26.11.10 - tak blízko, tak daleko

26. listopadu 2010 v 16:36 | Scissors |  S = DENÍK
Slyšeli jste už někdy něco jako "jsme si tak blízcí a přitom vzdálení"? Nepochybuji o tom, že ano. Je to jedna z těch zvláštních věcí, které dokáže pochopit každý. I ten, který je nezažil na vlastní kůži. Když pak něco takového přijde, jsme překvapeni tím, jak skutečné to může být. Alespoň já ve chvíli, kdy jsem si to prvně uvědomila, byla.
Říkám si, jak můžeme nechat zajít některé věci právě do bodu, kdy stojíme vedle sebe, mluvíme spolu jako kdykoliv předtím, ale ačkoliv cítíme, že už to jako předtím není, nic s tím neděláme. Napadá mě také, jestli to mívá vždy tak plynulý a volný průběh a jestli je člověk, který k bodu "blízkého vzdálení" spěje, jen pozorovatelem událostí odehrávajících se kolem něj. Můžu si ihned sama odpovědět. Ne. Každý přidá tu a tam ruku k dílu a za výsledek jsou pak odpovědní všichni. Za výsledek, kterým se nedá vůbec chlubit.
Musím říct, že už se vůči tomu všemu stávám apatickou. Prakticky každodenní ukázky toho, jak jsem nedůležitá, již otupily mé cítění. Jsem melodramatická? Možná. I přesto to, co píši, nevymažu, protože člověk ze sebe ty negativní pocity nějak dostat musí. Já nekřičím. Využívám tuto kreativnější podobu vybíjení vzteku, smutku, zklamání...
Tohle všechno spustila jedna událost před pár měsíci, která mě zranila asi nejvíce. Byl to pád z mráčku zpátky na zem, který mi měl už tehdy otevřít oči. Namísto toho jsem se ale snažila opět dostat do naivních výšin tím, že jsem to řešila. Sypala jsem si ale jen sůl do rány a způsobovala si tak ještě větší trápení. Vážně to bolelo...
Ne, já nepřeháním. Vykreslila jsem si všechno až příliš pastelovými barvami a teď, když mi to konečně zpětně dochází, vidím zase moc černě. Alespoň už to nebolí tak, jako na začátku... Snad jsem si zvykla. Pomalu si začínám myslet, že jsem se s tím vším dokonce smířila, ačkoliv když to vidím napsané černé na bílém, tak tomu nevěřím. Kdybych to tak totiž skutečně bylo, můj blog by dál zel prázdnotou... A kdybych se s tím smířila už po tom pádu, vymizela by většina mého deníčku. Vždyť se téměř pořád motám kolem jednoho problému, který se ještě ke všemu dá jen horko těžko definovat. Má to cenu?
I když vím, že je to zbytečné, nepřestanu s tím. Obzvláště poté, co jsem si ověřila to, co jsem už nějakou dobu tušila. To jest fakt, že všechna ta vyřčená slova naprosto pozbyla významu. Pokud ovšem někdy nějaký měla. V téhle náladě už se přikláním k tomu, že to všechno byly kecy a já se jimi jen nechala sprostě obelhávat. Nebo hůř... Obelhávala jsem sama sebe, když jsem jim přikládala větší význam, než jaký měly. S tím je ale konec. Mají to, co chtěli... Bod vzdálení. 
Scissors
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

K čemu máš blíž?

K optimismu
K pesimismu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama