Velká tvrzení - kapitola 18.

1. března 2011 v 16:13 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
K téhle kapitole můžu říct jen jediné. Milovníci Siriuse Blacka si v ní přijdou na své. :)


Na Obrtlé
Kapitola 18.

Kráčeli bok po boku zasněženou ulicí, jejíž kamennou zem nyní pokrýval sníh. Asteria sem dnes zavítala podruhé v životě a doufala, že i naposledy. Jímala ji hrůza z osob, které potkávala, a ačkoliv si to nechtěla přiznat, přítomnost Siriuse Blacka vedle ní bylo to jediné, co ji uklidňovalo. Nevědomky se držela v co nejmenší vzdálenosti od těla svého společníka, který tento jev s jakousi škodolibou radostí zaregistroval hned, jak se od nich Vanceová na Příčné oddělila, což bylo těsně předtím, než oni dva společně vstoupili na Obrtlou. Ponechával to však bez jakékoliv poznámky.
Když si tak Asteria prohlížela ponuré krámky, neubránila se myšlence, že sem vánoční atmosféra očividně nedorazila. Ani Příčná ulice sice nepůsobila tak, jak si ji pamatovala z předchozích let v době Vánoc, ale zde nebyl jediný stromeček či nějaká jiná připomínka toho, co bylo za období. Kdyby nesněžilo a někde nebyla tu a tam námraza, Obrtlá by vypadala úplně stejně, jako si ji pamatovala z července, kdy do ní přišla poprvé a sama. S tou myšlenkou se ještě víc přiblížila k Blackovi. Tak blízko až se letmo otřela svou paží o tu jeho. Namísto aby se lekla a ucukla, v ní ten nepatrný dotek ovšem vyvolal pocit bezpečí.
Tentokrát si Black svůj komentář neodpustil. "Za chvíli budeš připomínat rozklepaného ratlíka, Navyová."
"Alespoň jednou projev nějakou špetku taktu, prosím," špitla tiše jeho směrem. Právě totiž procházeli kolem dvojice čarodějů v černých hábitech, kteří na ní nepokrytě zírali a slizce se uculovali. Byli vážně odporní!
Black ji najednou jednou rukou objal kolem pasu a přitiskl ji k sobě blíž. Polekalo jí to, ale těm dvěma to naprosto změnilo výrazy ve tvářích. Teď se šklebili na dívčin doprovod, který jim s povýšeným úsměvem pokynul na pozdrav. Když měli dvojici těch mužů za zády, Black se sklonil k jejímu uchu a, aniž by ji pustil, zašeptal: "Stačí?"
Zamračila se, ale z jeho sevření se vůbec nehodlala vymanit. Proč by to dělala, když jí bylo v tuhle chvíli tak příjemné?
"Stačí," reagovala nakonec k překvapení obou. Čekala, že teď, když byly jakékoliv oplzlé osoby v nedohlednu, ji od sebe odstrčí, ale nic takového neudělal. Spíš si ji k sobě ještě víc přitiskl. Někde v hloubi duše mu za to byla vděčná. Úplně zapomněli, že za jiných okolností spolu moc vstřícně nevycházeli. Jako by to tímhle jednoduchým gestem všecičko na malou chvilku smazali.
Sirius ukázal volnou rukou na budovu před nimi. "To je ten obchod. Matka si ho nikdy nemohla vynachválit. Sežene se tam prý na objednávku i krev neposkvrněné dívky. Myslím si, že s charakterem tohohle byznysu tě nemusím blíže seznamovat."
Ne, to opravdu nemusel. Bylo zákonem zakázáno prodávat krev panen a Asteria to moc dobře věděla. Nechtěla si ani představovat, jak vyřizování takové objednávky probíhalo. Běhal jí z toho mráz po zádech.
Nečekaně vyklouzla z jeho sevření a rychlým krokem se vydala přímo ke dveřím krámku, o němž hovořil. Šokován její náhlou jistotou ji bezeslovně následoval. Když ji dlouhými kroky dohnal, s úšklebkem podotkl: "Kam se nám poděl náš ratlíček?"
Jen po něm loupla zamračeným pohledem a s odhodlaným výrazem uchopila do ruky kovovou kliku. Když otvírala ty dřevěné dveře s naprasklou skleněnou výplní, nad hlavou se jí rozeznělo cinkání zvonku, které mělo upozornit zaměstnance na příchod nového zákazníka. Black za nimi dveře hned zase zavřel.
Uvnitř krámku byla jen o pár stupňů menší zima než venku a místnost celkově působila dost zchátrale. Nebyla ani nijak zvlášť prostorná a vlastně ani vybavená. Naproti dveřím se nacházel pult a za ním průchod tvořený futrem a černým látkovým závěsem, který vedl nejspíš do skladiště. Vedle něho byly police, na něž někdo vyskládal lahve s mrtvolkami žab nebo podivně zbarvenýma mločíma očima a podobnými věcmi. Navyové neunikla ani prosklená vitrína, ve které byly umístěné povětšinou velmi malé flakónky s různě barevnými tekutinami. Nepochybovala o tom, že se jednalo o vzácné jedy, jejichž prodej i výroba byly nelegální. Postranní stěny krámku pokrývala spousta sušených bylinek, které byly zavěšené na drobných do zdi zatlučených hřebících. Právě z těchto rostlinek se linuly všelijaké matoucí vůně, které zahlcovaly krám.
Asteria se Siriusem právě předstoupili před pult, když se závěs za ním pohnul a vteřinu na to se zpod něj vynořila postava asi tak šedesátileté ženy s černou páskou přes levé oko. Obličej měla samou vrásku a v pravém zeleném oku zvláštní energický lesk. Asteria na moment připomněla mrtvého Traverse. Ženinu tvář lemovaly delší kudrnaté vlasy plné šedin. Dřív ale nejspíš měly černou barvu.
"Hm," řekla úlisným hlasem obchodnice, když zabodla pohled do Siriuse. Navyová ji očividně vůbec nezaujala. "Věděla jsem, že se tu někdy ukážete, mladý pane Blacku. Co si budete přát?"
Dotyčný nasadil ledový výraz, který neodmyslitelně patřil ke každému aristokratovi. "Oměj vlčí mor."
"Zajímavé," protáhla stařena a rukama si uhladila dlouhou obnošenou sukni, kterou měla na sobě. "Dostal jste se do křížku s vlkodlaky?"
Black na sobě nedal znát žádnou emoci. Asteria raději mlčela. Rozhodla se, že mluvení přenechá jemu. "Nemám čas na vaše otázky, madam."
"Oh, odpusťte staré ženě její zvědavost," pravila ta babka hraně kajícným tónem a pak dodala: "Kdybych se ale náhodou trefila, měla bych tu něco lepšího, než je obyčejný oměj, pane Blacku." Na to přešla k oné prosklené vitrínce, otevřela ji a na pult před své zákazníky položila flakónek obsahující šedočernou kalnou kapalinu. Sirius ani nestačil jednookou stařenu zarazit, když fanaticky a s očima upřenýma na tu malou lahvičku vysvětlovala: "Tohle je jed stvořený přesně pro tělo vlkodlaka. Říká se tomu tekuté stříbro. Dokonalý název, když si vzpomenete na lidové pojmenování felix felicis. Nemyslíte? Tohle ale se štěstím nemá vůbec nic společného. Vlkodlaka to zabije minutu po pozření." Zachechtala se zlomyslně, až se Asteria zachvěla. Naštěstí si toho nikdo nevšiml.
"My si postačíme s omějem," zchladil její nadšení Black.
Stařena přimhouřila své jediné oko a těkala jím mezi Blackem a Navyovou. Nakonec však popadla flakónek a vrátila ho na jeho místo. Pak obešla pult a přešla k jedné stěně s bylinami. Chvíli s prstem položeným na bradě a rukou volně pátrající ve vzduchu nad sušenými rostlinkami hledala, co si zákazníci přáli. Jakmile oměj vlčí mor našla, uchopila ho do svých dlouhých prstů a vrátila se za pult. Rostlinu podala přímo Asterii, která si ji trochu polekaně převzala.
"Vyhovuje?" zeptala se jí prodavačka.
Rychle rostlinu prohlédla, jestli to není jiný druh oměje, a přikývla.
"Pak to tedy bude galeon jedenáct svrčků," oznámila jim. Asteria už se chystala vytahovat si svou peněženku, jež měla schovanou v kapse, když tu ji Black zarazil a sám na pult hodil galeon s jedním srpcem. Se slovy "drobné si nechte" vystrčil dívku i s omějem v ruce ven a tam si slyšitelně oddechl.
Asteria ho podmračeně pozorovala. "Co to bylo?"
Upřel na ni tázavý pohled.
"Mluvím o tom uspěchaném odchodu," vysvětlila.
Black se zatvářil znechuceně. "Chtěl jsem odtamtud vypadnout dřív, než by se začala ptát, jak se má moje drahá matinka. Přitom určitě moc dobře ví, že jsem krve zrádce. Tak to tedy nazývá vznešený rod Blacků."
Mlčela. Každou chvíli dělal narážky na svou rodinu. Už na škole všichni věděli, co pro něj zařazení do Nebelvíru znamená. Snad díky němu se naprosto oddistancoval od své rodiny.
Když se dali do chůze, raději změnila téma. "Myslela jsem, že to zaplatím já."
Sirius se na ni krátce zadíval. "Věř mi. Ačkoliv jsem vyděděnec, mám určitě větší jmění než ty."
"Chceš říct, že nemám na přísady do lektvarů?" naježila se a probodla ho ošklivým pohledem. "Nebo snad rovnou že jsem chudá?"
Její reakce ho pobavila. "To netvrdím. Říkám jen, že já jsem bohatý."
"Pche," urazila se Navyová a zrychlila krok. Black však pokračoval stále stejným tempem a jelikož si všimla, že naproti nim z nějakého pajzlu vychází další podivná existence, skousla si ret a počkala, než ji dojde. Z toho důvodu působil její uražený výstup dost směšně, což jí také Black neopomněl říct. Jen našpulila pusu a po zbytek zpáteční cesty na Příčnou trucovitě mlčela. Když však procházeli kolem lidí v Obrtlé, vždy trucovitost zmizela a Asteria se jen bojácně lepila k němu. Tentokrát ji však kolem pasu neobjal.
"Jen ať si to pěkně užije," prolétlo mu bezděky hlavou a v duchu se nad tím ušklíbl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 1. března 2011 v 20:58 | Reagovat

Gesto na začátku, kdy ji objal okolo pasu, bylo krásné. Celkově v tu chvíli to na mě působilo dojemně. Bába v obchodě mi přišla jako typická čarodějnice, jen ta bradavice na nose jí chyběla! :D
Moc podařené. :) Těším se na další.

2 Eunice | 2. března 2011 v 10:14 | Reagovat

Já si svůj předlouhý komentář nechám až na fan - protože se momentálně usmívám jako debil a nejsem zrovna dvakrát schopná přemýšlet (mám žaludeční virózu a už 2. dnem nespím)...
Ale tohle mě strašlivě moc potěšilo ;)

3 Alis | Web | 3. března 2011 v 18:50 | Reagovat

Tak zaprvé ten tvůj popis toho obchodu je skoro stejný, jako mám v jedné povídce – a musím ti to říct, protože ta kapitola není zveřejněná. Akorát můj prodavač je starý dědek a je, myslím, ještě odpudivější.  :D cit: . „Muž, který před ní stál, ji vyděsil: měřil sotva sto padesát centimetrů, byl nakrčený téměř do pravého úhlu, tvář mu hyzdilo mnoho jizev, boláků, bradavic a puchýřů, několik z nich spatřila i na jeho pleši, těch pár chumáčů vlasů, které mu rostly po bocích hlavy, bylo načepýřených, jako by do něj uhodil blesk.“

A objímající Sirius – no, to na něj sedí. A vážně by mě zajímalo, kde ty peníze nabral. Kdyby alespoň ten ješita uznal, že tentokrát mohl být rád, že je Black. Ale to bych po něm asi chtěla moc. Každopádně se docela 'bavili' na to, že jim někde ‚umírá‘ kamarád. Jenom nevím, jestli je Sirius vážně tak free, nebo když jde o rýpání, ztrácí vědomí o světě a realitě?! Těším se na další kapitolu… :-)

4 Scissors | Web | 4. března 2011 v 18:11 | Reagovat

[1]: Děkuji, Elioto. :-)
[2]: No, tak díky. Bohužel netuším, kdy mi to tam uveřejní. :-D
[3]: Asi máme podobnou představu o pochybných prodavačích. :-D Co se Siriuse týče, tak bych řekla, že zkrátka v onen moment více myslel na to, co se děje vedle něj a ne v Doupěti. No. Možná jsem tam měla přihodit pár vět o tom, jak mu Remus "umírá" v pozadí. Pardon. :-D A díky. :-)

5 Luth | 5. března 2011 v 20:31 | Reagovat

Rozkošná kapitola... ani netušíš, jakou mi děláš radost tím nenásilným přechodem ze Siriusova hrubého chování se známkami odporu k poněkud laskavějšímu a příjemnějšímu. I když ta poslední věta trošku kazí dojem... ale to je prostě on v celé své horkokrevné působivosti.
Jentak mimochodem... proč mi ta tvoje čarodejnice od pokladny připomíná řidiče pravidelné ranní linky do školy? :-) No nic... těším se na Remusovo uzdravení a následné děkovné rozhovory. (mám takový neodbytný pocit, že se brzy stane něco vskutku zásadního ve vztazích hlavních protagonistů)
Takže piš piš... čtenáři čekají :-)

6 Scissors | Web | 5. března 2011 v 20:42 | Reagovat

[5]: Děkuji, drahá Luth. :-) Jako vždy jsi mi udělala velkou radost. Ohledně tvého neodbytného pocitu... No. Co k němu říct? Uvidíš, uvidíš... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama