami sebe. Překonáváme jen výsledky, kterých jsme někdy předtím dosáhli. Jak ale skutečně překonat své já, svou osobnost? Jde to? A proč bychom to vlastně měli dělat? Proč bychom to vlastně chtěli dělat? Abychom se zalíbili? Abychom byli šťastnější? Abychom udělali ostatní lidi šťastnější? 
Člověk je už od přírody sobecký tvor, protože si to díky svému mozku může nejen dovolit, ale i důmyslně dokázat. A mluvím o nás o všech. Bez výjimky! Každý z nás udělal někdy něco, co mé tvrzení dokazuje. Jen si to přiznejme. Jsme sobci a to je nedostatek, který rozděluje, namísto aby spojoval. Nejhorší však je, že nedostatky téměř vždy rozdělují. Téměř vždy.
Scissors

31.8.10 - Čarodějův učeň

31. srpna 2010 v 20:45 | Scissors
Co jsem tak četla, spousta lidí zastává názor, že Čarodějův učeň je americká obdoba Harryho Pottera. Nějaká pravda na tom bude, ale jelikož jsem na srovnávání HP s jinými filmy dost háklivá, tak hned na začátku říkám, že se k tomuhle vyjadřovat nebudu. Bude vám muset stačit, že s tím částečně souhlasím.
Pokud jste měli v plánu na tento film jít, myslím si, že to za to stojí. Je to hezký film, při kterém se nenudíte. Najdete v něm spoustu efektů, pár vtipných hlášek a v této podobě sympatického Nicolase Cage. Dlouhé vlasy s ním udělaly hodně. Ne že bych proti němu něco měla, ale můj oblíbený herec to určitě není. Nejvíc za to může asi shlédnutí filmového snímku Proroctví, které mě svým koncem tolik zklamalo. Kdo viděl, možná pochopí. 
A co je asi hlavní předností filmu? Jakési spojení mezi magií a vědou (konkrétně fyzikou). Určitě se v tom dá najít spousta chyb, ale využití jednoduchého vodiče proti magii vás prostě musí aspoň trošku ohromit. 
Jestliže se mám vyjádřit k hereckému obsazení, tak mě nijak nezaujalo. Snad jen bych poukázala na tu blondýnu (nevím jméno a jsem líná ho hledat). V jednu chvíli jsem myslela, že to je snad Kristen Stewart. Dokonce nejsem jediná, protože jsem to četla i v komentářích na CDFD. Můžu vás ale ujistit, že Stewart to vážně není. 
Jelikož je zítra první školní den, mám náladu pod psa. Proto tenhle článek píšu tak nějak z donucení. Asi to jde snadno poznat. No, mrzí mě to, protože Čarodějův učeň se mi vážně docela líbil. Pro upřesnění jsem mu dala čtyři hvězdičky, heh. 
Vaše Scissors

CZ trailer (titulky)

24.8.10 - Jako kočky a psi 2

24. srpna 2010 v 19:08 | Scissors
Dnes krátce po poledni jsem se opět ocitla v kině. Navštívila jsem ho za účelem shlédnout filmový snímek ve 3D provedení s názvem Jako kočky a psi: Pomsta prohnané Kitty. Dlouho jsem nebyla tak zklamaná z nějakého filmu! Ne že bych od něj očekávala nějaké zázraky, ale tohle...
Na Jako kočky a psi 2 jsem šla hlavně z toho důvodu, že jsem kdysi jako menší viděla první díl (rok výroby 2001). Pamatovala jsem si, že se mi to líbilo a koukala jsem se na to dokonce dvakrát, a tak jsem byla zvědavá, jak by mohlo vypadat novodobější pokračování. Možná, že kdybych se dnes znovu podívala na Jako kočky a psi 1, zjistila bych, že se mi to líbilo jen díky mému tehdejšímu věku. V těch dobách jsem totiž propadala například německému seriálu Komisař Rex, z něhož si pamatuji snad každý díl (kromě té nejnovější řady natočené v italském prostředí, jelikož hned první díl mě odradil od dalšího sledování), nebo filmu Psí život (můžete to také znát pod názvem Klika). Tímhle směřuji k tomu, že mi tehdy bylo kolik... Asi osm, devět či deset? Je fakt, že na Rexe se ale můžu koukat pořád. ;)
Teď už však rovnou k názoru. Řeknu to stručně. Na CSFD jsem Kočkám a psům roku 2010 dala dvě hvězdičky, což je podprůměr. To asi mluví vážně za vše. Občas se sice dalo něčemu zasmát, ale bylo toho málo. Místy mě to i vyloženě nudilo. Jedno mu ale musím nechat. Měl boží úvodní titulky!
Asi si říkáte, co jsem čekala od filmu, který vypadá jako film pro děti. S odpovědí vás odkazuji na to, co už jsem napsala ve druhém odstavci. Na Jako kočky a psi 1 jsem prostě měla příjemné vzpomínky. Vzpomínám si, že jsem to prvně viděla na velkém plátně se školou v přírodě. Ačkoliv jsem však svůj úsudek o tomhle prvním díle tak trochu skryla za svůj nízký věk, lhala bych, kdybych s určitostí tvrdila, že se už nikdy na ten první film z roku 2001 nepodívám. Mám ho totiž i mezi svými DVD.
Na závěr bych řekla, že těmito filmy se mi potvrzuje teorie "první díl bývá ze všech dílů nejlepší". Alespoň co se toho filmového plátna týče. 
Vaše Scissors

Celý film je s českým dabingem, takže máte i dabovaný trailer. 8)

22.8.10 - povídání o ...

22. srpna 2010 v 13:22 | Scissors
Drazí čtenáři, včera večer jsem se navrátila z Itálie a je mi velkým potěšením se vám tu opět po dlouhém týdnu ukázat. Jelikož toho mám opravdu hodně na srdci, připravte se na trochu delší počteníčko. ;)
Zaprvé bych vám chtěla krátce shrnout celý svůj pobyt. Byla jsem ubytovaná nedaleko Ravenny v městečku Lido Adriano. Moře nepůsobilo právě nejprůzračněji, ale postupem času se to den ode dne lepšilo. Medúzy, kterých jsem se trochu obávala, se tam naštěstí nevyskytovaly. Jediné co tam tak trochu žahalo, byly mořské řasy. Alespoň to jest má a tetina teorie. Nic jiného v té vodě (kromě mušlí a roztomilých krabíků - jo, viděla jsem na vlastní oči spoustu malých krabů!) nebylo. Dále bylo moře příjemně teplé. Nejednalo se o takovou otužovačku jako na Samosu, ačkoliv tam byla voda zase úplně čistá. Bude to ale nejspíš tím, že v Itálii byla písčitá pláž a v Řecku kamenitá. Když už mluvím o pláži, tak už nikdy víc kamenitou. Ten písek byl tak příjemný, jak jsem se do něj nožkami bořila! Skvělá relaxace.
Co se počasí týče, vydařilo se. Sice nás hned první den po příjezdu vyděsil řádný déšť, ale zbytek dní krásně svítilo sluníčko. Já jsem se ale obvykle schovávala pod slunečníkem. Opalování mi nikdy nic moc neříkalo. Vždy mu věnuji jen první den a konec. I ve stínu jsem se však dokázala spálit a to pozor, já se totiž jen tak nespálím. Nechápu to. Možná to ani všechno nebyly spáleniny ale i nějaká alergie na sluneční záření či tak, protože to přes večer zmizelo a nepálilo to. To až třetí den, kdy se to stále opakovalo, heh. 
Během toho týdne jsme zavítali přímo do Ravenny, kde jsme si udělali krátkou procházku. Navštívili jsme nějakou baziliku, ale bohužel jsem nějak nepochytila jakou. Ano, velmi se za to stydím.
Jako poslední poznámku k Itálii bych dodala, že mají hezké trhy a že jsem v tamějším baru (cukrárně) ochutnala tu nejlepší zmrzlinu světa. Mňam! Lepší jsem nikdy nejedla. ;)
Stálí čtenáři mého deníčku si také určitě pamatují, že jsem si do Itálie vezla tři knihy. S hrdostí sobě vlastní vám mohu oznámit, že jsem je všechny přečetla a to i včetně té z povinné četby. Musím se ale přiznat, že jsem přitom málem umřela, jak mě ten Goethe nebavil. V následujících odstavcích se však nebudu věnovat knize Spříznění volbou (ano, to je ten Goethe), nýbrž MrazeníOznačené.
***
Začnu Mrazením, protože jsem ho četla jako první. Když jsem jej otevřela, lekla jsem se, jak byly počáteční kapitoly krátké a (tudíž) jak se rychle střídali vypravěči. Tento prvek totiž nesnáším. Prokousala jsem se tím však velmi rychle a prvotní obavy vystřídala naprostá spokojenost. Hlásání o tom, že "kniha je prodchnuta tragikou a melancholií", bylo pravdivé a snad právě to na mě udělalo největší dojem.
Celá četba mě víc než bavila, avšak pomalu jsem se dostala ke konci příběhu, který mé nadšení dost zchladil. Nejprve vás totiž autorka postupně připravuje na jednu možnou variantu konce a pak to celé nechá dopadnout jinak v úplně poslední a opět (jako na začátku samotné knihy) velmi krátké kapitolce. Normálně by mi to vůbec nevadilo, ovšem za předpokladu, že to neudělá tak ukvapeně. Odpusťte mi to, ale řeknu to přímo. Měl to přece být bestseller, takže jsem čekala propracovanější konec a ne takové utnutí! Tak na mě totiž závěr po přečtení doopravdy působil. To však nic nemění na tom, jak bylo Mrazení originální a ten titul prodávané knihy si díky tomu zaslouží. Grace i Sam byli skvělými postavami a ještě lepšími vypravěči. Ach. Není nad tragiku a hlavně nad tu melancholii.
***
Škola noci: Označená je dílo z úplně jiného soudku. Při četbě této knihy jsem se totiž nejednou zasmála a to hlavně díky skvělým rozhovorům. Některé ty hlášky stály vážně za to! Ještěže si spisovatelka přizvala ke psaní svou dceru, která právě ony rozhovory dostala na starost. Co se příběhu týče, má víc než něco do sebe. Bohyně Nyx, předměty vyučované na Škole noci, srpečky měsíců jako tetování, mrcha Afrodita a kvintán Erik Night... Prostě moc dobrý nápad. Nikdo nemůže říct, že se jedná "jen o další upířinu", protože tohle není "jen další upířina". Podotýkám, že Škola noci je dle mého názoru originálnější než Akademie Evernight, čímž však Evernight nijak nekritizuji.
I u Označené jsem však narazila na jednu potíž, kterou má dušička horko těžko snášela. Jsem natolik postižená fanfiction tvorbou, že mi při četbě o hlavní hrdince Školy noci Zoey Redbirdové blikala v hlavě kontrolka MS (Mary Sue). Kamenujte mě, jak chcete, ale já si nemůžu pomoct. Vím, že můžete namítat spoustu věcí typu "Tohle je originální kniha. Žádná Mary Sue se v ní vyskytovat nemůže!" nebo "Jestli je Zoey Mary Sue pak je Harry Potter totéž v mužské podobě!". U té druhé poznámky byste se přede mnou ale nedožili druhého dne. Navíc pochybuji, že by to někdo z vás řekl, protože Harry Potter je prostě Harry Potter. (:D)
Teď bych ale měla své tvrzení nějak opodstatnit. Jak všichni víte, MS je dokonalá postava s nadpřirozenými schopnostmi, se vzhledem bohyně, mistrným humorem a já nevím čím vším. Světe div se, tohle všechno Zoey splňuje. Na konci knihy to bylo vidět nejvíce. Na rozdíl od Mrazení mi však závěr příběhu nijak nezkazil celkový dojem. Označená se mi líbila a určitě si v brzké době poběžím pro další díl.
Abych to tedy shrnula. Přestože je Zoey (dá se říct) neskutečně dokonalá, její příběh jsem si oblíbila a jsem zvědavá, jak se bude dál vyvíjet. 
***
Fíha. To jsem se jednou zase rozepsala. Raději tenhle článek rychle ukončím, než bych si vzpomněla ještě na nějakou "žhavou novinku" ap. Mějte se hezky a užívejte zbytku prázdnin! 
Vaše Scissors :)

Ps./ Na případné názory na mé názory (heh) na knihy (heh podruhé) jsem zvědavá. Je možné, že se mnou budete nesouhlasit, takže šup s tím do komentářů k tomuto článku. Chtěla bych zdůraznit, že knihy se mi moc líbily, ale nikdo a nic není dokonalé. (Hm, mám chuť si rýpnout do naší Zoey.)
Ps.2/ Ty závorky v textu se snažte ignorovat, prosím. To jsem jen pochytila ve Škole noci. (Erika Nighta jsem tam viděla a je to fakt kus! :D) 
Ps.3/ Po napsání poslední závorky zdůrazňuji prosbu z Ps.2 a
dodávám: "Nu což. Pořád jsem "jenom" puberťačka." ;)
 
 

Reklama