Velká tvrzení - kapitola 15.

13. ledna 2011 v 21:08 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Mí drazí čtenáři, přináším patnáctou kapitolu, která dějově přímo navazuje na tu předchozí. Malý Percy sice zahnal nevrlá slova nepochybně se deroucí na jazyk Navyové, avšak tím den zkrátka skončit nemůže. Něco se přeci musí pokazit. Co a jak moc zlé to bude? To vás čeká v následujících řádcích. Doufám, že se vám kapitola bude líbit, i když je na poměry Velkých tvrzení poněkud krátká. Komentáře bych mile ráda uvítala... :)


Přátelé?
Kapitola 15.

V duchu si stále dokola přehrávala scénu, která se odehrála dole v domě. Nebýt malého Percyho Weasleyho, nejspíš by se s Blackem pěkně pohádala a po tom ona nijak zvlášť netoužila. Neměla v úmyslu živit v něm nenávist, jež k ní choval. Chtěla to tu přeci přežít v plném zdraví a to i po psychické stránce.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Chvíli zvažovala, jestli zrovna teď chce s někým mluvit, ale nakonec neznámého vyzvala, aby vstoupil. Nijak ji nepřekvapilo, že to byl Lupin. Nejspíš šel svému kamarádovi žehlit pověst. Její teorii jí potvrdil hned svou první větou.
"Sirius to tak nemyslel," začal rozvážně a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. "Je toho na něj teď moc. Navíc měl vždy výbušnou povahu. Toho jste si určitě všimla už na škole."
Asteria zatnula zuby a raději se znovu podívala na kostku ve své dlani. Pouze pokývala hlavou, jakože to bere na vědomí.
Lupin si povzdechl a usadil se na postel vedle ní. "Percy si vás nejspíš oblíbil."
Přikývla a zadívala se na svého návštěvníka. "Byli jsme spolužáci. Proč si vykáme?"
Její otázka ho překvapila. "No. Eh. Já vlastně ani nevím."
Pochybovačně na něj hleděla, ale nic neřekla.
"Ehm," odkašlal si Lupin nervózně. "Klidně si můžeme začít tykat. Mně to vadit nebude."
Pochybovačnost vystřídala zaraženost a tu v následujícím momentě zamyšlená grimasa.
"Chci říct," dostal ze sebe nemotorně a celý zrudl. "Budu rád, když mi začnete tykat. Jestli tedy budete ráda i vy."
Pobavení. To se nyní usadilo na tváři Navyové. "V tom případě jsme rádi oba a tykání nestojí nic v cestě, Remusi."
"To jsem rád," zopakoval nevědomky to slovo a vzápětí tiše zaklel.
Asteria se tomu jen zasmála.
"Black by si tě měl víc vážit," řekla a když se zatvářil nechápavě, jala se mu své tvrzení vysvětlit. "Uráží mě sice právem, ale kvůli tobě je to nefér. Vždyť tím projevuje nedůvěru ve tvé schopnosti."
Remus se zamračil. "Takhle se na to já nedívám."
"Tím spíš by si tě měl víc vážit," zopakovala.
Nic na to neřekl.
"Proč se musí Potter schovávat?" zeptala se po chvíli Asteria.
"Z důvodu, kvůli kterému se schovávají i jiné rodiny," řekl neurčitě. Když na něj však Asteria upřela svůj modrý zrak, dodal: "Voldemort chce zabít jeho syna Harryho."
Zalapala po dechu. Ne proto, že Lupin vyslovil jméno temného pána, ale proto, jak ji zaskočil svým sdělením. "Proč?"
"To je dlouhá historie," snažil se ji odbýt Remus.
"Nevěříš mi." Nebyla to otázka. Bylo to prosté konstatování. Ani jednomu z nich však neušlo zklamání, kterým bylo prodchnuté.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Jen je těžké o tom mluvit."
Ačkoliv by ráda spustila salvu otázek, takt jí to nedovolil. Namísto nich tedy položila zcela jinou. "Pověz mi. Co jsem tu ten měsíc, který si nepamatuji, dělala?"
Remus nevěděl, jestli má být za změnu tématu vděčný nebo spíš naopak. "Jedla, spala a většinu času mlčela."
"A když jsem nemlčela, co jsem říkala?"
Pokrčil rameny. "Kromě mě za tebou chodili i James se Siriusem."
Povzdechla si. "Co jsem tedy říkala tobě?"
Tázavě se na ni zahleděl. Měla krásně modré oči. Připomínaly mu barvu Tichého oceánu z malovaných obrázků, které jako malý kluk spatřil v jednom z mnohých mudlovských obchodů. "Proč se na to ptáš?"
"A proč ty se tak vyhýbáš odpovědi?" reagovala hbitě.
"Co chceš slyšet? Nevím, který z těch dní bych ti měl líčit," dostal ze sebe nakonec.
Tentokrát pokrčila rameny ona. "Třeba první, který tě napadne."
Chvíli na ni jen mlčky hleděl, ale nakonec spustil: "Když jsem tě na žádost Siriuse navštívil poprvé, vysvětlila jsi mi, proč jsi chtěla být Smrtijedkou."
Zatvářila se vyděšeně. "Co... Jak jsem ti to vysvětlila? Jak jsem ti to mohla vysvětlit?"
Zdálo se, že ani nemrkl. "Vedla jsi dlouhý monolog o něčem, co jsi nazývala respektem."
Při jeho posledním slově sebou Asteria trhla. Když pokládala svou otázku, nepředpokládala, že by odpověď na ní mohla nabýt takovýchto rozměrů.
"Byly to dost zvrácené řeči. Musela jsi být hodně bezradná, když jsi mi je říkala," řekl. Upřeně dívku vedle sebe pozoroval a znovu si v duchu přehrával rozhovor, který spolu v tomto pokoji tehdy vedli. Nemusel si dvakrát připomínat, na co se chtěl už mnohokrát zeptat, ale nikdy k tomu neměl tu správnou příležitost. Až nyní. "Řekni mi. Kdo tě přiměl tak smýšlet?"
Přestože tušila, kam míří, musela se ujistit. "Jak to myslíš kdo?"
Remus chvíli otálel s odpovědí. Jako by si pečlivě rozmýšlel, co je a co není vhodné vyslovit. Očividně si uvědomoval, na jak tenký let vstoupil. "Naše povahy se postupem času utváří a to převážně díky lidem kolem nás." Na moment se odmlčel. "Ještě předtím, než jsi mi vylíčila, že jsi Smrtijedkou chtěla být proto, abys měla před lidmi ten svůj respekt, který bych však já nazval prostopášným strachem, zmínila jsi se o příhodě, kdy ti někdo na škole řekl něco, z čehož sis odvodila, že tebou ostatní pohrdají. Kdo to tehdy byl? Co ti řekl?"
Těžce polkla. Jak mohla s někým téměř cizím probírat tak osobní záležitosti? Mohlo se sice zdát, že šlo jen o maličkost, ale neskládá se velká skládanka právě z malých dílků?
Hodnou minutu netušila jak zareagovat. Nebyla zvyklá rozebírat křehká témata a už vůbec ne s někým, koho skutečně téměř neznala. Vždyť Lupin byl pro ni jen člověk jako tisícero jiných, které míjela na chodbách a v učebnách Bradavic! Když si tento fakt uvědomila, uvnitř ní to začalo vřít. Copak on má nějaké právo pokládat jí podobné otázky? Copak jemu vážně nic neříká slovo takt? Copak si nevzal příklad z ní, když nechala problém Potterových být? Nakonec tedy s chladným odstupem prohlásila: "Nejsem James, Peter a ani Sirius, abych ti mohla s klidem v duši odpovědět. Stejně tak se mě ty na tohle nemůžeš ptát. Nejsme a nikdy jsme nebyli přáteli."
Nijak nedával najevo, že by se ho její řeč dotkla, ačkoliv se jí to tak trochu podařilo. Pouze kývl hlavou, vstal a rezervovaným hlasem řekl: "Možná proto jsem si s vámi nechtěl začít tykat."
S tím pokoj i se zaskočenou Navyovou opustil. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 13. ledna 2011 v 21:17 | Reagovat

Néé, já nechci, aby mezi sebou měli nějakou zeď! Ale chápu Asterii, nezná ho a spát se na osobní věci, zjevně není typ, který se svěřuje lehce.. Remus se zachoval pro mě překvapivě. ;)

2 Scissors | Web | 13. ledna 2011 v 21:34 | Reagovat

[1]: Já jsem dobrým stavitelem zdí, ale umím je i bortit. Tak slavnostně přísahám. 8-) Remusova poslední věta nejspíš byla překvapením, ale přesto si říkám, že přesně takhle měl reagovat. A proč? Zkrátka očekával, že za svou důvěru získá "malou" odpověď na oplátku. Asteria  odmítla, a tak se instinktivně stáhl... ;-)

3 Alis | Web | 14. ledna 2011 v 0:32 | Reagovat

jo jo... podle situace určitě zareagoval správně, a tak nějak Lupinovsky. ovšem, hmm, nelíbí se mi to! on je mi strašně sympatický a takový, já nevím... prostě mu fandím (uvědomuju si, jak trapně a lacině to zní). a neskutečně mě pobavil Eliotin překlep: spát! ještě mi moje představivost upravila zbytek věty v: spát s ním je osobní věc :-D

4 Scissors | Web | 15. ledna 2011 v 17:22 | Reagovat

[3]: Tak tohle jsem si já při čtení jejího komentáře vážně nepředstavila... :-D "Fandit" Remusovi není vůbec trapné. Já s ním také sympatizuji. V cizích ale i svých povídkách. ;-)

5 Alis | Web | 15. ledna 2011 v 18:02 | Reagovat

já myslela spíš to spojení "fandit někomu" :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama