Velká tvrzení - kapitola 20.

22. března 2011 v 21:49 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
A nyní ono překvapení. ;)


Oměj a jeho účinky
Kapitola 20.

Bytem se linula nezaměnitelná vůně oměje. Nebylo koutku, kde by nebyla cítit. Mámila smysly a čím déle v ní člověk zůstával, tím víc ji vnímal. Na ostatní věci mu již v mysli nezbylo prostoru. Oměj vlčí mor vábil slabší osobnosti k ošklivým činům. Snad právě proto jej mnoho zoufalých čarodějek a čarodějů volilo jako prostředek, který jim měl od jejich zoufalství odlehčit tím nejradikálnějším způsobem. Používaly jej hlavně proto, že si podmanil jejich vědomí a nedovolil jim tak od jejich původního úmyslu ustoupit. I pro tuto schopnost oměje se Damocles Belby rozhodl použít ho při svém objevování prostředku, který by dokázal pomoct vlkodlakům před jejich přeměnou a po ní. Údajně se nechytil pouze faktu, že se na stejné bázi zakládal i lektvar, jež se Asteria Navyová právě snažila připravit. Tak to alespoň Belby popisoval ve svém exkluzivním rozhovoru pro Denního věštce.
Asteria předtím, než začala lektvar vařit, znala všechny omamující účinky oměje, ale přesto je ve svém odhodlání podcenila. Netušila totiž, jak moc velkou moc bude mít nad její osobou.
Při první ze tří dávek oměje, které měla postupně během přípravy do lektvaru přidávat, to pocítila poprvé. Právě tehdy začaly z jejího kotlíku stoupat prvotní výpary z byliny. Jejímu čichu neunikly, ale nepřikládala jim příliš velkou důležitost. Předpokládala, že po pár minutách ta omamná vůně zeslábne, avšak minuty plynuly a ona stále nemizela. Naopak zahlcovala celé své okolí. V ten moment Navyová prvně zalitovala, že s touhle bylinou nikdy dřív nepracovala.
Při druhé dávce zhruba v polovině přípravy se vůně zdvojnásobila a Asteria na sobě pocítila jakousi dezorientovanost. Když totiž chtěla do lektvaru přidat podle návodu netopýří zub, uvědomila si, že rukou samovolně chytla po krysím ocásku, který měl přijít na řadu až někdy v závěru. Ve svém stavu si však již nebyla schopná připustit, jaké to mohlo mít důsledky. Koho zajímá, že tím mohla celý lektvar zničit? Nad tou myšlenkou se zasmála.
Třetí dávka její náladu úplně změnila. Zdálo se jí, že po jejím přidání z lektvaru vystupuje zelená mlha, která jako by ji pohlcovala. A právě tehdy se stalo něco, co nedokázala pochopit. Když se naklonila nad kotlík, aby zjistila, jestli je ona mlha skutečná, zahlédla na nazelenalé hladině nějakého muže. Vzápětí si s tlumeným výkřikem uvědomila, že to byl Travers. V šoku sledovala, jak na ni vysílá poslední ze tří zakázaných kleteb a pak, jak ona ze své vlastní hůlky vysílá stejné kouzlo. Zalapala po dechu a chtěla od kotlíku odstoupit, ale oměj jí to nedovolil. Přikoval ji k zemi a nutil ji hledět na Smrtijedovo mrtvé tělo. Najednou se v kotlíku prudce otočila. Všechno to sledovala, jako by si prohlížela svou vlastní vzpomínku v hlavě, nikoliv v myslánce. Všechno to sledovala svýma očima. Proto také spatřila i vyjevené obličeje Siriuse Blacka a Jamese Pottera.
V ten moment se odstín lektvaru změnil ze zelené na fialovou. Asteria se náhle ocitla před bankovní přepážkou, za níž se na ni usmíval nějaký muž. Neslyšela, co jí říkal. Jako by se dívala na filmový záznam, který točila na kameru, ovšem se staženým zvukem. Sledovala, jak ji vede chodbou do své kanceláře, kde spatřila stát Remuse Lupina.
Když se na ni Lupin zadíval skrz své jantarové oči, lektvar opět změnil svou barvu. Na jasně oranžovém tekutém podkladu se nyní Navyová dívala na Pottera sedícího v pokoji Doupěte, ve kterém přespávala, a pak na Blacka opírajícího se o zeď nedaleko dveří vedoucích z místnosti.
Po pár vteřinách tekutina nabrala žlutého odstínu. Asteria právě viděla Remuse, jak jí povzbudivě položil ruku na rameno a něco řekl. Měla pocit, že v tu chvíli cítila slzy na tvářích, a tak se prsty pravé ruky dotkla svého obličeje. Nemýlila se. Plakala a netušila proč.
Neměla čas se nad tím pozastavit, protože barva hladiny se najednou změnila na rudou. Znovu se na ní odrážel obraz Lupina. Tentokrát na ni ale mířil hůlkou a v následující chvíli ji oslepilo mohutné bílé světlo. Cítila, jak do ní v plné síle narazilo a ona po zádech padala na podlahu před kotlíkem. V následujícím okamžiku ji polila sprška horkého lektvaru, který právě explodoval. Poslední, co pocítila předtím, než upadla do bezvědomí, byl žár na jejích dlaních, jimiž si chránila tvář.
***
Byla tma. Asteria cítila pod bosýma nohama lesní podrost. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že se skutečně nalézá v nějakém lese. Všude tu rostly stromy a některé z nich měly opravdu mohutné kmeny, které Asterii přímo vybízely k objetí. Opravdu měla chuť ke každému z nich přistoupit a obejmout je svými slabými pažemi. S tou myšlenkou se zadívala na své ruce. Byly nezvykle bledé, což podtrhovala dlouhá noční košile ušitá z příjemné látky čistě bílé barvy. Uvědomila si, že si přijde neskutečně slabá a unavená. Nejraději by ulehla na ten měkoučký mech, co na něm stála, a nechala se ukolébat tím tichem, které tu panovalo.
Někde za ní praskla větvička. Nelekla se. Právě naopak. Podvědomě věděla, že se nemá čeho bát, a tak se s klidem otočila za tím zvukem. Nevyděsil ji ani pohled do očí zvířete, které pak spatřila. Připomínalo vlka, ale mělo až příliš inteligentní oči. Tu jantarovou barvu odněkud znala, jen si nemohla vzpomenout odkud.
Samovolně natáhla pravou ruku směrem ke zvířeti. Stálo jí to spoustu sil, ale přece to dokázala. Přála si, aby se mohla vlka dotknout. Chtěla jej pohladit, podrbat za ušima. Toužila po tom, aby pochopil, že ona je tu pro něj, že jediné, čeho chtěla docílit, bylo pomoct mu s jeho trápením.
Jenže vlk zůstával stále ve stejné pozici. Neudělal jediný krok vpřed, avšak ani vzad. Nepřiblížil se, ale ani neutekl a ona neměla sílu překonat vzdálenost mezi nimi. Byla zoufalá. Tolik chtěla být tomu zvířeti blíž, ale nemohla. Nedokázala se pohnout.
Vlk, jako by její zoufalství a bezmoc vyslyšel, učinil pár váhavých kroků k ní. S nadějí v očích to pozorovala, ale přesto nevěřila, že by jí dovolil se ho dotknout. Ovšem mýlila se. Vlk přistoupil přímo pod její dlaň. Jak příjemná byla jeho srst, přestože na pohled nepůsobila nijak vábivě.
Najednou však ucítila něco úplně jiného. Jako by ji ta srst sevřela a byla mnohem teplejší, než jak se jí ještě před chvíli zdálo. A pak si uvědomila, že to není vlčí srst, ale lidská ruka. V ten moment se vše kolem ní rozplynulo.
***
Zhluboka se nadechla a rychle otevřela oči. Hned je však musela zavřít, protože ji oslepilo prudké světlo, a tak svůj pokus zjistit, kde se nachází, musela mnohem pomaleji opakovat. Volnou rukou si oči raději překryla, aby si na světlo lépe navykla. S tím si i uvědomila, že jí někdo svírá ruku jako v tom snu.
Když se pak poplašeně podívala na své tělo, zjistila, že leží na nějaké posteli přikrytá bílou přikrývkou. Zmateně se rozhlédla. Nedaleko své postele si všimla další, na níž si četla nějaká tmavovlasá žena časopis. Celou pravou ruku měla převázanou obvazem. Asteria se pohledem vrátila ke své posteli s úmyslem zjistit, kdo ji drží za ruku.
Jakmile tak udělala, vyděšeně vyhrkla: "Já jsem mrtvá?"
Mladík u její postele, který doopravdy svíral její ruku v té své, jen zavrtěl hlavou a mírně se pousmál. "Nejsi."
Byla zmatená. On tu přece neměl být! Nemohl tu být! Tak proč tu byl? A proč byl bledší než obvykle? "Sním?"
Opět to zamítavé gesto a stejný úsměv.
"Musím snít, protože..." Hlas se jí zadrhl. Jasně si vybavovala výbuch lektvaru. Výbuch zapříčiněný její chybou, ačkoliv nevěděla, kde ji udělala. Výbuch, díky němuž spatřila útržky ze své ztracené paměti. Výbuch, který s sebou odnesl poslední naději na záchranu mladíka, co právě seděl na kraji její postele.
"Proč by tohle nemohla být skutečnost?" zeptal se Remus Lupin stále s tím úsměvem.
"Protože jsi mrtvý," zformulovala své předchozí myšlenky a do očí jí vhrkly slzy.
Dřív než stačil jakkoliv zareagovat, se vedle nich udiveně ozvalo: "U Merlina, co si šlehla?!"
Lupin se na neznámou ženu, která tohle řekla, zamračil, což ji donutilo se s rozpaky vrátit k četbě. Pak se o poznání vlídněji zadíval na Navyovou. "Kdybych byl mrtvý, tak bych tu neseděl, nemyslíš?"
"Proto je také tohle jen sen," prohlásila se vzlykem Asteria.
Povzdechl si. "Tobě se snad zdává o nemocnicích?"
Na krátký moment ji ta otázka zarazila. Když se znovu rozhlédla, zkonstatovala, že to tu opravdu vypadá jako nemocniční pokoj. Přesto se však své teorie nehodlala vzdát. "Tohle nemůže být skutečné."
"Proč by nemohlo?" zopakoval svůj původní dotaz Lupin.
Jako odpověď ze sebe dostala jen prostinkou větu. "Ten lektvar vybuchl."
Přikývl. "A ty jsi skončila tady s popáleninami. Ležíš u Munga už třetím dnem."
Až teď si povšimla, že má kolem svých rukou omotané obvazy tak, jako to měla ta žena odvedle. Všechna jeho tvrzení do sebe krásně zapadala.
"Jestli ale nesním, pak ty nejsi mrtvý," vydedukovala si z toho tiše. "Jak to?"
"Brumbál mi dal lektvar namíchaný někým jiným," odvětil Lupin. "Ten zabral."
Oba se odmlčeli. Ticho v místnosti rušilo jen občasné zašustění, jak žena na druhém lůžku otáčela stránkami svého časopisu.
"Takže nebýt Brumbála..."
"Byl bych skutečně mrtvý," dokončil za ni její větu a pak zachmuřeně dodal: "A nebýt Emmelíny, byla bys mrtvá i ty. To ona tě ve tvém bytě našla. Nechápu, proč si jí nedovolila, aby ti s tím lektvarem pomáhala"
Asterii neunikla výčitka v jeho poslední větě, ale rozhodla se ji ignorovat. "Proč Brumbál nepřinesl ten lektvar hned?"
Remus se zamračil. "Nevím. To nám neprozradil."
Navyová si uvědomila, že ji stále držel za ruku a celou dobu jí tykal. Vzpomněla si na to, kdy spolu mluvili naposledy a jak viděla poraněného Remuse ležet v pokoji Billa a Charlieho Weasleyových.
"Přála bych si vrátit to, co jsem ti řekla," pronesla tiše. "Přála bych si, abychom byli přáteli."
"Věděla jsi, že jsem..." Nervózně se ohlédl po ženě s časopisem. "Věděla jsi, kdo jsem, a přesto jsi mi chtěla pomoct, přičemž jsi kvůli tomu mohla umřít." Smutně se usmál a nakonec odhodlaně prohlásil: "My jsme přáteli."
Něco takového nečekala. Až jí dojetím vstoupily slzy do očí. Co nejrychleji je zahnala a pak vymanila ruku z jeho sevření. Překvapilo ho to. Asterii napadlo, jestli to bylo uvědoměním, že ji za ni držel, nebo jejím pohybem. Moc se tím ale nezabývala. Posbírala všechny své síly a pomocí rukou se z lehu uvedla do sedu. Nebolelo to. Tři dny péče lékouzelníků byly znát. V následujícím okamžiku Remuse objala, čímž ho ještě víc zaskočila, a tak jí objetí opětoval dost napjatě.
"Tolik mě mrzí, že jsem to nebyla já, kdo ti pomohl, můj vlkodlačí příteli," šeptla, když měla hlavu opřenou o jeho rameno. To co říkala, nemohla žena vedle nich zaslechnout.
Uvolnil se. "Teď mi pomáháš víc než dost."
Trochu se zarazila, ale nepouštěla ho. Z části proto, že takhle je nemohla druhá pacientka slyšet, a z části proto, že byla ráda, jak se mezi nimi všecičko spravilo. "Co tím myslíš?"
"Úplněk," odpověděl po chvíli zdráhavě. "Za pět dní."
"No, nevypadáš právě nejlíp. To je pravda," zkonstatovala.
S úšklebkem, který nemohla vidět, přikývl. "To bude tím, že ještě pořád beru ten lektvar od Brumbála. Sice pomáhá, ale zároveň oslabuje."
Odtáhla se a překvapeně na Remuse koukala. "Ty to svinstvo pořád bereš?"
Její věta přilákala pozornost druhé pacientky, která na Remuse překvapeně koukala. Trochu ho to pobavilo. Musela si myslet, že je nějaký narkoman. Vlkodlaka by určitě netipovala. Nakonec ale opět zvážněl a zadíval se na Navyovou. "Dneska to bylo naposledy."
Najednou se jí úplně změnil výraz. "A neměl bys takhle náhodou ležet?" zeptala se a podezřívavě přimhouřila oči. "Jsou to jenom tři dny a ty se promenáduješ na veřejnosti."
Tohle ženě odvedle vyrazilo dech. Lupin se na ni krátce zadíval, ale ani tak oči ke svému časopisu nesklonila. Nejspíš byl vážně čas opustit tenhle pokoj a neživit ve zdejších pacientech domněnku, že je závislý na nějakých návykových látkách.
"Však já už jdu," řekl pak a začal se pomalu zvedat. Jednak kvůli té ženě vedle a jednak si pamatoval, jak nahněvaná Asteria byla, když mu v létě ošetřovala zraněnou nohu. Vzpomínku na to, že on jí na oplátku vymazal paměť, raději rychle zahnal.
"Počkej ještě!" zarazila ho, když se spěšně loučil. "Máš tu flakónek od toho lektvaru?"
Podivil se její otázce, ale bezeslovně zašátral rukou v kapse kabátu a vyndal prázdnou lahvičku. Zbylo v ní pár kapek nazelenalé tekutiny.
"Mohla bych si ho vzít?" zeptala se Asteria s pohledem upřeným na předmět v jeho rukách.
Jen přikývl a flakónek jí podal.
Když si ho jakžtakž převzala do obvázaných dlaní, naposledy se na Remuse usmála. "Jsem ráda, že jsi v pořádku."
Lupin se neusmál, když říkal: "Teď jsi s uzdravováním na řadě ty."
Ještě po něm stihla hodit kyselý škleb, než odešel, a pak se začala věnovat lahvičce ve svých rukách. Hned si všimla drobných písmen SS na jejím dně. Netušila, jestli jsou to iniciály nebo jen nějaký zvláštní kód pro označení skleněného výrobku, a tak ho s povzdechem postavila na stolek vedle svého lůžka, odkud ho pozorovala. Nakonec ji ale zmohla únava a ona usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Alis | Web | 22. března 2011 v 23:32 | Reagovat

Tohle už jsi zase ty! Nedokážu si vysvětlit,proč mi předchozí kapča tak nesedla?! Ale tohle bylo o poznání lepší. I Severus si napravil reputaci. Já jen doufám, že tamto byl jen takový zkrat.
Ta Asteriina zmatenost byla roztomilá. ;-) Doufám, že Remus úplněk zvládne?! A že už mezi ním a Asterií nedojde k dalším nedorozuměním. :-)
A narkoman mě skutečně pobavil.. :-D  :-D

2 Eliota | Web | 23. března 2011 v 20:52 | Reagovat

Ani nevíš, jakou radost jsem měla, když jsem viděla dva kapitoly najednou! :) Byly moc pěkné, ale vskutku jsem nečekala ten výbuch, myslela jsem, že to bude Asteria, kdo ho zachrání. Také jsem ráda, že mezi ní a Remusem je už vše v pořádku. :))

3 Scissors | Web | 25. března 2011 v 16:47 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že jsem si zase "zvýšila" úroveň ve tvých očích. Zkrat... Těžko říct. Připadá mi, že jsem napsala horší kapitoly, než byla ta minulá. A jak už jsem říkala, momentálně procházím krizí, takže až se tu objeví třicátá a vyšší kapitola, to teprve budou zkraty. Díky za komentář a těší mě, že jsem tě i pobavila. :-)
[2]: Děkuji moc. Asterii jsem zkrátka ten úděl nepřipsala. Nakonec ne. ;-)

4 Luth | 25. března 2011 v 21:08 | Reagovat

Oj, tak tohle byla ošklivá stěra, Sciss! :-D Další z teorií v prachu... ach jo. Člověk se tady tak složitě rozuvažuje o tom, jak Asterie zachrání Remuse, ten před ní vděčností spadne na zadek, vytvoří se mezi nimi neuvěřitelně silné pouto a... takhle by to mohlo pokračovat až k (ne)vítaným končinám silného love story. :D A konec zoufalým výlevům mého ublíženého ega! :-)

Takhle se mi to líbí - opět naše milovaná Sciss v perfektní spisovatelské formě. Působivé, rozkošné a zároveň napínavé... takovéhle překvápka bych si nechala líbit i častěji. :-) (Luth tím chce nenápadně neznačit své teskné tužby po dalších mistrovských kouscích)
PS: Narkoman? Remus? Jak tě tohle, proboha, napadlo? :D

5 Scissors | Web | 2. dubna 2011 v 15:15 | Reagovat

[4]: Díky a jak mě to napadlo? Já nevím. Nějak to vyplynulo ze situace. :-D

6 Alis | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 0:21 | Reagovat

A Scissors, nevím, jestli nejsem kvůli komentáři pod minulou kapitolkou v nemilosti (proto píšu pod tuhle :D), ale napadlo mě, jestli se třeba nechceš spřátelit? http://by-alis.blog.cz/ A kdyby sis třeba chtěla ode mě něco přečíst... 8-) Pokud ano, raději zabrus do něčeho novějšího, ne že bych se za starší povídky nějak extrémně styděla, ale... no, byly to mé začátky a není to zrovna ono (a nějaké ty prvky MS by se tam jistě našli i bez lupy :-D). Jinak tě samozřejmě k ničemu nenutím, já tě mám ve spřátelených blozích už dlouho, protože... no, stačí si vzpomenout na moje dřívější komentáře (a ten u předešlé kapitoly vynechat :-D ).

7 Scissors | Web | 11. dubna 2011 v 17:27 | Reagovat

[6]: Probůh! Drahá Alis! Jaké to o mně máš mínění? Doposud si v nemilosti rozhodně nebyla, ale teď... Asi to přehodnotím. Takhle mě urazit. :-D Já kritiku snesu. Neboj. Co bych to byla za autorku, kdyby ne? ;-) A mile ráda si tě do oblíbených stránek strčím. Ohledně čtení tvých povídek. Nějak tě mám spojenou se Severusem, kterého osobně právě nezbožňuji, a abych byla zcela upřímná, v poslední době čtení ff zanedbávám, ovšem určitě se na tvá díla podívám. Tak na místě slibuji. :-)

8 Alis | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 18:24 | Reagovat

Tak se hluboce omlouvám *padá k zemi a čeká, až bude moct pozvednout zrak a pohlédnout na Scissors* To máš spojeno správně - se Severusem. :-) Ovšem taková Eunice Snapea taky nemusela... A nakonec jsem ji přeci jen trochu udolala! :-D Ale byl to boj. ;-) Ale tak třeba Per aspera ad astra bude o Siriusovi. A zatím je zveřejněná jedna kapitola, takže... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama