Velká tvrzení - kapitola 6.

1. října 2010 v 21:18 | Scissors |  Velká tvrzení povídka
Momentálně jsem se nemohla věnovat blogu, ale teď jsem se opět dostala k internetu a přidávám další kapitolu, díky níž získá nic neříkající prolog k této povídce alespoň trochu menší význam. Pokud si na něj ovšem ještě pamatujete. ;) 
Šestá kapitola se jmenuje O touze po respektu a objeví se v ní přísloví, které bude svým způsobem provázet celou povídku. Je to přísloví původem latinské a dočtete se jej v textu. Neuvěřitelně jsem si ho oblíbila, protože se dá aplikovat na spoustu věcí. Tahle kapitola je také jednou z nejdelších, jaké jsem kdy napsala, takže by vám pár minut měla vydržet. :)
Budu se těšit na všechny vaše ohlasy a můžu vám s hrdostí oznámit, že jsem znovu zapracovala na pokračování téhle povídky. Vypadá to na pěkné prodloužení původního rozsahu. To ovšem předbíhám. Užijte si šestou kapitolu! Přeji příjemné čtení. :)


O touze po respektu
Kapitola 6.

Jestli se někdy Asteria cítila doopravdy nervózní, bylo to právě teď. Od uplynulého rozhovoru s Blackem uběhl celý den. Během té doby se nezaobírala ničím jiným. Už v okamžiku, kdy za sebou zavřel dveře, věděla, jakou udělala chybu. Sám jí to dal okatě najevo tím, že ji nazval budoucí Smrtijedkou.
Když s ním rozmlouvala, neuvědomovala si, že tak vlastně říká přesně to, co chtěl celé ty dny slyšet. Zcela dobrovolně a zároveň nechtěně mu prozradila, s kým v probíhající válce sympatizuje. Jak si nadávala, když jí to prvně došlo. Black nebyl žádný hlupák. Určitě už má tušení, co v té ulici pohledávala. Možná mu jeho fantazie nestačila k tomu, aby si domyslel celý příběh toho večera, ale rozhodně nyní věděl, na čem je.
Jak byla hloupá, když srovnávala Brumbála s Pánem zla. Stále si v hlavě přehrávala, co říkala a nemohla se zbavit dojmu, že se v zoufalství snažila naverbovat Blacka na temnou stranu a to k ní ještě sama nepatřila! A pak jeho reakce... Ještě pořád cítila jeho ruku na té své, jeho dech na tváři a když zavřela oči, měla dokonce pocit, že se to všechno odehrává právě v tuto chvíli. Nadávala si za to, jak její tělo reagovalo na jeho přítomnost a zároveň se obávala, že tak bude reagovat znovu. Neměla strach z něj, jakožto spíš ze sebe. Bála se, že příště mu prozradí mnohem víc, než prozradila doposud.
Její obavy v ní vyvolaly paranoiu. Sebemenší zvuk, který zaslechla z chodby, ji děsil. Čekala, že to jde zase on a že tentokrát nezůstane jen u slov, ale i u skutečných kouzel. Když jí pak paní Weasleyová podle zvyku přinášela snídani, příliš z ní neujedla. Stejně tomu tak bylo i s obědem. Ta dobrotivá žena nijak neskrývala starosti, které si o svou svěřenku dělala, ale neřekla nic.
"Tak zase zítra," sdělil Navyové při svém odchodu Sirius Black, avšak slunce se pomalu blížilo k horizontu a on se stále neukázal. Ani tehdy, když zapadlo, se neobjevil. Její paranoia se tak stupňovala víc a víc. Večeře se vůbec netkla a když si pro to vychladlé jídlo paní Weasleyová s podmračeným výrazem ve tváři přišla, zeptala se: "Oni dnes nepřijdou?"
"Ne, slečno," odvětila jí tázaná, "páni Black a Potter vás dnes nenavštíví."
Chtěla se zeptat proč, ale v moment, kdy ji to napadlo, si uvědomila, že by jí to ta zrzka stejně neprozradila. Proto jen poděkovala za jídlo a omluvila se s tím, že dnes neměla hlad. Paní Weasleyová na to reagovala jen podmračeným výrazem, načež odešla.
Tu noc toho Asteria moc nenaspala. Stále očekávala podraz z Blackovy strany, a tak se snažila zůstat bdělá. Jenže i ji nakonec přemohla únava. Přesto to však nebyl právě klidný spánek.
Následující den proběhl stejně jako ten předchozí. Odpoledne opět očekávala příchod někoho z těch dvou, ale opět nikdo z nich nedorazil. Neuvěřitelně ji to znervózňovalo a to z jednoho prostého důvodu. Z jejich nepřítomnosti si vyvozovala jen jediné. Něco se dělo a to něco muselo být krajně důležité.
Třetí den po poslední návštěvě Blacka, se konečně někdo objevil. Jenže tentokrát to Black nebyl. A nebyl to ani Potter. Když se to odpoledne otevřely dveře, stál tam Lupin ve svém ošuntělém kabátě. První, co si pomyslela bylo, co ten tu dělá. Svou přítomnost však hned po krátkém pozdravu vysvětlil.
"Sirius je teď trochu zaneprázdněný, a tak mě poprosil, abych to tu za něj převzal." Z tónu jeho hlasu poznala, že z toho nebyl právě dvakrát nadšený, ale jí spadl neuvěřitelný kámen ze srdce. Už nebude muset čelit Blackovi! Nejspíš...
"A co Potter?" Ona se s pozdravem nezdržovala.
Lupin stál u dveří, které za sebou pouze zavřel, a trochu zvláštně se na ni díval, když odpovídal: "James musel se svou ženou odcestovat."
Asteria jen nazdvihla obočí. Odcestovat? Tomu nevěřila. Nahlas však jen prohodila: "Nevěděla jsem, že je Potter ženatý."
Lupin na to nijak nereagoval. Namísto toho stočil rozhovor jinam, přičemž pořád stál. "Sirius mi řekl o vašem posledním rozhovoru."
Při této větě se Asterii vytvořil na tvářích ruměnec, a tak rychle sklopila pohled a zeptala se: "Nesednete si?"
Remus Lupin byl z jejího chování trochu zmatený, ale posadil se a pokračoval: "Zmiňoval se o tom, že máte poněkud zvláštní názory." Na slovo zvláštní kladl obzvlášť velký důraz.
Nic neříkala, jen bedlivě zkoumala pokrývku postele, na níž jako vždy seděla.
Lupin si ze svého místa povzdychl. "Nebudu chodit zbytečně dlouho kolem horké kaše."
Vzhlédla a zbystřila všechny své smysly.
"Ten den jste měla schůzku s panem Traversem," začal. "Věděla jste, že je to Smrtijed a také proto jste se s ním setkala. Přála jste si být jednou z nich. Jenže jste zaslechli rozhovor, odkud jste se dozvěděli, kde má Fénixův řád hlavní štáb a došlo mezi vámi k souboji. Travers prohrál."
Když skončil se svou řečí, Asteria jen tiše seděla a nic neříkala. Lupin tu s ní mluvil poprvé a už prakticky všechno věděl. Po chvilce promluvila. "Nemáte důkaz, že jsem toho muže zabila."
Lupin cosi vytáhl z kapsy svého kabátu. Byla to její nově koupená hůlka. "Máte pravdu. Nemám důkaz. Z téhle hůlky smrtící kletba nevyšla."
Asteria se chvíli dívala na svou hůlku v jeho prstech a pak si vzpomněla, co jí v prvním rozhovoru zde Black s Potterem řekli. "Jde jenom o to, jestli jsi to udělala v sebeobraně nebo úmyslně."
Teď měla výbornou příležitost se alespoň trochu očistit v Lupinových očích. "Jak by mohla, když jsem se jen bránila."
"Proč jste tedy utekla?" otázal se.
"Protože vše ostatní, co jste řekl, je pravda," podotkla. "Chci být Smrtijedkou."
Lupin se na ni nyní díval nevěřícně a chvíli mu trvalo, než znovu promluvil. "Chcete?"
Asteria se pozdržela odpovědi. Nehodlala mu opakovat takové prohlášení jen proto, že mu nevěřil. Moc dobře si uvědomovala, že v očích kohokoliv z Fénixova řádu bude jen špínou. Nikdy se jí nepodaří úplně očistit. Až se informace o tom, že se ona chce dobrovolně stát Smrtijedkou, rozšíří po celém Doupěti, budou na ni všichni shlížet značně svrchu a zcela určitě ji budou chtít dostat pryč ze svého sídla. Kdo by si přeci ponechával veš v kožichu? Alespoň jí brzy vymažou paměť a propustí ji. Vždyť proti ní neměli nic. Jen její doznání k tomu, že by ráda patřila do řad Pána zla. Ovšem bez znamení ji nemohou předat bystrozorům a uvěznit ji. Bez něj ne.
Lupin se hodnou dobu snažil vstřebat fakta, která mu zde podala, očividně se mu to ale moc nedařilo. Stále na ni hleděl tím samým nevěřícným pohledem, jež říkal, že jeho majitel horoucně pochybuje o duševním zdraví osoby naproti sobě.
"Proč?" zeptal se, přičemž z ní nespouštěl oči.
Zhluboka si povzdechla. Ano, tutéž otázku si pokládala i sama a za odpověď, kterou na ni dostávala, se styděla, jenže bylo tomu tak. Asteria Navyová patřila mezi ten typ lidí, kteří si přejí něco dokázat. Na škole o sobě nepotřebovala dávat vědět a nijak netoužila po zvlášť velké pozornosti, ovšem to nebylo způsobené domnělou introverzí. Ona byla naopak velmi extrovertní povahy, což se potvrzovalo při každém jejím střetu s někým, kdo si z ní chtěl udělat dobrý den. Nikdy si nenechávala nic líbit a ačkoliv se jí vždy nepodařilo někoho setřít, odcházela se vztyčenou hlavou. Ponížení bylo trpké, ale snášela jej s hrdostí. Co na tom, že ji vnitřně sžíral vztek.
Celá svá školní léta toužila po jediném. Po respektu, který ji nikdy nikdo až na její nejbližší přátele a profesory neprokazoval. Její spolužáci ji považovali za prachobyčejnou šprtku, se kterou není zábava, a nebáli se jí to dávat najevo. Ve většině případů to byli studenti ze zbylých tří kolejí. Asteria sice nebyla žádná ušlápnutá chudinka, ale zraňovalo to světlou stránku její osobnosti a posilovalo tu temnější, jež se zakládala na touze po úspěchu, po uznání, po respektu. S každým křivým pohledem, s každým úšklebkem, který obdržela při správné odpovědi na otázku profesora, se utvrzovala v tom, že jednou takhle na ni koukat nebudou. Ona jim dokáže, že není jen ta nudná havraspárská šprtka.
Tento vjem jí tak přetrval do dospělosti až do dne, kdy si četla vydání Denního věštce, v němž se psalo o dalším z mnoha útoků Vy-víte-koho. Tentokrát to však byl poněkud jiný článek. Od těch vydaných před ním se lišil v jednom zásadním bodě. Sám Denní věštec varoval před schopnostmi černokněžníka, který sužoval Anglii, a dalo by se říct, že mu prokazoval respekt.
Tehdy jí to napadlo. Kdyby se přidala na stranu zla, těšila by se mu také. Lidé, kteří se jí dřív tiše vysmívali, by na ni nyní hleděli se strachem v očích. Nebylo to sice přesně to, co si přála, ale i tak se jednalo o něco podobného. Ve svém zaměstnání by jednou mohla docílit obdivu kouzelnického světa nějakým lektvarovým objevem, avšak jaký by to mělo smysl, když by se zde stále vyskytoval Pán zla, jež by byl vždy na prvním místě? A právě proto začala dělat vše pro uskutečnění svého rozhodnutí stát se Smrtijedkou. Jednou z těch, kteří se těší řádnému respektu.
Jak tohle všechno ale má sdělit někomu jinému, když se za to sama před sebou styděla? Jak jen by se mohla svěřit s tak vážnou věcí někomu, koho takřka neznala a kdo o ní na škole možná míval jiné mínění, než o jakém se domnívala? Možná že Remus Lupin nepatřil mezi ty, kteří jí  pohrdali.
Ticho bylo dlouhé a otázka stále visela ve vzduchu. Měla potřebu to změnit, ale co mohla říct, aby se Lupinovi ještě více neznelíbila a aby ji byl schopen pochopit? A proč se těchto dvou věcí tolik obávala? Proč jí záleželo na názoru někoho, s kým mluvila jen párkrát v životě?
A pak si vzpomněla na příhodu z Bradavic, která ji prvně vetkla myšlenku na to, jaké by to bylo, kdyby si jí lidé více vážili. Když vyřkla první slova, sklopila pohled k pokrývce postele a cítila, jak ji v očích začíná nepříjemně štípat.
"Jednou mi jeden člověk řekl něco, co mě velmi ranilo. Ve své koleji jsem patřila k nejlepším a byla jsem na to řádně hrdá. Ráda jsem poslouchala slova pýchy od své maminky, ráda jsem pozorovala své kolejní spolužáky, kteří dávali najevo zadostiučinění ostatním z jiných kolejí pokaždé, když jsme díky mně dostali nějaké ty body. Taktéž jsem ráda pozorovala tu závist v jejich očích. Alespoň jsem si myslela, že to byla závist. Jenže pak přišel ten člověk a mou domněnku mi vyvrátil. Pochopila jsem, že z jejich strany šlo o pohrdání a to poznání mě bolelo víc, než jsem si byla ochotná připustit."
Lupin byl z jejího proslovu zmatený. Jak tohle všechno souviselo s jeho otázkou? Nesnášel zavádějící proslovy. "Co to má společného s tím, že chcete být tou zrůdou?"
Jakmile jí k uším dolehlo jeho poslední slovo, prudce zdvihla hlavu a zadívala se do jeho očí. V těch svých nyní měla slzy, které se marně snažila udržet.
"Protože ty zrůdy mají respekt," prohlásila rozezleně a konečně vyřkla to slovo, "který jsem já nikdy neměla!"
Trochu zaraženě na ni koukal a pak jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Vážně si tohle myslela? Sledoval, jak si rychle otřela slzy, které jí proti její vůli vytryskly z očí, a jak se umanutě zadívala ven z okna. Přemýšlel, čím by jí mohl dát nejlépe najevo, jak hluboce se mýlila.
Vzpomněl si na jedno latinské přísloví, které mu častokrát říkala jeho maminka, když ho přistihla přitom, jak si vyčítá to, čím byl. "Kdo maluje květinu, nemaluje její vůni."
Asteria se na Lupina překvapeně otočila. Upřeně jí hleděl do očí a ona mu pohled opětovala. Nespatřila v něm ani špetku pohrdání a odporu, které očekávala. Nic z toho tam nebylo.
"Když se staneš Smrtijedkou, možná získáš zvrácenou představu o tom, že tě lidé respektují, ale za jakou cenu," pronesl na vysvětlenou. "Vážně ti to stojí za to?"
Nevnímala fakt, že jí zčistajasna začal tykat. Soustředila se jen na jeho sdělení. Když se rozhodla pro to, co měla v plánu, věděla, že bude muset zaplatit, ale nikdy se nad tím příliš nezdržovala. Bála se, že by mohla couvnout a upustit od svého rozhodnutí. Teď se jí na to však někdo přímo zeptal a donutil ji o tom přemýšlet.
"Já nevím," řekla popravdě a pak si vzpomněla na mrtvé tělo Traverse ležící před ní na kamenné dlažbě. Po tváři jí skanula nová slza společně s tím uvědoměním, že svou první oběť má již za sebou.
"Ale vím, že jsem toho schopná," dodala a tiše nechávala téct další a další slzy. Znovu se zadívala směrem k oknu. Všimla si, že venku se schyluje k dešti. Obloha měla odpudivě šedavý odstín.
Slyšela zavrzání dřevěné podlahy, jak Lupin vstal ze židle a udělal pár kroků k ní, ale nepodívala se po něm. Pak ucítila trochu nervózní dotek jeho ruky na svém rameni, když konejšivým hlasem zopakoval: "Kdo maluje květinu, nemaluje její vůni."
Jemně zesílil stisk na jejím rameni a v následujícím momentě byl pryč. Neohlédla se po něm. Jediné, co v tu chvíli vnímala, bylo přísloví, které jí ještě dlouho poté rezonovalo v hlavě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka "Velká tvrzení" ?

Ano, určitě.
Celkem.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Luth :-) | E-mail | 1. října 2010 v 21:57 | Reagovat

O_O  No páni! Udělala jsi mi radost, holka! Já tu pomalu chytala deprese z šílené nudy a ty mi hned takhle zpravíš náladu.
Já nevím co na to říct :D. Čím víc se to rozjíždí, tak je to lepší a víc fascinující.
Jinak ten charakter Asterie máš úžasně vymyšlený, jenom nemohu si pomoci, ale na Smrtijedku mi přijde až moc "dobrá"... myslím že takováhle služebnice by se Voldýmu moc nezamlouvala.
Těším se na další vývin událostí nebo spíš nemohu se dočkat :-)

2 Scissors | Web | 2. října 2010 v 11:24 | Reagovat

[1]: Charakter Asterie moc promyšlený nemám, ale... Ten problém s tím, že je "až moc dobrá", by se měl v příběhu vysvětlit. Neuškodí ovšem, když to prozradím už teď. Je totiž docela dost možné, že z následujících kapitol to nevystupuje tak, jak bych si představovala. Takže... Asteriiny dobré a zlé stránky se budou prolínat. Hodně prolínat, v rámci mezí pozměňovat ap. A proč? Asteria totiž neví, co chce... Snad to postupem času zjistí. ;-) Doufám, že jsem tebe a i ostatní neodradila od dalšího čtení. :-)

3 Eliota | Web | 2. října 2010 v 17:07 | Reagovat

Wow! Tahle kapitola byla suprová! Četla jsem se zatajeným dechem!
Líbí se mi, jak tady popisuješ Rema. To je Remus! To je ten Remus, který ho já taolik obdivuju a který.. Prostě ten SPRÁVNÝ Remus!
Asteria je vážně nerozhodná. Po tom, co jsi to řekla, v každým jejím slově vidím to, že opravdu neví, co chce.
V jakém je to roce? 1981? Tipuji podle toho, že James s Lily "odcestovali"...
Už se moc těším na další!
PS. Krásný design. :)

4 Scissors | Web | 2. října 2010 v 17:21 | Reagovat

[3]: Ups. Teď si narazila na jeden velký nedostatek povídky - data. Ano, správně by tohle měl být spíš rok 1981, ale není. Jedná se o rok 1980. Tohle je díky vašim zvídavým komentářům kapitola plná odhalení. :-D Jinak moc děkuji za pěkný komentář a jsem ráda, že se ti líbí i design. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama