Velká tvrzení - kapitola 8.

20. října 2010 v 18:49 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Asteria nesnáší nezodpovědnost a ze všeho nejvíc tu ohledně lidského zdraví, protože s ním si mudla ani kouzelník nesmí zahrávat. I když jde o takové maličkosti, jako jsou prazvláštní jizvy, únava a horečka... Jsem tu s osmou kapitolou a všeříkajícím názvem Ošetřovatelka a pacient, na jejímž konci dojde k jedné "maličkosti". Přeji příjemné čtení. :)


Ošetřovatelka a pacient
Kapitola 8.

Hned druhý den se u Navyové stavil Lupin. Jak byla ráda, že vidí ve dveřích právě jeho. Celou noc v to doufala. Potom, co jí jeho kolega Black vyčítal a jak se k ní choval, by ho nemohla ani cítit. Natož vidět a mluvit s ním. S Potterem po včerejším zjištění již nepočítala. Nejspíš si bude chtít užívat se svou rodinou. Jak jen mu záviděla jeho zázemí. Ona už o to své dávno přišla a místo aby se věnovala získání nového, všechnu svou energii i čas investovala do své kariéry, která jí žádné zázemí poskytnout nemohla, a pak do svého nezdařeného plánu. Měla pocit, jako by toho tolik promarnila, ačkoliv věděla, že jednou ji odsud pustí a ona má ještě celý život před sebou. Uvědomovala si však, že společně se znalostmi ohledně Fénixova řádu, zapomene i toto své zjištění, svou nynější lítost.
Tohle všechno ji napadlo při pohledu na Lupinovu jako vždy strhanou tvář. Zdálo se jí, že je snad vážně nemocen a když si všimla, jak kulhá, podivně ji zamrazilo. Zamračila se na něj. Ještě než si dosedl na židli, na které vždy sedával během jejich rozhovorů, vyhrkla: "Proč vás sem posílají, když vypadáte, jako byste se měl každou chvíli sesypat?"
Nejdříve ztuhl a jen na ni překvapeně zíral. Poté sklopil pohled k zemi a trochu se ošil, načež zabručel: "Nic mi není."
Asteria se ještě více zamračila a na posteli, na níž seděla v tureckém sedu, si zkřížila ruce na prsou. "A já se nejmenuji Navyová."
Nejdřív na ni hleděl o poznání zmatejěni, ale pak mu došlo, s jakou ironií v hlase ta slova pronesla a byl to on, kdo se nyní mračil víc. "Jsem v naprostém pořádku."
Hbitě vyskočila na nohy a přešla k němu, načež mu svou poměrně drobnou ručku položila na čelo. Nejdříve se lekl a instinktivně se chtěl odtáhnout, ale když zjistil, jak je ten dotyk příjemně chladivý, ani se nehnul.
"Vždyť hoříte!" řekla vyděšeně a ruku sama stáhla, načež se k němu sklonila tak, aby se mu mohla zpříma podívat do očí a prohlédnout si je. Ve spojitosti s její profesí musela projít základním kurzem lékouzelnictví. Moc dlouho však svého pacienta nezkoumala, protože ji od sebe odstrčil a postavil se. Neuniklo jí, jak mu přes obličej přeběhla bolestná grimasa, když došlápl. Automaticky stočila pohled k jeho nohám a s přimhouřenýma očima odhadovala, která z nich je ta zraněná. Když vešel do pokoje, zdálo se jí, že se jednalo o levou nohu, ale jistá si tím být nemohla. Opět se podívala do jeho obličeje. Lupin ji obezřetně pozoroval.
"Nedělejte ze mě idiota," zavrčela výhružně. "Zjevně máte horečku a dělá vám problém došlápnout - tuším - na levou nohu. Co jste dělal?"
Nervózně přešlápl, přičemž bolestí sykl. Nakonec ze sebe vypravil chabou lež. "V Londýně řádili Smrtijedi."
Znovu si překřížila ruce na hrudi. "A proč jste nešel k Mungovi, aby vás dali do kupy?"
"Nebyl čas," odsekl podrážděně. "Nemám důvod se vám tu zpovídat."
"Ale zjevně máte hned několik důvodů jít k lékouzelníkovi." Použila úplně stejný tón jako on a z očí jí přitom metaly blesky. Neměla ráda nezodpovědnost a hazard se zdravím.
"Nikam nepůjdu," zavrtěl prudce hlavou a v následující chvíli se trochu zastyděl, když se nad jeho reakcí ušklíbla. Choval se jako malé trucovité dítě, které se bojí nemocničního prostředí. "A vůbec. Nic vám po mně není."
Ještě víc se zamračila a ruce si tentokrát dala v bok. Mírně se naklonila jeho směrem. Až teď si uvědomil, jak blízko si celou dobu jsou. Najednou všechen jeho vztek a rozmrzení zmizely. Zůstala jen nervozita, které si však Navyová v zápalu profesionála z lékouzelnické branže ani nevšimla.
"To si pište, že je!" štěkla po něm, až o krok couvnul a znovu došlápl na zraněnou nohu. V duchu zaklel.
Asteria se zatím uklidnila a o dost vlídněji řekla: "Tak alespoň mně dovolte, abych se vám na to podívala. Prošla jsem v tomhle oboru základním kurzem."
Nedůvěřivě na ni hleděl, ale nakonec kývl a chtěl se posadit na židli. Ona ho však zarazila a nasměrovala jej na postel, na jejíž kraj ho následovně usadila a sama si klekla na zem k jeho nohám. Ještě než se vůbec mohla dotknout levé nohavice kalhot, podmračeně ji zarazil a začal si vyhrnoval tu u pravé nohy. Jen se pousmála nad svým omylem a tím, že on jej nikterak neokomentoval. Byla zvyklá být kárána i za menší hlouposti, ale on zjevně nepatřil mezi ty osoby, které by se vyžívaly v pochybeních ostatních. Když však spatřila krvavý šrám, jež se mu táhl přes lýtko, úsměv ji přešel. Ihned začala zranění zkoumat.
"Není to nijak zvlášť hluboké, ale potřebuje to ošetřit," prohlásila po chvíli a vzhlédla k Lupinovi, který ji upřeně pozoroval. Nenechala se tím však nijak vyvést z míry a pomalu vstala. "Nemám hůlku a pochybuji, že mi tu svou půjčíte, ale kdybyste mi sem přičaroval misku s čistým kusem látky, vodu si sehnat dokážu."
Bez jakéhokoliv slova vytáhl z kapsy svou kouzelnickou hůlku a lehce s ní mávnul. Na zemi se objevilo to, co si jeho ošetřovatelka žádala. Užuž se chtěla sklonit a nádobu sebrat, aby do ní mohla natočit vodu z umyvadla, které se nacházelo na záchodku u tohoto pokoje, když hůlkou mávnul ještě jednou a miska se začala sama od sebe plnit průzračnou tekutinou.
Neodpustila si uštěpačnou poznámku. "Mně tu nohy slouží dobře. Já bych ty dva metry pro vodu ušla."
Lupin na to nijak nereagoval, a tak se pustila do práce. Bílý hadr, který jí vykouzlil, roztrhla na dvě poloviny a jednu z nich namočila. Opatrně jím pak začala ránu vymývat. Bylo vidět, že on neudělal ani to.
Když skončila, hadr odložila do mísy a složila si ruce do klína. Podmračeně sledovala jeho zranění. Bez hůlky a bez lektvarů už nemohla udělat vůbec nic, ale ta rána nutně potřebovala vydezinfikovat. Teprve pak by ji mohla s klidem v duši obvázat a nechat být.
"Děje se něco?" otázal se pacient po hodné chvíli, během níž Asteria jen sledovala jeho nohu. Nebylo mu to vůbec po chuti. Kdo by se mu také divil.
Pohlédla na něj a odpověděla: "Potřebuji vaši hůlku."
"Sama víte, že vám ji nedám," pronesl důrazně.
"Stačilo by, kdybyste mi ji jen na moment zapůjčil," řekla s nadějí.
Razantně zavrtěl hlavou. "Ne."
"Umíte dezinfekční kouzlo?" zeptala se uraženě.
Opět zavrtěl hlavou, ale tentokrát takřka nepatrně.
"Fajn," pronesla s hraným nezájmem, "je to vaše noha. Až vám to zhnisá, ať vám ji třeba amputují. Mně to může být jedno."
Jen pokrčil rameny a chtěl si nohavici vrátit do původního stavu. Mrskla ho suchým hadrem přes prsty a tím jej zarazila. "Sakra, chlape! Musím vám to aspoň obvázat!"
Jakmile skončila, nařídila mu: "V obchodě s lektvary si kupte hojivou mast a až přijdete domů, pečlivě si to tím namažte, ano?"
Přikývl, shrnul si nohavici a misku s vodou i hadrem nechal kouzlem zmizet. "Děkuji za ošetření."
"A co s tou vaší horečkou?" otázala se ho, když se na ni rozvzpomněla.
"Tu si dokážu vyléčit sám," podotkl.
"Jenom aby," řekla si v duchu, navenek ale pouze přikývla.
"Teď bychom však mohli konečně přistoupit k tomu, proč jsem sem původně přišel," oznámil konverzačním tónem a v Asterii zatrnulo. Je to tady. Chce jí vymazat paměť a ona mu ještě ošetřovala jeho zranění.
"Alespoň odtud už zmizíš," připomenula si opět jen ve své hlavě a trochu vzdorně se zadívala do Lupinovy tváře připravena rozloučit se s částí své paměti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 "Lady Puffy" | Web | 20. října 2010 v 19:00 | Reagovat

Vypadá to dobře, ale celý to číst nebudu :-D

2 Luth :-) | 23. října 2010 v 16:05 | Reagovat

Být Lupinem, Siriusem nebo kýmkoliv jiným z Asteriiny blízkosti, tak se v ní absolutně nevyznám :-D. V jednu chvíli hrdá zastánkyně Voldemorta s touhou stát se jeho Smrtijedkou a v druhou se z ní stává starostlivá pečlivá léčitelka... Peberti z jejího chování musejí být naprosto zmatení.
Proč mám takový pocit, že jí tu paměť stejně nepoupraví? Nebo alespoň ne v příštím díle? No nic, nechám si své teorie pro sebe a radši poděkuji... takže, díky za perfektní kapču! :-) A s tou další nijak neotálej!

3 Scissors | Web | 23. října 2010 v 16:51 | Reagovat

[2]: Máš naprostou pravdu. Asteria se chovala nejdřív tak a teď zase onak. Ono to má svůj důvod. Už jsem jednou prozradila, že vlastně neví, co chce. V důsledku toho se nechtěně přizpůsobuje svému okolí. Když teď nemá po ruce Denního věštce s pravidelnými informacemi o růstu moci Voldemorta, upíná svou pozornost víc na Doupě a osoby v něm. Tolik asi k vysvětlení změn v jejím vystupování. Ovšem dovolila bych si ještě vyškrtnout slovo "starostlivá" z tvého slovního spojení "starostlivá pečlivá léčitelka". Ona prostě jen nesnáší hazard se zdravím.  Nakonec moc děkuji za hezký komentář a ohledně tvé úvahy... Odpověď, jestli je správná, dostaneš v příští kapitole.

4 Eliota | Web | 25. října 2010 v 21:54 | Reagovat

Asteria je složitá osoba, jak tak koukám. Její chování mě překvapilo a zarazilo. A vůbec mi k tomu nešlo to vykání. :D
Čekala jsem, že to bude pokračovat a tys to utkla v tak hloupé chvíli! :D
Moc se mi to líbilo, těším se na další. :)

5 Scissors | Web | 25. října 2010 v 22:05 | Reagovat

[4]: Podle mě je každá osoba složitá. U nikoho nemůžeme předvídat, jak se v dané situaci zachová. Řekla bych, že někdy ani u sebe ne. Vykání je zcela záměrné a já už jsem si na něj dokonale zvykla. :-) Za to utnutí se omlouvám. Nemohla jsem si pomoct. :-D Jsem moc ráda, že se kapitola líbila a že hodláš povídku číst dál. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama