Velká tvrzení - kapitola 13.

24. prosince 2010 v 13:18 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Přemýšlela jsem nad tím, jak bych vám měla popřát hezké Vánoce. Mohla jsem napsat klasické přání, ale abych byla upřímná, vůbec se mi do toho nechtělo. Tudíž jsem se rozhodla vás spíše obdarovat. Doufám, že se vám bude můj dárek pro vás líbit, i když jsem se zrovna trefila do takového ošklivého čísla... ŠŤASTNÉ A VESELÉ!!! :)


Víra v lásku
Kapitola 13.

Když se dnes ráno Asteria probouzela, hrál jí na rtech úsměv. Ačkoliv si sen, který za tento úkaz mohl, nepamatovala, věděla, že musel být překrásný. V ten okamžik měla pocit, že se jí během následujících dvaceti čtyř hodin nemůže stát nic ošklivého. Jak často se stává, že by se vzbudila s tak nádhernými dojmy? Ne, dnešní den se určitě vyvede lépe než ty minulé. Vždyť i ta bolest hlavy už byla skoro pryč.
Spletla se. Prvně si to uvědomila, když již převlečená sestupovala po schodišti až do nejspodnějšího patra domu, kde se nacházela kuchyně. Právě tam totiž měla namířeno na snídani, o které se jí včera večer těsně před rozloučením zmínila paní Weasleyová. Mluvila sice o osmé hodině ranní, do níž zbývala ještě dlouhá půlhodina, ale co měla Asteria dělat v takřka prázdném pokoji? Doufala, že tam již ta zrzavá žena bude. Avšak doufala marně. Nebyl tam ani Lupin, který měl mít údajně noční službu. Řád nikdy nenechával Doupě nestřežené. Nejspíš z toho důvodu tam namísto Lupina objevila Moodyho. Asi se s Lupinem v brzkých hodinách ranních vystřídal.
"Dobré ráno," pozdravila ho mile. Seděl u stolu a před sebou měl rozložený výtisk Denního věštce. Krátce zdvihl hlavu a chvíli ji pozoroval, avšak pozdrav jí neoplatil. Její dobrou náladu to trochu zchladilo, ale rozhodla se, že si ji úplně zkazit nenechá. Proto nevrlého Moodyho ignorovala a usadila se na židli co nejdál od něho, vyčkávajíc příchodu paní Weasleyové.
Nemusela čekat dlouho. Asi pět minut poté se zde totiž dotyčná objevila. Byla pobledlá a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. Vypadala, že toho v noci moc nenaspala. Navyová se náhle zastyděla za to, jak krásně se spalo jí samotné.
"Dobré jitro," pozdravila je s předstíraným úsměvem a vydala se ke kuchyňské lince.
"Dobrý," ozval se zpod novin, za kterými se po příchodu Navyové schoval, Moody. I Asteria věnovala paní Weasleyové pozdrav. Už ale nebyl tak rozradostněný jako ten první.
Sledovala, jak se starší žena pustila do přípravy snídaně. Všechno jí ovšem padalo z rukou, a tak se Navyová postavila a doprovázena rádoby nenápadným pohledem Moodyho k ní přistoupila.
"Já vám pomůžu," řekla a vzala jí z rukou nešikovně rozklepnuté vajíčko, jak jím paní Weasleyové až příliš velkou silou klepla o keramickou misku. Za tu nabídku se na ni žena usmála a poděkovala, přičemž se jala hledat v kredenci pánev.
"Hlídejte ji, Molly," prořízl ticho přerušované nepravidelnými ranami vajec o misku nepříjemný hlas Moodyho. "Ať to jídlo nějak neotráví."
Dobrá nálada Navyové utržila další ránu. Ani ona a ani oslovená však na jeho poznámku nic neřekly. Dál setrvávali všichni v mlčení, dokud se neozvalo třísknutí dveří a do kuchyně nevstoupil další člen Fénixova řádu.
"Co ona dělá v kuchyni?" vypravil ze sebe Sirius Black hned, jak si všiml, kde se Asteria nachází. Ani na pozdrav se nezmohl. "Chcete, aby nás všechny otrávila?"
Asteria se zamračila a ošklivě se na něj podívala. Užuž mu plánovala říct něco peprného, když ji předběhl ztrápený hlas paní Weasleyové. "Pomáhá mi se snídání. Jestli máš něco proti, pojď ji vystřídat."
Na to Black probodl nehezkým pohledem nejdřív paní Weasleyovou a potom i Navyovou. Dál však nijak neprotestoval a usadil se vedle svého kolegy. Asteria se na druhou kuchařku vděčně usmála, načež ona jen mávla rukou.
Takto se místnost postupně zaplnila i spoustou dalších členů řádu. Kromě Pastorka, Emmelíny a Lupina však poznávala jen málo z nově příchozích. Vlastně jen jednoho a to Franka Longbottoma, který byl taktéž jejím bývalým spolužákem. Někteří z nich na ni hleděli nechápavě, ale to se k nim pak téměř okamžitě naklonil někdo, kdo na ni koukal podezřívavě či s odporem, a v následující chvíli se stejný výraz utvořil na tváři i jim.
V téhle atmosféře Asteria úplně zapomněla na své někdejší dobré rozpoložení a cítila se mírně řečeno pod psa. Nepomáhal jí ani fakt, že Lupin s paní Weasleyovou byli stále schopni se na ni tu a tam povzbudivě usmát.
Náhle do místnosti vešel další člověk, který si už svým vstupem zjednal ticho a pořádek. Albus Brumbál se na Asterii dlouze zadíval a nakonec přelétl pohledem i ostatní.
"Zdravím vás všechny," začal. "Vedení dnešní porady bych rád přenechal Alastorovi. Doslechl jsem se totiž, že máme hosta a rád bych si s ním promluvil." Neomylně zakotvil očima u Navyové. Pak se otočil na Moodyho. "Jsem si jistý, že mě o průběhu porady budete informovat později, Alastore."
Oslovený přikývl a stejně jako všichni pohlédl na Asterii. Ta měla nepříjemné nutkání hlasitě polknout, jako to dělávaly postavičky v těch komických animovaných filmech pro nejmenší, když jim hrozilo nějaké obzvlášť velké nebezpečí či byly nervózní. Nakonec však mlčky přešla k Brumbálovi, který ji pokynul rukou ke schodišti, a vystoupala do prvního patra s ním v závěsu. Nevěděla, kam by měla jít dál, a tak se zastavila. Bradavický ředitel zamířil k nejbližším dveřím, jež byly po ruce. Paradoxně to byly dveře od pokoje, v němž dnes Asteria přespávala.
Jakmile vstoupili, Asteria si šla automaticky sednout na matraci postele. Brumbál přešel k oknu a zůstal tam stát. Poté se na ni přes své půlměsícové brýle zadíval.
"Alastor mi dost barvitě vylíčil, co vám údajně sdělila Belatrix Lestrangeová," oslovil ji po chvilce mlčení. "Přesto bych to rád slyšel znovu od vás, slečno Navyová."
Pevně se mu dívala do očí, když stručně zopakovala své včerejší tvrzení. "Máte mezi sebou zrádce, který vyzradil, kde se nachází váš hlavní štáb."
Brumbál na ni klidně hleděl a jen pokýval hlavou, načež přešel k oknu a pohlédl skrz skleněnou tabuli ven. Asterii jeho chování mátlo. Očekávala, že bude Fénixův řád hájit a pronášet všechna ta nádherná slova o přátelství, lásce a věrnosti. Na mysli jí vytanula vzpomínka na jeho proslov při zahajovací slavnosti jejího posledního školního roku v Bradavicích.
"Doby se mění," pravil tehdy. "Společností se potlouká muž, který tvrdí, že lidské bytosti si nejsou rovny. Povznáší krev čarodějů nad krev lidí, kteří kouzelnou mocí obdarováni nebyli. Věřím, že většině z vás to přijde nesprávné, a doufám, že to tak ve vašich srdcích zůstane navždy. Pamatujte, že rozdíly mezi krví mudly a tou vaší neexistují, stejně jakože není žádná rozdílnost mezi krví čistokrevného čaroděje a krví čaroděje z mudlovské rodiny. Pamatujte, že ten muž své stoupence pouze přiměl věřit v jeho hodnoty. Pamatujte, že Smrtijedi jsou lidé, kteří nikdy úplně nepoznali lásku. Pokud byste stáli v tváří v tvář někomu z nich, připomeňte si tohle všechno. Vaši blízcí jsou totiž největší výhodou proti nim."
Jak krásně ta slova zněla dětským uším a jak krásně prázdná byla.
"Vy nezačnete hájit své lidi?" Nevydržela to. Musela se zeptat.
Brumbál se na ni otočil a pozorně ji sledoval. "Nejsou to mí lidé. Jsou to pouze lidé, kteří věří ve správnou věc."
"Jeden z nich ale věřit přestal," podotkla Asteria. V šoku jí
jen velmi pomalu docházelo, že on jí to, co řekla, okamžitě uvěřil.
Brumbál se opět zadíval oknem ven. "Pro někoho je těžké věřit v něco, co považuje za pomíjivé."
To Navyovou zaskočilo. "To mluvíte o té své slavné lásce?"
Neunikl mu kapku pohrdlivý tón, který užila při vyslovení posledního slova. "Ano. Láska je pomíjivá. Její největší krásou však je, že i přesto je silná. Silnější než cokoliv jiného."
Asteria se neubránila úšklebku. "Vy tomu vážně věříte?"
"My všichni v tomto domě tomu věříme," prohlásil Brumbál přesvědčivě. Když viděl, jak se nadechuje k protestu, dodal: "Ten jeden člověk by to pouze potřeboval připomenout."
"Myslíte si, že když zrádci připomenete, co je to láska a jakou má dle vašeho názoru moc, všechny problémy se vyřeší?" otázala se tónem, z něhož byl cítit výsměch na sto honů.
"To jsem neřekl." Zavrtěl hlavou. "Říkám jen, že láska je základem všeho. Díky ní jsme se my všichni narodili. Díky ní my všichni žijeme. To platí i u lidí, kteří v ní nevěří. Až tak je láska velkorysá. Nepřijde vám jako projev největší nevděčnosti, že v ní nevěříte?"
Zarazilo ji, jak rychle dokázal z obecného přejít v konkrétnímu. "Já jsem neřekla, že v  nevěřím."
Brumbál se na Asterii opět zahleděl přes obroučky svých brýlí. "Kdybyste věřila, nikdy by jste se nedopustila některých svých činů, slečno Navyová."
Cítila, jak to zaviklalo základním kamenem hradeb, které si nevědomky vybudovala. Znovu si připomněla část Brumbálova proslovu ze sedmého ročníku a najednou jí nepřišel až tak prázdný jako ještě před chvílí.
"Pamatujte, že rozdíly mezi krví mudly a tou vaší neexistují, stejně jakože není žádná rozdílnost mezi krví čistokrevného čaroděje a krví čaroděje z mudlovské rodiny. Pamatujte, že ten muž své stoupence pouze přiměl věřit v jeho hodnoty. Pamatujte, že Smrtijedi jsou lidé, kteří nikdy úplně nepoznali lásku."
Nevěděla, jak k tomu došlo, ale najednou se jí podivně stáhlo hrdlo a oči se jí samovolně zaplnily slzami.
"Ale-ale." Dalo jí velkou práci, než ze sebe nakonec dostala větu, kterou chtěla říct. "Ale já přece poznala lásku. Věřila jsem v ní."
"Vážně?" zeptal se jí zpříma.
Zamyslela se a nakonec zprudka vydechla. "Kam tímhle vším míříte?"
Brumbál si povzdechl. "Snažím se vám říct, slečno Navyová, že není špatné věřit v něco pomíjivého. Nikdo vám to totiž zjevně ještě neřekl."
Mlčela a skousla si dolní ret, aby ovládla vzlyky deroucí se jí z hrudi. Chtěla něco namítnout, ale v rozpoložení, ve kterém se nacházela, nemohla.
Brumbál si znovu povzdechl a přešel ke dveřím. Ještě než Asterii zanechal samotnou v jejím pokoji, pronesl: "Nikdy není pozdě začít věřit."
Asteria dlouhou dobu přemýšlela o tom, co jí řekl. Netušila, co ji přimělo k pláči, ale věděla, že už nic takového zažít nechce. Věděla také, že i ona chce začít věřit. Když se tedy druhý den Brumbál opět stavil v Doupěti, přistoupila k němu a pevným hlasem mu to oznámila.
Ředitel Bradavic se na ni unaveně zahleděl a pak řekl: "Jestliže skutečně chcete být jako my, musíte mi slíbit, že se o zrádci již nezmíníte."
"Ale vždyť vám - chci říct - nám bude škodit!" oponovala.
"Uškodí nám víc, když nám vezme naši největší výhodu," namítl Brumbál. "A vezme nám ji jenom tak, že se o ni v důsledku jeho zrady sami připravíme."
Nechápavě zavrtěla hlavou. "Nerozumím vám."
Povzdechl si a trpělivě se na ni zadíval. "Nedůvěra je to nejhorší, co nás může postihnout, slečno Navyová."
V očích se jí zaleskla jiskřička pochopení. "Volíte si menší zlo?"
"Přesně tak," přišlo jí v odpověď. Tím jejich rozhovor definitivně skončil a Asteria se ještě ten den stala přes překvapené a nesouhlasné pohledy ostatních oficiální členkou Fénixova řádu. S Brumbálovou volbou však i přesto nedokázala souhlasit. Ona by na jeho místě jednala jinak. Jeho přání ale neodporovala. O zrádci se již nezmínila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Terka | Web | 24. prosince 2010 v 13:23 | Reagovat

Hezké.

2 Kathyshinka | Web | 24. prosince 2010 v 14:23 | Reagovat

1. hodně působivé... jako v knížce... prostě se mi to opravdu strašně moc líbilo... x))...
2. nechceš se u mě zapojit do bleskovky??
3. taky píšu příběh... je zcela smyšlený... x))... ale byla bych moc ráda, kdyby sis ho přečetla a ohodnotila ho (co se ti líbí a co ne... atd.)
4. Moc hezký blog... x))...

3 Luth | E-mail | 24. prosince 2010 v 14:45 | Reagovat

Úžasné! Fascinující! Tvůj Alastor je tak dokonale věrná napodobenina charakteru Moodyho z Rowlyina pera(nebo spíše počítače :-D)... vidím ho naprosto živě, jak si normálním okem čte noviny zatímco to čarodějně nenápadně pozoruje úplně každý Asteriin počin snad ze všech možných i nemožných úhlů.
Nějak vnitřně jsem se hrozně těšila na první rozhovor s Brumbálem... musím přiznat, absolutně mě dostal. Ten proslov z posledního ročníku a ty řeči o lásce...to, co mi od Rowly už v pozdějších dílech znělo nudně a stereotypně jsi dokázala dostat do nového světlo a opět mi dokázat svou výjimečnost mezi autory FF!
*Luth padá na kolena, uctivím zrakem zírá k nebesům a modlí se ke všem můzám, aby drahou Sciss nepřestaly nikdy podporovat svou mocí*

4 Luth | 24. prosince 2010 v 14:54 | Reagovat

Já zapomněla popřát!
Takže šťastné a veselé Vánoce, pohodové prožití následných svátků, prázdniny bez nehod a opravdu velikou kopu nápadů přeje věrná čtenářka Kristýn! :-)

5 Scissors | Web | 25. prosince 2010 v 12:08 | Reagovat

[3]: Moc děkuji, ačkoliv si nemyslím, že bych si zasloužila taková milá slova. Ovšem potěšila jsi mě jimi, to nezapírám. Musím ovšem říct, že za svůj rozhovor s Brumbálem se nestydím. To ne. :-)
[4]: Díky... I já přeji krásné pohodové svátky a nápady jakbysmet. Ať konečně pohneš s Rawe! Teď ještě kdo by ti to mohl přát... Že by tvá netová kamarádka Hanka? :-)

6 Luth :-) | 25. prosince 2010 v 13:01 | Reagovat

[5]: Hahaha... Rawe? Tak ta je těžce v nedohlednu. :-) I když se mi nedavno podařilo ze sebe vypotit školní slohovku na takové Rawe téma. :-) Díky za přání.

7 mell-issa | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 22:30 | Reagovat

úžasná kapitola nemůžu se dočkat další.Rozhovor s Brumbálem byl úžasný úplně si to vybavuji. A ten Moody. No jedním slovem : Dokonalý! PS:Veselé a Šťastné svátky :-D

8 Eliota | Web | 25. prosince 2010 v 22:48 | Reagovat

Pěkná kapitola, až mni je Asterie líto, jak jsou k ní všichni oškliví. Něco mi říká, že po zrádci půjde na vlastní pěst!
Přeji hezké prožití zbytku svátků. ;)

9 Alis | Web | 27. prosince 2010 v 1:38 | Reagovat

teď se budu vykecávat... četla jsem všechny kapitolky "jednou ranou". a jsem velký perfekcionista, takže jsem si dělala poznámky. začnu tou nejtrapnější: team Lupin!8-) teď tu o 0,1% solidnější k pravopisu: já jsem češtinářka a musím tě fakt pochválit - nějakou chybku v čárkách bych našla, ale to jsou takové sporné věci. a když jsme u těch chlapů (opakuji: jsem pro Lupina)... on je Black takový podivný. myslím, že ho v jedné věci JKR vystihla s nezdravou přesností, on si lásku tak nějak nezaslouží. jeho láskou byli kamarádi a ideje, a tak by to asi mělo zůstat (což je můj soukromý názor, který se sem vůbec nehodí, takže nevím, proč ho vlastně zmiňuju).
a teď přejdu k mé hluboké nenávisti, kterou k tobě cítím. :-? jsem proti tobě totiž hrozný břídil. taky jsem něco málo napsala. netrpím nízkým sebevědomím, našla jsem několik horších autorů než jsem já. ale kam se na tebe hrabu? budou z toho pocitu méněcennosti mít noční můry a nejmenší, co ti můžu vyčíst je, že na tom neseš vinu ty!!! :-P ta detailnost, podle které vybíráš jméno, rozhovor s Brumbálem (já se snažím jemu jako osobě vyhýbat, protože to je tak "magickej" dědula! mé prsty se skoro stydí naťukat jeho jméno do wordu),...
fakt úžasný.. ;-) a proto tě nenávidím :-P

10 Scissors | Web | 30. prosince 2010 v 12:41 | Reagovat

[7]: Děkuji. :-)
[8]: Na vlastní pěst? No. Nech se překvapit. Děkuji za komentář i za přání. :-)
[9]: Wow! Vidět takhle dlouhý komentář od nové čtenářky je vážně nezvyklé a velmi potěšující. Kór když je takhle milý. :-) (I když to "nenávidím tě" mě zprvu trochu vylekalo. :-D) Můžu tě uklidnit, že to jméno jsem takhle vybírala poprvé. Na Velkých tvrzeních si dávám záležet, abych se za ně nemusela v budoucnu moc stydět. :-D A ohledně gramatiky. Čárky byly vždy mým problémem. :-( Děkuji moc za tvůj milý (ano, vážně moc milý! :-)) komentář a i komentáře k minulým kapitolám. O mé ego se nemusíš bát. Já na rozdíl od tebe nízkým sebevědomím trpím. Někdy až chorobně, což vskutku nepovažuji za něco, čím bych se mohla chlubit... :-|

11 Alis | Web | 30. prosince 2010 v 16:15 | Reagovat

já jsem taky trpěla nízkým, až mínusovým sebevědomím ve všem. a pak jsem potkala takového reálného "Siriuse". velmi arogantního a ješitného kluka, který mi ze svého velkého sebevědomí (vždy jsem jeho ego nazývala Everest) předal malinký (v porovnáním s jeho nepatrný) kousíček. takže teď si myslím, že jsem takový průměr :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama