Velká tvrzení - kapitola 19.

22. března 2011 v 21:47 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Opět se po dlouhé době ozývám a to s další kapitolou... A mám pro vás překvapení, které odhalím už za pár okamžiků. :)

Odpovědná
Kapitola 19.

Jakmile se vrátili do Doupěte, kam měla dorazit i Vanceová s potřebnými ingrediencemi do lektvaru, na Blacka opět dopadl fakt, že jeden z jeho nejlepších přátel je velmi vážně zraněný. Alespoň tak si Navyová vysvětlovala jeho chmurnou náladu. Ostatně i na ni to se vstupem do domu dolehlo. Znovu si uvědomila, že život Remuse Lupina závisí na tom, jestli správně uvaří lektvar, který nikdy dřív nedělala a se kterým se vlastně ani nikde nesetkala.
Emmelína v Doupěti ještě nebyla, a tak dvojici vyslanců z Obrtlé uvítala jen paní Weasleyová. Longbottom odešel už v noci za svou ženou Alicí a synkem Nevillem.
"Půjdu nahoru za Remusem," řekl Sirius krátce poté, co přišli. Nikdo na to nijak nezareagoval, proto se vydal po schodišti nahoru do pokoje, v němž Lupin spal, zatímco stříbro trávilo jeho vlkodlačí krev a tělo sláblo.
Mezi ženami zavládlo nepříjemné ticho. Dalo se v něm totiž přemýšlet nad všemi těmi ošklivými věcmi, které se děly, dějí a teprve budou dít.
Navyová to musela nějak přerušit. "Co dělají děti?"
Paní Weasleyová překvapeně vzhlédla. Nejspíš ji vytrhla z oněch chmurných myšlenek. "Když jsem byla před chvílí nahoře, tak si Percy hrál s kouzelnou abecedou a dvojčata i s Ronem pochrupovala."
Asteria přikývla a usmála se.
"Možná by sis taky měla jít lehnout," navrhla zničehonic paní Weasleyová a starostlivě na Navyovou koukala. "Čeká tě spousta práce."
"Možná ano," zauvažovala, "ale vím, že bych neusnula. Byla by to marná snaha."
"Mám pár uspávacích lektvarů. Můžu ti jeden dát," nevzdávala se zrzavá žena.
Asteria zavrtěla hlavou. "Ještě bych prospala celý den a obávám se, že už bych pak nestačila ten lektvar uvařit včas."
"Po malé dávce ne. To přece víš." Paní Weasleyová nasadila tón, který používala na své děti, když odmlouvaly. "Přinesu ti ho a ty si pak půjdeš lehnout."
Chtěla něco namítnout, ale její oponentka už měla praxi. "Ať už jsi nahoře. Bude lepší, když se alespoň trochu prospíš."
Modrooká tmavovláska již nijak neprotestovala a odešla do svého pokoje, kam jí paní Weasleyová jen pár minut poté přinesla lektvar na spaní, jak slíbila, a s ujištěním, že ji v případě nutnosti za tři hodiny vzbudí, usnula.
Nakonec ji nikdo budit nemusel. Vstala sama o hodinu dříve, než jak se s paní Weasleyovou domluvila. Nepochybovala o tom, že Emmelína už dávno donesla všechny přísady do lektvaru. Správně by teď Asteria měla sejít dolů, přenést oměj a všechno ostatní do svého bytu, kde měla své vybavení od Munga, a tam se dát do práce. Jenže ona ještě nechtěla čelit té velké odpovědnosti, jež jí Fénixův řád uložil na její bedra. Najednou si přišla slabá. To přece nemohla dokázat. Pamatovala si vlastnosti oměje. Byla to velmi jedovatá rostlina a v lektvarovém umění byla popisována jako silně agresivní přísada.
Pod tíhou všech těchto myšlenek ještě nebyla schopná sejít dolů, ale nemohla ani tak nečinně ležet. Snad proto se najednou ocitla před dveřmi do vedlejšího pokoje. Chvíli otálela, jestli má, či nemá zaklepat, ale nakonec se rozhodla jen vejít. V místnosti byly dvě postele. Remus ležel na té, která byla pod oknem a dál ode dveří. Meg napůl čekala, že u Lupinova lůžka bude sedět Black, ale nikdo tam nebyl. Po návštěvě zbyla jen židle přisunutá k posteli nemocného. Potichounku za sebou tedy zavřela dveře a opatrně se na židli usadila. Připadala si tak trochu jako vetřelec.
Remus vypadal skoro stejně, jako když ho do Doupěte přivedli. Byl velmi bledý. Bledší než si ho pamatovala ze školy či setkání tady ve štábu řádu. Jak tak na něj hleděla, vytanula jí na mysli vzpomínka možná z pátého ročníku. Nebyla si tím tak docela jistá.
***
Mračila se na knihu nad sebou uloženou v nejvyšším regále a v duchu si nadávala za to, že si v dívčích ložnicích zapomněla svou hůlku. Obvykle nebývala tak roztržitá, ale poté, co jí dnes řekl její spolužák, byla víc než to. Málem si nevzpomněla na úkol, kvůli kterému šla sem do bradavické knihovny, a v tom spěchu jí nenapadlo vzít si s sebou hůlku. Divila se, že brk a pergamen tu měla.
Ještě jednou zkusila ručkou dosáhnout na potřebný svazek, ale její výška na to zkrátka nestačila. V zoufalství se dokonce pokusila ke knížce dostat výskokem, ale když na sebe málem shodila hned několik tlustých knih, raději se o to dál nesnažila.
Právě v momentě, kdy se rozhodla jít zahanbeně poprosit madam Pinceovou, zdejší novou knihovnici, aby jí knižní svazek podala, objevil se vedle ní ten kluk z Nebelvíru, co patřil do bandy Jamese Pottera. Nemusela dlouho přemýšlet nad jeho jménem. Vždyť s ní chodil i do stejného ročníku!
"Nechceš něco podat?" zeptal se jí pobledlý Remus Lupin.
Otočila se na něj se zamračenou grimasou v domnění, že se jí hodlá posmívat za centimetry, které ji chyběly k tomu, aby si sama dokázala podat tu proradnou knihu. Jemu však na tváři nehrál výsměšný, ale naopak milý úsměv. Proto hned změnila výraz i ona a zahanbeně ze sebe vypravila: "Eh, no jo. Tu červenou encyklopedii obrany proti černé magii."
Lupin se po daném výtisku natáhl. I on se ale musel postavit na špičky, aby na ni dosáhl. Na to ji Asterii podal.
"Děkuju," poděkovala mu s úsměvem a na vysvětlenou dodala: "Zapomněla jsem si hůlku."
Remus přikývl. "Nemáš zač. Tak se měj." Na to se od Navyové vzdálil a zamířil k nedalekému regálu. Asteria se jen pro sebe usmála a odešla opačným směrem k té části školní knihovny, kde byly stolky.
***
Netušila, proč si vzpomněla právě na tohle. Možná že to bylo z toho důvodu, že ten den si pamatovala ze všech dní na škole nejdetailněji. Ne však kvůli této události. Tehdy jí totiž jeden kluk s mastnými vlasy a hákovitým nosem řekl to, co ji dovedlo až sem.
***
"Uhni, šprtko," strčil do ní Severus Snape, když se prodíral ven z učebny lektvarů.
Asteria v obličeji zrudla jako rajče. Nesnášela tohle oslovení. "Nezáviď."
Její jediné slovo Snapea zastavilo. Otočil se na ni a s pozdviženým obočím na ni koukal, načež se pobaveně zeptal: "Ty si myslíš, že ti závidím? A co bych ti jako podle tebe měl závidět, hm?"
Svými otázkami ji zaskočil. Byla ještě omámená výpary nápoje lásky, který dnes připravovali. Proto nestačila včas zareagovat a Snape toho také využil.
"Jestli se vážně domníváš, že jenom kvůli tvým šprtacím schopnostem, které mimo jiné zvládá každý havrasparský, před tebou my ostatní budeme padat na kolena a v hloubi duše ti je snad i závidět, tak se šeredně pleteš. Takovými lidmi, kteří totiž vnucují své našrocené znalosti všem na potkání, se spíš obvykle pohrdá, víš?" Ušklíbl se jejímu zaskočenému výrazu a vypařil se.
***
Povzdechla si. Jak Snapea od této příhody nesnášela. Když pak byla svědkyní jeho veřejného ponížení u jezera, o které se postarali Poberti po zkouškám NKÚ, pociťovala škodolibou radost.
Zahnala všechny myšlenky zabývající se tím zmijozelským hlupákem a znovu se soustředila jen na Lupina, který jí tu bezmocně ležel před očima. V hlavě jí znovu zazněla Blackova věta o tom, že Remus je vlkodlak. Tentokrát si to spojila s jeho bledostí a častými absencemi na škole a zalapala po dechu. Byl vlkodlakem už tehdy. Ale jak to? To tam Brumbál nechával studovat i tyto osoby?
Zatřepala hlavou. Nechtěla a ani nesměla o Remusovi smýšlet takovým způsobem. Vždyť to byl on, kdo se tu k ní jako jediný choval přátelsky. Alespoň dokud si to u něj nepokazila jejich posledním rozhovorem, kdy mu nechtěla povědět, že to byl Snape, který ji nevědomky přiměl myslet tak, jak myslela. Měla sice plné právo, si tuhle soukromou záležitost nechat pro sebe, ale nemusela se k Remusovi zachovat až tak moc odtažitě. Určitě svou otázku nemyslel zle.
"Jsme na tom vlastně podobně," promluvila k němu, i když věděla, že ji nejspíš neslyší. "Na rozdíl od tebe si ale já za své nynější postavení můžu sama."
Vzpomněla si na jejich rozhovor v tu noc, kdy varovala členy řádu před Smrtijedy. On jediný jí tehdy uvěřil a ona sama pak vůči němu projevila tak hlubokou nedůvěru. Najednou jí bylo tak moc líto, že mu tehdy neřekla to hloupé jméno. Co by jí to stálo? Nic oproti tomu, co jeho stálo milé chování k její osobě.
"A zasloužím si ho," dodala o poznání tišeji.
Teď ale měla možnost své dřívější chování napravit. Dostala možnost vyjádřit svou vděčnost a i omluvu. Získala ji, ale jakým krutým způsobem. Když selže, Remus zemře a to by jí Black a ostatní neodpustili. Ani ona sama by si to neodpustila. Už nechtěla zapříčinit žádnou smrt. Nechtěla být vícenásobným vrahem.
Poslední myšlenka jí naplnila odhodláním, které jí ještě před chvílí tolik chybělo, a aby si ten pocit upevnila, vyřkla onu myšlenku i nahlas.
"Už nebudu odpovědná za žádnou smrt."
Cítila se najednou tak sebejistá, že mohla s klidem sejít dolů do prvního patra a jít do svého bytu. Bez zakolísání a beze strachu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Alis | Web | 22. března 2011 v 22:54 | Reagovat

Tak... Dneska nebudu jenom pět chválu. Promiň. Zaprvé: tvůj nový design je moc pěkný, ale opravdu nepraktický. Blbě se to čte a doufám, že nepatříš k lidem, kteří upřednostňují krásu před účelností, a nebudeš nás trápit označováním textu. :-( Za druhé: Já nevím proč (možná je to tím, že jsem četla, jak se ti HP FF vzdaluje), ale mám pocit, že tohle není ono. Jako bys tam něco chtěla násilím natlačit - možná jsem ti neměla vyčítat  to, že Sirius na Remuse nemyslí. Protože mi to tady připadalo hrozně umělé. A celá ta kapitolka mi připadala taková vynucená. Já nevím, jak přesně to nazvat?!
Navíc mám velice ráda Severuse, takže to, že on může za to, co Asterii dovedlo na scestí mě nepotěšilo. A hlavně si myslím, že si to opravdu vzala moc k srdci. A nemůžu si pomoct, ale doposud na mě působila mnohem racionálněji, než aby se nechala něčím takovým zlomit. A z reálného pohledu mi to přijde jako docela hloupý důvod, který by nemohl něco tak podstatného u dospělé ženy ovlivnit. Protože by z toho vyrostla. Ale tenkrát byla mladá a křehká puberťačka, takže kdo ví?

OVŠEM: Tím koncem - ač je možná lehce kýčovitý - jsi to napravila. Takové odhodlání já zbožňuji. Věřím, že vůlí a předsevzetím se dá dosáhnout ledacčeho. ;-)

2 Alis | Web | 22. března 2011 v 23:13 | Reagovat

A ještě maličkost - víš, že tam v jedné chvilce píšeš o Meg? Něco mi uniklo nebo je to jen překlep? :-)

3 Scissors | Web | 25. března 2011 v 16:42 | Reagovat

[1]: Díky za upřímnou kritiku. Já bych taková slova k nějaké cizí kapitole napsat nedokázala, čímž tak trochu smekám. Jestli byla vynucená, to si bohužel nepamatuji. Napsala jsem ji už pěkně dávno, ale je to možné. Teď také procházím krizí. Obří krizí.
Ohledně Severuse. Rowlingová ho vždycky a všude popisovala jako toho největšího zmetka a vezmu-li v potaz, že právě v pátém a vyšším ročníku se sám vydal na scestí a zkrátka procházel tím nejtemnějším obdobím, tak ho přeci nebudu popisovat jako lidumila. Tím nebyl ani po smrti Lily, natož tehdy... K její racionalitě a tomu, že by z toho vyrostla. Asteria byla napsaná jako postava, která si na svém vzdělání hrozně moc zakládá. Je to její podstata. Pak přijde Severus a celou tu podstatu jí zvrátí. Podle něj je Asteria nic. Když to uslyší "mladá a křehká" dívka, něco to s ní zákonitě udělat musí... A taková slova pohrdání se nezapomínají. Pak už jen stačilo se víc dívat kolem sebe, paranoia zapracovala a Asteria si myslí, že jí pohrdá celý svět. To jí sice po čase opustí, ale něco z toho zůstane.
Za Meg se omlouvám. To bylo původní jméno hlavní hrdinky. Pracovní jméno. ;-)

4 Luth | 25. března 2011 v 20:36 | Reagovat

Tyto věty píši opravdu velmi nerada, ale v jistých ohledech musím souhlasit zde s předchozí čtenářkou. Nemyslím si však, že přímo slovo "vynucená" je to pravé ořechové.
Ze začátku jsem se snažila si namluvit, jak tyhle rozporuplné pocity ohledně kapitoly pramení z mé odvykací kůry od česky psaných povídek/knih - ale ne, skutečně to působí poněkud cizím dojmem. Jako bys jí ani nepsala ty.
Neber si to, prosím tě, nijak špatně - kapča se četla skvěle, jen pouze postrádala tu obvyklou jiskru :-(
(I když jak si tak smutně vzpomínám, procházela jsi několika nehezkými obdobími)
Teď odzvonil konec kritice! Ten závěr se povedl. Opětovné načerpání sil, srovnání svého psychického já, jojo není nic lepšího než si všechno hezky utřídit v hlavě.
PS: Už aby se nám ten Remus uzdravil :-)

5 Scissors | Web | 2. dubna 2011 v 15:14 | Reagovat

[4]: Nic si neberu osobně. Jsem ráda za upřímnost. Díky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama