Velká tvrzení - kapitola 7.

8. října 2010 v 20:33 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Asteria je vězněná Fénixovým řádem již nějaký ten čas. Za tu dobu zažívala prakticky každý den stále stejný scénář. Zdlouhavé rozhovory se třemi členy skupiny bradavických Pobertů, strava od paní Weasleyové a ticho provázející ji během zbylých chvil. Od jejího příchodu do Doupěte se však věci změnily. Vtipálka Pottera a elegána Blacka nadobro nahradil mírumilovný a vždy klidný Lupin a zrzavá paní Weasleyová si od Asterie již nedrží takový odstup jako na začátku. Pak se ale přihodí věc, která Asterii ukáže, že ve skutečnosti se nezměnilo nic...
Tohle všechno se dočtete v sedmé kapitole příběhu Velká tvrzení. Přeji příjemnou četbu a těším se na vaše ohlasy. :)


Štěstí v neštěstí
Kapitola 7.

Následující dny plynuly velmi rychle. Nejdříve očekávala, že sem v brzké době vtrhne Lupin, Black nebo i Potter, který údajně odcestoval. Představovala si, jak jí konečně vymažou paměť a ona bude moct odejít. Nikdy dřív by si nepomyslela, že bude po něčem takovém toužit, ale přála si, aby jí tu prokletou paměť vymazali co nejdříve. Byl to totiž jediný důvod, proč ji stále drželi zavřenou v dětském pokoji, který před ní zjevně nikdo neobýval. Byla to jediná překážka jejího odchodu odsud a ona chtěla odejít. Potřebovala se dostat domů, mít pocit svobody a být konečně sama beze strachu z toho, že ji někdo z její samoty vyruší.
Během té uplynulé doby sem párkrát zavítal Lupin. Moc toho nenamluvili. Všimla si, že byl podivně ztrhaný a působil ještě unavenějším dojmem než obvykle. A pak najednou nepřišel. Celé dva dny se neukázal. Ta nejistota toho, jestli sem někdo zavítá dnes, ji užírala. Navíc začínala mít pocit, že se z toho stísněného prostoru zblázní. Častokrát jen tak sedávala na okenním parapetu a sledovala venkovní krajinu. Nejraději to však dělávala v noci, kdy byla obloha poseta miliony drobných hvězd. K jejímu neštěstí se tak však nedělo každý večer.
I teď vyhlížela z okna ven. Čelo měla opřené o chladivou tabulku skla a pozorovala louku s rybníčkem pod sebou. Na tom výhledu nebylo nic zajímavého, ale přišlo jí to v porovnání s civěním do zdi přínosnější. Navíc jí to dodávalo jakousi naději, že má šanci se odtud brzy dostat. Nenacházela se přeci v pravém vězení. Tam by nedostala ani to okno.
Musela se při té představě otřást. Když nad tím chvíli uvažovala, vlastně si neměla právo stěžovat. Zabila člověka a místo aby ji brali síly temní mozkomorové Azkabanu, dostávala pravidelně dobré jídlo a včera dokonce možnost se umýt, což už doopravdy potřebovala. Z paní Weasleyové se vyklubala velmi milá dáma, když jí nabídla, že jí její oblečení vypere a zatím jí půjčí něco svého, co nosívala před narozením svých synů, jak se jí úsměvně svěřila.
Asteria nechápala, jak se k ní může najednou chovat tak mile. Pamatovala si na první dny, kdy s ní jednala se značným odstupem, u něhož měla i zůstat. Byla si jistá, že paní Weasleyová ví, proč tu Asteria je. Proč tedy ta změna?
Když se jí na to zeptala, ta žena se na ni jen usmála a řekla: "Věřím, že změníte svůj názor na válku, slečno. Z vás by se neměla stát posluhovačka lorda Voldemorta."
Opět se při zmínce toho jména otřásla jako tehdy, když ho vyřkl Black. Paní Weasleyová byla teprve druhým člověkem, od kterého ho slyšela, ale měla tušení, že nebyla ani posledním. Fénixův řád se zjevně jména Pána zla nebál.
Z jejích úvah ji vytrhl až výkřik. Byl podivně tlumený a ona si až teď uvědomila, že na její pokoj museli použít bariérové kouzlo. Lekla se, co se děje a zachvátila ji panika. Ona se odtud nemůže nijak dostat! Co když byl štáb objeven Smrtijedy a teď ho plení? Pochybovala, že by se zdržovali prohlídkou, kolik členů Fénixova řádu tu zemře.
Náhle někdo rozrazil dveře a vtrhl dovnitř. Nadskočila leknutím a nevěřícně zírala na příchozího. Stál tam Potter. To by ji ani tak nepřekvapovalo, kdyby se k ní nevrhl a prudce ji neobjal. Aby toho nebylo málo, dokonce ji vyzdvihl do vzduchu a zatočil se s ní kolem dokola.
"Je to kluk! Je to kluk!" opakoval přitom stále dokola. "Já mám syna!"
Když ji pustil a jen na ni rozjařeně zíral, netušila, co má dělat. Zaskočil ji svým vpádem do její cely, jak potají začínala přezdívat dětský pokoj, v němž tu přebývala. Spojitosti s jeho radostným výrazem a sdělením, se kterým přišel, nebyla schopná najít. Tak moc ji překvapil. Trvalo jí hodnou chvíli, než jí to konečně došlo. V ten okamžik zapomněla, že nejsou přáteli a objala ho sama od sebe, avšak o dost mírněji než on předtím ji.
"Páni, tak ty jsi táta," řekla mu s úsměvem, když ho objímala. Hned jí bylo jasné, proč se zezdola ozval ten výkřik a už byla zase klidná. "To ti přeji."
Úsměv jí však zmrzl na tváři, když si všimla další postavy ve dveřích, která tam nejspíš stála celou tu dobu. Byl to Black a šeredně se mračil na scenérii před sebou. Ledabyle se opíral o futro dveří, jak to míval ve zvyku, a ruce měl překřížené na prsou. Jakmile ho spatřila, vymanila se z Potterova objetí a trochu poodstoupila. Donutila se ještě jednou usmát a poblahopřála mu.
"Dík. Je to super pocit." Zasněně se zadíval někam za Asterii, ale pak, jako by procitl, oznámil: "Tak už jsem to řekl snad každému. Můžu jít za ženuškou a synkem." Naposledy se na ni zazubil a vyletěl z pokoje pryč.
Jakmile Potter zmizel, pohledem se zastavila na Blackovi, který stál stále na stejném místě. Sjel ji pohledem a pak výhružným tónem pronesl: "Tímhle se nic nemění, rozumíš?"
Netušila proč, ale ten tón ji zamrzel. Chlad z něj čišel na sto honů a potom, co se k ní Potter choval v zajetí euforie, jako by byli nejlepšími přáteli, by se dalo říct, že jí z toho píchlo u srdce.
"Táhni," sykla směrem k němu nenávistně.
Oči se mu rozšířily překvapením a intuitivně se napřímil, přičemž udělal pár kroků k ní. "Cos to řekla?"
Musela se pobaveně ušklíbnout nad jeho reakcí. Sama nechápala, proč krouží po tak tenkém ledě. Pamatovala si ze školy, že Black byl vždy výbušná povaha. "Chci, abys odešel!"
"Ty nemáš právo cokoliv chtít," prohlásil posměšně a měřil si ji pohledem.
Asteria měla pocit, že začíná vidět rudě. "Jak to myslíš?"
"Zaprvé jsem tu pánem situace momentálně já, drahá." Black byl očividně rád, že svou oponentku úspěšně vytáčí a opět si založil ruce na prsou. "A zadruhé Smrtijedi zkrátka nemají právo na jakákoliv přání."
"To ty se tu chováš jako Smrtijed!" štěkla po něm. "Ostatně není se čemu divit. Černé jméno, černá povaha!"
Netušila, jak moc přestřelila, když říkala poslední větu. Skrz rudou clonu takřka neviděla. Zmizela, až když ji Black pevně chytil za obě zápěstí a tyčil se nad ní jako bůh pomsty. Držel ji takovou silou, až jí do očí vhrkly slzy.
"Vidíš?" řekla i přes bolest, kterou cítila obzvlášť na pravé ruce, kam se jí zarývaly jeho nehty. "To ty nemáš právo si cokoliv přát."
Najednou jeho sevření povolilo. Ihned si začala třít bolestivá místa, která během chvilky zrudla. Po tváři se jí svezlo pár samovolných slz. Poodstoupila od něj k oknu a zůstala otočená zády k němu, aby ty slané potůčky nemohl vidět. Tiché štkaní však utajit nedokázala. Neplakala však kvůli fyzické bolesti. Všechno na ni najednou dolehlo. Už skoro měsíc byla zavřená v tomhle zpropadeném pokoji a každý, kdo sem kromě paní Weasleyové vešel, se k ní choval s odstupem. Když se to pak na moment změnilo, hned na to jí Black dá jasně najevo své pohrdání, svou nenávist.
"Já - " ozval se po pár minutách ticha váhavě. "Tohle jsem nechtěl."
Mlčela.
"Promiň mi to," pravil zdrceně. "Nechtěl jsem ti ublížit."
Neotáčela se, nehýbala se, jen si třela zraněná zápěstí a hlasem podbarveným pláčem podotkla: "Chtěl."
Snad měl v úmyslu odporovat, ale nakonec nic neřekl. Nastalo ticho, přerušované jen prudkými nádechy Asterie stojící u okna. Atmosféra v pokoji houstla každou vteřinou, dokud neprohlásila: "Jdi pryč, prosím."
Jen přešlápl z nohy na nohu a nervózně si prohrábl vlasy. Ještě chvíli nečinně postával, ale pak se skutečně otočil a pomalými kroky vešel do stále otevřených dveří. Tam se na moment s rukou na klice zastavil a naposledy se po Navyové ohlédl. V ten moment se podívala jeho směrem a zabodla svůj pohled do jeho očí. Sklopil hlavu a rychle zavřel dveře, které následovně podle zvyku kouzlem uzamkl.
Ještě chvíli zůstával nehybně u dveří a přemítal, co mu řekla. Děsil se myšlenky, že se uvnitř skutečně choval stejně jako ti, které tak nenáviděl a proti kterým bojoval. Raději spěšně odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 8. října 2010 v 21:52 | Reagovat

Jamesovo nadšení chápu, ale divím se, že to běžel vyklopit zrovna jí.
Sirius se zachoval jako rpavý Sirius. :D :) Sice ne příliš hezky, ale to k němu prostě patři. Jsem zvědavá, jak se teď bude chovat, jestli svůj přístup změní a bude milejší, a nebo se tam raději neukáže nějakou dobu vůbec.
Moc pěkné! :)

2 Scissors | Web | 8. října 2010 v 21:57 | Reagovat

[1]: Já se taky divila. Věř mi. :-D Odůvodněme si ale neodůvodnitelné tak, že jeho  radost zkrátka neznala mezí a Sirius mu to dovolil jen proto, že si to Asteria jednou stejně nebude pamatovat. ;-) Díky moc za komentář. :-)

3 Luth :-) | E-mail | 11. října 2010 v 15:54 | Reagovat

Převelice se omlouvám za několikadenní zpoždění přečtení - já se prostě nedostala k počítači :-( Ale teď vidím(čtu), co vše mi rodiče tím zákazem upírali.
James se musel na Harryho nehorázně těšit, když takhle vyvádět a utíkal obejmout i jejich "zajatkyni." Jinak chudáček Asteria, co jí to, prosímtě, provádíš? Na týdny zamkneš bez možnosti úniku do malého pokojíku , kde jí mohou svou společností oblažovat maximálně pavouci. Já osobně bych si tam ze zoufalství snad pokoušela postavit z různorodého harampádí záchraný modul.
Siriusovo chování už ani nepřekvapuje - tu blackovská krev prostě nezapře ať se snaží, jak se snaží. :-P

4 Scissors | Web | 12. října 2010 v 19:52 | Reagovat

[3]: Není za co se omlouvat. Rodiče jsou rodiče a povídka ti přece neuteče. :-) Asteria to se mnou nebude mít nijak lehké. To rozhodně ne. Však já umím svým postavám zavařit! :-D Díky za komentář. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama