Velká tvrzení - kapitola 11.

1. prosince 2010 v 20:51 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Co se stane po setkání s Belatrix? Jaký přístup zaujmou členové řádu vůči Asterii a jaká zjištění je čekají? Odpovědi se nachází v kapitole nesoucí název Seje vítr, sklízí bouři s pořadovým číslem jedenáct. Mimo to vás na jejím konci čeká příslib - doufám - zajímavého pokračování. Snad ani nemusím říkat, že komentáře potěší. :)


Seje vítr, sklízí bouři
Kapitola 11.

Přes třeštivou bolest hlavy, kterou Asteria pociťovala, si jen matně uvědomovala přítomnost své kolegyně z laboratoře. V tu chvíli nebyla ani schopná obličej, jež se nad ní skláněl, k někomu přiřadit. Dost problémů jí dělalo zaostřit na ženina pohybující se ústa. Tento úkaz naznačoval, že Vanceová něco říkala, avšak dezorientovaná Asteria nebyla schopná jejím slovům porozumět. Připadalo jí, jako by se svět choval pomaleji, ale namísto aby díky tomu pozorovala své okolí o to pečlivěji, jak by si bývala představovala, všechno na ni působilo dojmem, že tomu nestačí. Navyová byla příliš mimo na to, aby si mohla ze situace vydedukovat, že to je ona a ne svět, co se momentálně zpomalilo.
Najednou jí k uším dolehla mohutná rána, která udělala z třeštivé bolesti bolest nesnesitelnou. Pomalu zavřela oči a levá ruka jí automaticky vystřelila k hlavě. Snad právě ten chladivý dotek vlastní ruky Asterii přiměl uvést všechny své smysly do normálu. Možná za to však mohlo hned několik dalších ran, jejichž původ už nyní byla schopná určit. Tohle byl přeci charakteristický zvuk přemisťování.
Jakmile si to uvědomila, donutila se otevřít oči. Výjev nad ní se prakticky nezměnil. Pořád se skládal z naklánějící se Emmelíny, kterou konečně poznala. Rozdíl byl však v tom, že tentokrát neupírala svá zelená kukadla na Asterii, ale dívala se někam za její hlavu. Navyová nemusela dlouho čekat a hned pochopila na co nebo spíš na koho. Dotyčný si totiž přidřepl vedle Vanceové a taktéž na ni teď trochu starostlivě koukal. Tentokrát jí trvalo o poznání déle, než zvládla přiřadit jméno i k tomuto obličeji. Remuse Lupina už přeci jen nějaký ten pátek neviděla.
"Asterio!" Při zvuku svého jména opět prudce zavřela oči. "Slyšíš mě?"
"Ne tak nahlas, prosím," požádala slabým ochraptělým hlasem Vanceovou, protože měla pocit, že se jí hlava snad rozskočí.
Emmelína si zjevně oddechla. "No fuj! Už jsem se lekla, že jsme tě taky zasáhli."
Asteria se zadívala na obličej své asistentky a na to se rukama podepřela tak, aby se mohla posadit. Nejspíš to však udělala moc rychle, protože si ihned po změně polohy musela přiložit obě ruce na spánky. Když se pak zadívala do rozzuřené tváře Emmelíny, tiše zaúpěla. Ten výraz předpovídal jediné.
"Proč jsi tam sakra lezla?" vybuchla Vanceová a nijak se nesnažila tišit svůj tón. Díky tomu Asterii každé její slovo rezonovalo v uších ještě hodnou dobu poté, co ho Emmelína vyslovila. "Víš, jak to bylo nebezpečné? Nečekala jsem od tebe takovou nezodpovědnost. Při tvé inteligenci ti mohlo dojít, s kým ses tam měla setkat!"
Navyová nevěřícně zamrkala a jednu ruku složila do klína. Pomalu jí to začínalo opět myslet a konečně jí tak docházely do očí bijící fakta. Hned co se tak stalo, tichým ale přesto vztekem podbarveným hlasem řekla: "Zmlkni."
Její rozkazovačný tón Emmelínu překvapil a po chvíli ještě více rozzuřil. Už však nic neřekla. Pouze vstala, chvíli na ni shlížela seshora a nakonec trochu uraženě odkráčela.
"Vy jste věděla, kdo vám ten vzkaz poslal, že?" ozvalo se vedle ní, když Emmelína nebyla na dohled. Teprve teď Asteria obrátila svou pozornost na Lupina, který se ještě ze dřepu ani nepohnul. Přikývla, načež se jeho tvář zachmuřila.
"Proč jste tam tedy chodila?" zeptal se podmračeně.
Bedlivě se na něj zadívala. "Otázky bych tu správně měla klást já."
Lupinovi přes tvář přeběhl jakýsi stín, ale nijak nereagoval.
"A první otázku položím hned teď," zachraptila. Než pokračovala, polkla, aby mohla mluvit trochu hlasitěji. "Jste z Fénixova řádu, že? Oba."
Přikývl a chvíli ji nechal, aby pobrala fakt, že Emmelína Vanceová po celou dobu jejich spolupráce v laboratoři dělala pro tenhle spolek. Jakmile uznal tu dobu za dostatečně dlouhou, opatrně pomohl Navyové na nohy. V zorném poli se jí objevil vysoký a chatrně vypadající dům. Z toho pohledu nabyla dojmu, že se stavba musí každým okamžikem zbortit. Lupin jí však nedal moc času nad tím dál uvažovat, protože už jí odváděl přímo ke dveřím oné chatrče. Celou cestu Asterii raději podpíral.
Uvnitř Doupěte, jak si domyslela, ji usadil na omšele vypadající pohovku a omluvil se s tím, že hned bude zpět. Ona se mezitím porozhlédla po místnosti, v níž se nacházela, přičemž se snažila ignorovat neutuchající bolest hlavy. Sotva však pohledem přelétla pokoj, který podle pohovky tipovala na obývák, byl už Lupin zpátky a vedl ji někam za schodiště, jež se tu nacházelo. Zastavili se až u dlouhého jídelního stolu, u kterého sedělo několik lidí. Její doprovod ji usadil na nejbližší židli, shodou náhod v čele stolu, a sám si sedl po její pravé straně.
Asteria se rozhlédla po přísedících. Když nepočítala Lupina, byli celkem čtyři, přičemž jedním z nich byla i Emmelína, která od ní seděla nejdále. Mračila se a dívala se všude možně, jen ne na Navyovou. Další známou tvář pro ni představoval
Sirius Black, jehož pohled vyjadřoval výhradně negativní dojmy z její osoby. Zbylé dva muže nepoznávala. V pozadí za stolem, kde se nacházela kuchyně, si ještě všimla poslední osoby, která nejspíš vařila kafe. Byla to žena trochu mohutnější postavy s jasně zrzavými kratšími vlasy. Přišla jí z těch tří neznámých lidí nejpovědomější, ale na druhou stranu netušila, kde by se s ní mohla setkat. Možná do sebe někdy vrazily na Příčné...
Lupin se ujal představování.
"Tohle je Kingsley Pastorek," ukázal na prvního muže, který ji po celou dobu neutrálně pozoroval. Když Lupin vyslovil jeho jméno, dotyčný ji pokynul hlavou na pozdrav.
"Alastor Moody," pojmenoval i toho nepěkně zmrzačeného chlapíka sedícího hned vedle Pastorka. Ten ji sledoval s neskrývanou nedůvěrou.
"Ta žena v kuchyni je Molly Weasleyová a Emmelínu se Siriusem již znáš," dokončil svůj úděl Lupin. Asteria chvíli váhala, jestli také nemá říct své jméno, ale následovně to v duchu zavrhla. Ať už to znělo jakkoliv samolibě, v téhle společnosti byla nejspíš známá každému.
Nastalo několik minut tíživého ticha, kdy se všichni až na Emmelínu a paní Weasleyovou upřeně dívali na svého hosta. Obvykle by jí to až tak nevadilo, ovšem to by nesměly být jejich pohledy až tak moc upřené.
"Proč jsi dnes šla k Děravému kotli?" vyštěkla najednou Emmelína a i ona Asterii v tu chvíli probodla očima.
Tázanou nijak nevyvedla z míry. Chtěla jí nějak odseknout, avšak neměla sílu na to, aby užila správně rozčílený tón. Proto také promluvila velmi klidným a vyrovnaným hlasem. "Proč jsi nastoupila k Mungovi?"
"Neodpovídej na otázku otázkou," reagovala nabroušeně.
"Nemrhej čas zbytečnými otázkami," pravila Asteria unaveně.
"Zbytečnými?" zapojil se do debaty Moody. "Její otázka je poměrně podstatná, slečinko."
Střelila k němu očima a tentokrát si dala záležet na tom, aby zněla alespoň nepříjemně. "Kdybyste se na to díval z pohledu člověka, který se probudí doma, vůbec si nevybavuje, jak se tam dostal a nakonec zjistí, že si nevzpomíná, co dělal po celý minulý měsíc, přišla by vám stejně zbytečná jako mně."
"Snad nechceš, abychom tě litovali, Navyová," ozval se tentokrát Black. Když se podívala jeho směrem, neunikl jí jeho pohrdavý škleb.
"Ale vůbec ne, Blacku," odvětila. "Pouze zdůvodňuji, proč jsem označila položenou otázku za zbytečnou." Na poslední slovo kladla obzvlášť velký důraz.
"Myslím si," začal rozvážně Pastorek, "že každý z nás by už rád zalehl do peřin a řádně se prospal. Přejděme tedy k tomu hlavnímu." Na chvíli se odmlčel a pak položil dle něj asi nejdůležitější otázku. "Co vám Belatrix Lestrangeová dnes řekla?"
Navyová se pohodlně opřela o opěradlo židle. "Řekla mi, co jsem dělala během toho měsíce, který si nepamatuji. Musím podotknout, že jste mě tu drželi zbytečně. Oni stejně vědí, kde se schováváte."
Jakmile tohle všechno vyslovila, v místnosti nastalo hrobové ticho, v němž zaznělo jen třísknutí hrnku, který paní Weasleyová v šoku z prohlášení, které zaslechla, upustila a rozbila.
"Jak-jak je to možné?" dostala ze sebe zrzavá žena přiškrceně a vyděšeně se na Asterii zadívala.
V tu chvíli se ozvalo další třísknutí, avšak za tohle mohl dopad židle, kterou Black povalil, když z ní prudce vstával. "To je přece jasný! Řekla jim to ona!" Pak se obrátil na Lupina a spíš zdrceně, než aby svému kamarádovi cokoliv vyčítal, pronesl: "Tys to paměťový kouzlo podělal, Náměsíčníku."
Nařčený přítomný se tvářil neurčitě. Zdálo se, že mu přes obličej přeběhlo hned několik emocí najednou. Nakonec se mu tam však ustálila nevěřícnost smíchaná se zoufalstvím. Pokud se tedy dal jeho výraz nějak definovat. Asteria se na něj otočila a raději pominula fakt, že to byl on, kdo jí vymazal paměť.
"Nic nepodělal," použila Blackovo slovo a sledovala, jak se na ni Lupin překvapeně zadíval. Při své následující větě se mračila. "Vykonal čistou práci."
"Lžeš," zavrčel na ni Black vestoje. "Jak jinak by se o tomhle místě mohli dozvědět?"
Navyová se na chvíli odmlčela. Jednak ji zmáhala bolest hlavy a jednak věděla, že tohle sdělení bude mnohem horší než to o tom, že Smrtijedi znají skryté tajemství Doupěte. "Někdo z vás vám není až tak oddaný."
Když to dořekla, Moody bouchl pěstí do stolu. "Falešná obvinění si schovejte pro někoho jiného!"
Asteria se porozhlédla po ostatních. Lupin seděl nehybně na své židli a očividně nevěděl, čemu má věřit. Vanceová na tom byla podobně, akorát s tou odlišností, že se naopak nervózně ošívala a těkala pohledem po ostatních, jako by skutečně mezi ostatními hledala zrádce. Black zůstával stále ve stejné pozici a mračil se, jak nejvíc mohl. Paní Weasleyová lapala po dechu opřená o kuchyňskou linku. Keramických střepů na zemi si vůbec nevšímala. Nejklidnějším dojmem působil Pastorek, ačkoliv i on prokazoval jisté známky nervozity.
"Já chápu, že mi nevěříte," pravila Navyová unaveně. Předklonila se, lokty se opřela o stůl a tvář ukryla za sevřené pěsti. Pevně semkla oční víčka k sobě. "Také bych si na vašem místě nevěřila, ale zvažte, co vám tu říkám. Jaký důvod bych měla k tomu si vymýšlet?"
"Seješ vítr, abys sklidila bouři," prohlásil Black na svůj styl poněkud přemoudřele. "Chceš nás rozeštvat!"
"Ten někdo tu může a nemusí sedět. Pochybuji, že vás je tak malá hrstka. Ovšem ať už vás jsou třeba stovky, on tu pořád někde je," zakončila svou řeč, aniž by brala na vědomí poznámku od Blacka.
"Tohle nemá cenu," pronesl Moody. "Očividně je připravená nám tu věšet bulíky na nos klidně až do rána."
Asteria prudce vzhlédla, čehož vzápětí hořce zalitovala. Bodavá bolest se vrátila v plné síle. Původně chtěla říct něco peprného, ale nakonec se zadržela. Levou rukou si třela spánek a přitom ještě jednou očima přelétla všechny přítomné. Nakonec se zadívala do jantarových očí Lupina, který se na ni jako jediný díval jinak než nevraživě.
V ten moment Moody přikázal: "Zavřeme ji nahoru jako minule a co nejdříve si o ní promluvíme s Brumbálem. Ten už si bude vědět rady."
Aniž by s ní Lupin přerušil oční kontakt, namítl: "Nemůžeme ji tu věznit. Nic neudělala."
Black se vynuceně zasmál. "Ne. Jen se účastnila smrtijedského dýchánku s mou milovanou sestřenkou."
Lupin po něm loupl pohledem, ale pak se opět podíval na Navyovou. "Nezůstane tu proto, že jí nedůvěřujeme. Zůstane tu proto, že jí teď hrozí bezprostřední nebezpeční od Smrtijedů. Lestrangeová si určitě spojí náš zásah s její osobou."
Asteria překvapeně zamrkala, ale setrvávala v mlčení. Nepřišlo jí vhodné promluvit.
"Všichni jsme utahaní a Alastor i Remus mají pravdu," prohlásil Pastorek a začal se zvedat ze svého místa. "Asterii Navyovou tu nemůžeme věznit, ale je v jejím vlastním zájmu tu zůstat. Tím bych to tu dneska rozpustil."
Někdo ze členů řádu se zvedal s protesty, avšak většina mlčela. Poslední, co pak Pastorek řekl, bylo adresováno Lupinovi. "Pokud vím, máš dnes směnu. Tak to tu ohlídej."
A každý si šel svou cestou. Vanceová, Black, Moody i Pastorek opustili Doupě a paní Weasleyová stále trochu přepadená z toho, co Asteria řekla, odešla nahoru se slovy, že pro ni připraví pokoj. Jediní, kdo nakonec zůstali u stolu, byli Asteria s Remusem. Tahle noc pro ně ještě stále neskončila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 2. prosince 2010 v 20:19 | Reagovat

Téda, teď budu děsně netrpělivá. Takové slibné zakončení... Jsem zvědavá, co se stane. :)
Kapitola byla moc pěkná, Asteria mi přišla až příliš klidná, já na jejím místě bych byla pěkně na nervy. :D

2 mell-issa | E-mail | Web | 2. prosince 2010 v 21:34 | Reagovat

ÚŽASNÁ kapitola líbí se mi jak na ně vyjela.Moc se těším na další :D :-D

3 Domča | Web | 3. prosince 2010 v 21:16 | Reagovat

Ahojky, nehledáš SB? Pokud ano, dej mi prosím vědět na blog. Děkuju.

4 Scissors | Web | 4. prosince 2010 v 15:57 | Reagovat

[1]: V dalším díle nečekej žádnou velkou akci. Asteria si musí trochu odpočinout od toho, co se semlelo s Belatrix. Spíše to bude takové... "upovídané". ;-) Děkuji moc  za pochvalu a tuším, že Asteria byla tak klidná jen proto, že už jen neměla sílu udělat scénu. :-)
[2]: Děkuji mnohokrát. :-)

5 Luth :-) | E-mail | 4. prosince 2010 v 16:43 | Reagovat

Páni! Takhle se mi to líbí!. Žádná ustrašená holčička, co informace vysype z klobouku na požádání. Jen ať jim pěkně ukáže, že je cílevědomé děvče s ostře nabroušeným jazykem, které se jantak nezalekne nepřátelských pohledů. A ten dokonale typický, nedůvěřivý a nabručený Moody mě absolutně dostal. Společně s Asteriinim(proboha, jak se tohle jméno skloňuje?) setřením snad každého přítomného buď trefnou otázkou, nebo skvělou odpovědí! Ano, tvá povídka se začíná 100% spadávat do skupiny, jenž hrdě nazývám: Můj šálek kakaa! :-)

Sciss, už jsem někdy zmiňovala, jak miluji tvé geniální nápady a styl psaní? Prostě perfektní kapča (až na ten otevřený konec... co to jako má být? a jak mají závisláci jako já to čekání přežít?)

6 Scissors | Web | 5. prosince 2010 v 21:52 | Reagovat

[5]: Se jménem drahé Asterie mám také problémy, což řeším jednoduše. Vyhýbám se jeho skloňování, jak jen můžu. :-D Děkuji moc za takovou chválu, drahá Luth. Vždy mi tvé komentáře vykouzlí na tváři úsměv. :-) A ten pojem "závislák" jej jen a jen rozšíří. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama