Velká tvrzení - kapitola 12.

10. prosince 2010 v 17:35 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Kapitola s číslem dvanáct je tu a tentokrát nemá žádný otevřený konec. Tak přísahám! A co vás v ní čeká? Slíbený rozhovor mezi Asterií a Remusem... Přeji příjemné čtení a doufám, že se vám to bude alespoň trošičku líbit. Komentáře jako vždy moc potěší. :)


Získaná důvěra
Kapitola 12.

Ticho. Blahodárné, znavené a trvalé. Už hodnou chvíli obestíralo Navyovou a Lupina, kteří zde pořád nedaleko sebe seděli a v duchu přemítali o něčem jiném.
Asteria se zabývala myšlenkou, že ačkoliv si na to nepamatovala, znovu bude muset trčet na místě, kde nikdy být nechtěla. Zhoršoval to i fakt, že mohla kdykoliv odejít, avšak Doupě bylo momentálně jediným místem, kde byla v bezpečí. Jak paradoxně to znělo, když si uvědomila, že sem může každou chvíli vtrhnout banda Smrtijedů. Lestrangeová jí sice sama oznámila, že to kvůli svému špehovi nemají v plánu učinit, ale situace se od té doby mohla klidně změnit.
Remus zase uvažoval nad tím, čemu by měl věřit. Když ještě před pár minutami sledoval svou bývalou spolužačku, jak jim kladla na srdce, aby brali její slova vážně, v jednu vteřinu byl schopen to udělat. Zněla tak upřímně, že ho na ten moment vážně přesvědčila. Pak se však ozval jeho rozum a ihned mu to zatrhl. Nemohla to být pravda. Vždyť kdo z nich by byl schopen něčeho tak ohavného, jako je zrada? Všichni si přeci navzájem přísahali věrnost. Nedokázal si představit kupříkladu Pastorka jako Smrtijeda. To byla hloupost! Na druhou stranu věděl, že to kouzlo nepokazil. Mělo přeci přesně učebnicové důsledky. Sice nikdy předtím nezkoušel někomu zasahovat do paměti, ale Brumbál by mu ten úkol nesvěřil, kdyby pochyboval o jeho schopnostech. Nebo se v něm skutečně zmýlil? Přecenil se snad tehdy i sám Lupin, když na jeho příkaz kývnul hlavou?
"Nechci tu zůstávat," proťalo nastalé ticho zachraptění, které jednoznačně patřilo Navyové.
Automaticky stočil svůj pohled na ni. Seděla na své židli a obě ruce měla položené na stole. Nic nedělala, jen je upřeně pozorovala. Vypadala přitom tak sklíčeně, až mu jí bylo líto.
"Nemusíte," prohlásil pak, "ale měla byste."
Jak tohle nesnášela! Vytáčelo ji, když neměla na vybranou a nenáviděla, když na vybranou měla jen na oko, jako tomu bylo i teď. Možná že v některých věcech nebylo rozhodování právě jednoduché, ale v takových případech se pořád mohla rozhodnout pro obě možnosti a i kdyby se nakonec rozhodla pro tu horší, pro tu špatnou, pořád by měla šanci to nějak napravit. V této situaci o tom silně pochybovala. Kdyby odsud odešla, mohly se stát pouze dvě věci. Buďto by ji Smrtijedi zabili hned nebo pronásledovali a pak teprve zabili. Byla si jistá tím, že Lestrangeová bude rozhovor s ní brát jako urážku na své cti. Celou záležitost si vyloží jako výsměch od Fénixova řádu, ačkoliv se za vším skrývala jen touha po sebepoznání.
Nevědomky si opět začala třít čelo. Lupin si toho všiml, načež vstal a poodešel do kuchyně. Nevěnovala mu pozornost a dál sledovala dřevo pod svou rukou, jako by bylo kdovíjak zajímavé.
"Tu máte," ozvalo se jí pak nad hlavou a ona vzhlédla. Lupin jí podával nějaký barevný hadr, z něhož lehce odkapávala voda. Váhala jen okamžik, načež si od něj mokrou látku převzala. Studila, a tak si ji automaticky připlácla na čelo. Bylo jí jedno, jak legračně musela vypadat. Její společník se jí však nesmál, ani když slastně zavřela oči a vychutnávala si ten příjemný chlad sálající z provizorního obkladu.
"Děkuju," špitla vděčně, aniž by otevřela oči. Proto mohla jen odhadovat, jak se Lupin tvářil. Každopádně nic neříkal. Jediné co zaslechla, bylo zavrzání židle, když si na ni sedal.
Promluvil až po chvilce. "Nebude to nic vážného. Jen jste se pořádně uhodila do hlavy."
"Člověk by nevěřil, kolik Lestrangeová váží," zamumlala stále se zavřenýma očima. Chtěla odlehčit situaci, protože cítila, že právě to budou oba dva potřebovat. Nezaslechla ovšem žádný smích ani nic podobného, a tak zvědavě nakoukla, jestli spatří alespoň stopu pobavení. Nic takového v jeho obličeji nenašla. Pouze zjistila, že ji upřeně pozoruje. Raději oči znovu zavřela a látku poposunula o kousek níž, aby jí z části zakrývala i zavřené oči.
"Netvrdila jste venku, že máte nějaké otázky?" promluvil Lupin po pár minutách, kdy oba setrvávali v mlčení.
Obklad si sundala a obrátila, načež si ho znovu přiložila k hlavě. Oči již nechala otevřené. "To je pravda."
Lupin se trochu zamračil a pohodlně se ve své židli opřel. "A na co se chcete ptát?"
Navyová pečlivě vážila svá slova. "Asi bych potřebovala potvrdit domněnku, že Emmelína se mnou nepracuje z čiré náhody."
"Pak vám ji tedy potvrzuji," prohlásil Lupin nezaujatě.
Asteria mlčela. Ne kvůli jeho odpovědi a ani kvůli tomu, co znamenala. Ve skutečnosti se pouze připravovala, aby položila mnohem důležitější otázku. Přestože již na ni znala odpověď, chtěla to slyšet ještě od někoho jiného.
"Já," začala opatrně, ale hned zmlkla. S povzdechem si sundala obklad, aby ho následovně mohla žmoulat v rukách a pozorovat místo Lupina. "Byla jsem to já, že ano?"
Nevzhlédla, a tak si nemohla všimnout nechápavosti ve tváři svého společníka. "Co prosím?"
Nervózně se zavrtěla na židli, ale ani teď neodtrhla pohled od hadru, se kterým si na desce stolu pohrávala. "Travers."
Stačilo jedno slovo a Lupinovi svitlo. "Zajímá vás, jestli jste ho zabila?"
Zhoupnul se jí žaludek a ruce se samovolně zasekly v pohybu. Ani Smrtijedka to nevyslovila tak přímo a v té otázce to znělo snad ještě hůř, než kdyby jí to oznamoval.
Ztuhle přikývla a dál sledovala hadr.
"Nevím." Navyová překvapeně vzhlédla a vzápětí zjistila, že to byla velká chyba. Nebylo to totiž vše, co měl Lupin v úmyslu říct. "Myslím si, že ano."
Jeho slova na ni působila jako dýky. Ne, to nebylo to správné přirovnání. Připadala si totiž mnohem hůř. Snad by se její pocity lépe vyjádřily za pomoci představy průletu okenní tabulí, dlouhého pádu a konečným dopadem na tvrdý beton. Byl tu však jeden podstatný rozdíl. Nic tím neskončilo a Asteria se musela tam dole na pomyslném chodníku znovu postavit na vlastní nohy a to bez jakékoliv pomoci.
Sledoval ji. Celou dobu ji pozorně sledoval. Tvářila se, jako by ji uhodil. Jakmile si však tohle uvědomil, sklonila hlavu, ruce složila v klíně a o látku, kterou předtím přijala jako ten nejdrahocennější dar, se již nezajímala. Kousnul se do rtu, aby se jí za to, co řekl, neomluvil. Měl vážný důvod, proč si zvolil zrovna tato slova. Tím hlavním bylo, že si potřeboval připomenout, co je tahle rádoby nevinná dívka zač.
Jak teď ale pozoroval její reakci, zalitoval toho. On byl přece stejná zrůda jako ona! Alespoň taková věta mu prolétla hlavou. Proto raději vstal, chopil se látky, která už dávno nebyla studená, a šel to napravit. Když se pak vrátil k Asterii, zaváhal, ale nakonec udělal to, co ho napadlo jako první. Přisunul si židli blíž k ní, usadil se na okraj sedátka a složil látku do úzkého pruhu. Nijak nereagovala na jeho počínání a dál pozorovala své dlaně. Jako by byla duchem nepřítomna. Pocítil výčitku, že za to může jedna jeho hloupá věta. Snad právě to mu dodalo odvahu jemně jí pozdvihnout bradu a donutit ji tak podívat se mu do očí. Neplakala, ale ty modré studny napovídaly, že od toho nemá právě daleko. Stočil pohled na látku, kterou držel v druhé ruce, a jemně ji přiložil Navyové na čelo.
"Každý máme svého kostlivce ve skříni," pravil tiše a s mírným úsměvem pak dodal: "Ten váš je jenom o trochu větší."
Mírně roztřesenými prsty se dotkla obkladu na svém čele a nakonec přitiskla ruku přes tu jeho. Lupin ji hned vymanil zpod její dlaně a pustil i její bradu. Jinak se však ani nepohnul.
Asteria sklopila oči a když se na něj opět podívala, tiše podotkla: "Kostlivec je vskutku trefný pojem."
Ta poznámka Lupina rozesmála, což vehnalo menší úsměv i na její tvář. Pak však zase zvážněl. Tušil, že její chování je důsledkem lítosti a pokud tomu tak vážně bylo, věřil, že před ním momentálně sedí trochu jiná Navyová než ta, která s ním o patro výš sedávala před několika měsíci. Tamta Navyová byla krom jednoho jejich rozhovoru věčně nepřístupná. Vzpomínka na ten den mu vehnala do hlavy nápad, jak si ověřit, zda si skutečně nepamatovala svůj nechtěný pobyt zde. Pokud ne, všechna její dnes pronesená varování před Fénixovým řádem byla pravdivá.
Trochu se napjal a spíš se zeptal, než aby promluvil tak, jak si představoval: "Kdo maluje květinu, nemaluje její vůni?"
Její překvapený a zmatený výraz ho utvrdil v tom, že nelhala. "Cože?"
Jen se pousmál a zavrtěl hlavou. "Test."
Zatvářila se ještě zmateněji. "Nerozumím vám."
"A já vám věřím." Odmlčel se. "Věřím všemu, co jste dnes řekla."
Sotva jí ale stačil dojít význam toho, co prohlásil, objevila se na schodech paní Weasleyová a ztrápeným unaveným hlasem jim oznámila, že Asteria má ustláno v tomtéž pokoji co minule. Na to sešla dolů, s Lupinovou pomocí Navyovou postavila a nakonec ji sama do zmiňovaného pokoje odvedla. Až když Asteria ulehla v noční košili, kterou jí paní Weasleyová zapůjčila, uvědomila si krásnou skutečnost.
"Věří mi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 10. prosince 2010 v 18:04 | Reagovat

Na začátku povídky jsem byla přesvědčená, že bude se Siriem, ale teď jsem pro Rema! :D Ne, já v tom přestanu hledat potenciální vztahy. :)
Moc se mi to líbilo, Asteria mi vážně přijde až moc jiná, až mi to k ní nesedí, ale je pravda, že když se jí vymazaly vzpomínky, tak se logicky musí i jinak chovat.
Už se těším na další. :)

2 Scissors | Web | 10. prosince 2010 v 18:39 | Reagovat

[1]: Tak uděláme psychologický rozbor její postavy. Takový dodatek autorky... :-D
Když Asteria zabila Traverse, vyděsila se a v tu chvíli jí šlo o jediné. "Přežít." Pud sebezáchovy má v takových situacích hlavní slovo a i když jí smrt nehrozila, Azkaban nebyla právě dobrá vyhlídka. Když ji pak "chytil" Fénixův řád, šlo opět o totéž. O "přežití". Tentokrát však byla pod přímým tlakem. (Viz rozhovor s Jamesem a Siriusem nebo ten se Siriusem.) Po vymazání paměti si na nějaké "přežití" nepamatuje, a tak se nyní vše dozvídá jen velmi stroze. Lidé kolem ní jí to servírují jako holý fakt.  Stal se z ní vrah. Nemá ponětí jak, nemá ponětí proč... O všechny spojitosti díky paměťovému kouzlu přišla a to musí - jak říkáš - logicky změnit její chování. Teď jí zbyla jen holá vina, kterou předtím přehlušil onen pud sebezáchovy. ;-) Jsem ráda, že se ti povídka líbí. :-)

3 mell-issa | E-mail | Web | 14. prosince 2010 v 19:16 | Reagovat

úžasná kapitola  miluju tuhle povídku :-D hrozně se těším na další :-D

4 Scissors | Web | 16. prosince 2010 v 20:27 | Reagovat

[3]: Páni. Díky. :-)

5 Alis | Web | 27. prosince 2010 v 1:15 | Reagovat

taky hlasuju pro Lupina :-) i když je to asi zbytečné.. můj hlas nemá váhu, a to nemám ráda :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama