Odrazy snů

27. října 2010 v 14:13 | Scissors |  HP jednorázovky
Když jsem včera večer usínala se sluchátky v uších, ještě na mě doléhalo jakési mystično z filmu Legenda o 1900, který jsem předtím sledovala. Můj mp3 přehrávač mi přitom hrál smutný soundtrack z Pána prstenů a mě napadl námět na jednorázovou povídku. V moci tajemna jsem si rychle načmárala pár poznámek na papír, protože jsem si byla téměř jistá tím, že bych to do rána zapomněla. No a dnes dopoledne jsem se jala onen nápad zrealizovat. Vznikla z toho jakási směs, kterou nejsem schopná definovat, ale přesto jsem s ní spokojená. Je to totiž jakýsi záznam mých včerejších a ostatně i dnešních dojmů. Hlavně jsem tam však zakomponovala pár reálných prvků, které se týkají mé osoby. To jest místo děje a v jistém ohledu i smyšlená postava povídky. Jedná se tedy o jakési propojení mého světa a světa fanfiction. Zní to bláznivě, že? Ono to také celé bláznivé je... :)
  • Název: Odrazy snů
    Autor: Scissors (má maličkost)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: psychologické/romantické/(drama)
    Postavy: neznámá dívka, Remus Lupin, krysa (Prašivka; Peter Pettigrew) + ve zmínce Ron Weasley a Molly Weasleyová
    Stručný obsah: Každému se zdají sny. I Prašivce. Její sny jsou však ještě zmatenější než ty lidské. Přátelství, vina, strach, zoufalství, nesplněná přání - tohle je na jednu malou krysu příliš, ale ve zvěromágské podobě funguje všechno trošičku jinak...
    Poznámka autorky: Tuhle povídku jsem se snažila psát tak, aby měla místy mnoho významů. Možná proto bude působit poněkud zvláštně. To už k ní ale prostě patří a já doufám, že to ve vás vyvolá alespoň malé kouzlo. :)


Odrazy snů

Po chodbě jedné kdysi majestátné budovy školy pobíhala krysa. Měla typické šedohnědé zbarvení a dlouhý ocásek. Ani špičatým čumáčkem se nijak nelišila od svých sestřiček z kanálů. Kličkovala mezi sutinami a klouzala se po nánosech prachu, jako by zde znala každý kout. Jako by běžela do předem určeného cíle. Ani jedno však nebylo pravdou. Ta krysa byla zbloudilou cizinkou a netušila, jak se mohla dostat na toto prapodivné místo. Vždyť ještě před chvilkou si pochutnávala na své večeři v podobě sýru, který jí dal její rusovlasý majitel.
Jak tak prozkoumávala druhé patro budovy, ocitla se na další z mnoha zdevastovaných chodeb. Na moment se zastavila. Zavětřila podivně známou vůni, ale nedokázala ji rozpoznat. Černýma drobnýma očima se na krátkou vteřinku zadívala na drobnou cedulku nad dvoukřídlými a dříve nejspíš bílými dveřmi, na níž bylo cosi napsané. Kdyby krysy uměly číst, jakože ony přece číst neumějí, pak by se mohla dozvědět, že se právě nalézá před bývalou učebnou číslo dvě stě devět. Krysu to však vůbec nezajímalo, a tak se dala opět do pohybu. Tentokrát však mnohem opatrněji, protože cítila onu znervózňující vůni.
A pak je spatřila. Rychle se schovala pod převrácenou lavičku, která tu ještě zůstala z dob, kdy se zde vzdělávaly mudlovské děti, skrytá stínem opět začenichala v chladivém nočním vzduchu a po chvilce se odvážila znovu kouknout na pár, který ji prve svou přítomností tolik vylekal. Trochu povystoupila a škvírou se zadívala na vysokého mladíka s o něco málo nižší dívkou.
Krysa byla zmatená. Proč ti dva tak nečinně postávali na chodbě a zjevně zírali do prázdna? Dovolila si učinit pár drobných krůčků vpřed, aby si je mohla lépe prohlédnout. Tu si náhle všimla, že před nimi stojí velké zrcadlo. Mělo stříbřitý rám a jeho plocha se ve tmě podivně leskla. Až se toho krysa polekala a zalezla zpět do hlubin své skrýše.
"Co vidíš?" zeptal se světlovlasý chlapec tiše brunetky po svém boku.
Dívka sebou při zvuku jeho hlasu mírně trhla a na krátký moment se na něj zadívala. Stál jako socha a upřeně hleděl do zrcadla naproti nim. Po jeho vzoru tedy i ona opět pohlédla na plochu, která odrážela vše, co bylo před ní. "Zrcadlo."
Mladík se tvářil tak, že se z jeho výrazu nedalo nic vyčíst. "A co vidíš v něm?"
"Náš odraz," pravila dívka zmateně. "Co jiného bych měla vidět?"
Povzdechl si a jedním krokem přešel za ni tak, aby jí mohl zezadu položit obě ruce na ramena a bradu si opřít o jedno z nich. Zachvěla se, když na svém uchu ucítila hřejivý závan slov, jež vyřkl. "To já nevím. Zavři oči a představ si ty miliony různorodých možností."
Jako omámená jej uposlechla a na moment neviděla nic jiného než stín svých očních víček. Jakmile se však její fantazie rozutekla do všech koutů světa, figurovala víčka jako plátna, na kterých se promítal prazvláštní film. Prazvláštní proto, že jeho jednotlivé snímky ukazovaly mnoho obrazů, jež samy o sobě jen stěží dávaly nějaký smysl a jakmile se poslepovaly dohromady, rázem byl i tento záblesk vědomí zapomenut. A přitom to byly obyčejné výjevy. Loď plující po klidném Pacifiku zalitém rudou září, vzpomínka na večerní výlet v horách, veselý štěkot psa vítajícího svého pána z daleké cesty... Usmála se. Všechno to bylo tak obyčejné a přitom tak nádherné.
"A teď se znovu zadívej do zrcadla," ozval se jí u ucha mladíkův zvučný hlas.
Stejně jako před okamžikem jej i nyní s naprostou samozřejmostí uposlechla. Překvapeně zalapala po dechu, když v zrcadle nenašla ani památku po něm a nebo po své osobě. Odraz náhle nebyl odrazem a nebo možná ano. Jen se trochu pozměnil. Obyčejný odraz skutečnosti se stal odrazem její duše.
"Pořád vidíš nás?" zeptal se jí její společník, aniž by jakkoliv změnil svou polohu.
Ještě hodnou chvíli překvapeně zírala do zrcadla, než ze sebe přiškrceně vypravila odpověď. "Ne..."
Kdyby se nebála toho, že výjev před ní zmizí, jestliže by od něj jen na chvilku odtrhla zrak, otočila by se na mladíka za sebou a všimla by si, jak moc smutný úsměv se mu rozlil po tváři. "A co tedy vidíš?"
Netušila, jak by mohla to všechno v zrcadle nebo za zrcadlem popsat. Nakonec se však chytla jakési tenké nitky a slova se jí z úst začala řinout sama od sebe. "Vidím slunce vycházející zpod horizontu. Vidím dlouhé stíny, které pomalu mění svou polohu a i délku. Každou vteřinou jako by se zkracovaly, jelikož začíná nový den. Také vidím dvě laně pasoucí se na louce a drobné kvítky rozevírající své tváře slunečním paprskům." Na moment se odmlčela, protože si zničehonic povšimla ještě něčeho. "A vidím i sebe. Sedím v trávě nedaleko těch laní, ale... Ony utíkají zpátky do lesa! Někdo je polekal!" Znovu se odmlčela a bojácně vyčkávala, co jí zrcadlo ukáže nyní. Ve svém zaujetí si ani nevšimla, že její společník sundal ruku, kterou si částečně podpíral hlavu, z jejího ramene a spojil ji s její dlaní. Jemně mu ji stiskla a usmála se, když konečně pochopila... "Jsi tam také. Podáváš mi květinu a sedáš si do trávy vedle mě. Díváme se na východ slunka."
Na mladíkově tváři se usídlil ještě smutnější úsměv. "Zavři oči, Jitřenko."
Zamračila se a natočila hlavu tak, že jej donutila tu jeho zvednout. Pevně se mu zadívala do očí. "Proč už nechceš, abych se na to zrcadlo dívala?"
Chvíli jí pohled opětoval, ale pak se zahleděl přes sebe do stříbřitých hlubin magického skla. Stále přitom držel její ručku v té své. "Protože není správné propadat bludům a představám."
Chtěla něco namítnout, ale návrat obyčejného odrazu jejich postav v zrcadle, do něhož se opět podívala, ji umlčel. Najednou jí bylo do pláče. Aby tento fakt zamaskovala, i ona mu položila tu tichou otázku. "A co v něm vidíš ty?"
Tentokrát si jeho smutku nemohla nevšimnout. Sledovala jeho zachmuřenou tvář skrz plochu před sebou, když odpovídal: "Já vidím sebe, jak upřeně pozoruji měsíc v úplňku."
Ta slova jen umocnila její touhu se rozplakat. On ale, jako by si toho nevšiml, pokračoval.
"Tolik bych si přál na něj znovu pohlédnout, aniž by mi jeho krása ublížila." Najednou se jeho odraz v zrcadle zadíval přímo na ni. "Tolik bych si přál, aby mi krása neubližovala."
Nešlo to zastavit. Po tvářích se jí začaly kutálet obrovité slané slzy a skapávaly dolů na zaprášenou podlahu. Sama noc společně s krysou byly svědky spojení špíny a čistoty. Marně se to dívka snažila zastavit. Marně se snažila potlačit vzlyky deroucí se jí z hrudi.
Mladík před ni náhle předstoupil a zabránil tak v pohledu do zrcadla jim oběma. Se stále stejným úsměvem jí palci setřel kapičky smutku z obou tváří.
"T-tady by t-ti n-neublížila," dostala ze sebe mezi prudkými nádechy způsobenými pláčem. "V t-tomhle světe ne-neexistují kouzla. Ani d-dobrá, ani zlá."
Povzdechl si a spustil ruce podél těla. "Jak si tím můžeš být tak jistá?"
"Ne-nemůžu. Jen v to d-doufám," přišlo mu v odpověď společně s novým přívalem dívčiných slz. "Kdy-kdyby... Kdyby existovala, nenáviděla b-bych to t-tu."
Nemohl se na ni v tomhle stavu dál dívat. Bolelo ho, co se muselo stát, ale zabránit tomu nedokázal. Mohl tu bolest jen zmírnit. A tak ji objal a zašeptal to první, co ho napadlo. "V tom zrcadle jsem nebyl sám. Dívali jsme se na úplněk spolu a jednou se na něj spolu podíváme doopravdy..."
Náhle se ozval zvuk, jako by se něco ulomilo a padalo dolů. Pár si toho vůbec nevšiml, to jen krysa polekaně zapištěla a jen taktak uhnula před omítkou, která jí málem dopadla na hlavu. S děsem v korálkových očkách se otočila a vyběhla z chodby stejnou cestou, jakou i přišla. Mladíka s dívkou nechala daleko za sebou, když se jí v hlavě rozezněl energický hlas.
"Rone! Vstávej nebo ti ujede vlak a Brumbál si ještě rozmyslí, jestli ti ten dopis měl posílat!" vyhrožovala paní Weasleyová, aby dostala svého jedenáctiletého syna ven z postele.
Krysa rozlepila svá černá kukadla a z klícky stojící na nočním stolku rozespale pozorovala, jak Ronald neochotně vylézal z postele. Na podivný sen, který se jí zdál, už si ani nevzpomněla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázová povídka "Odrazy snů"?

Ano, je pěkná.
Celkem ano.
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Eliota | Web | 27. října 2010 v 16:18 | Reagovat

S hudbou, na kterou jsi dala odkaz výše, jsem se pustial do čtení. Rozhovor mladíka a dívky mi přišel dojemný, nádech smutku mě silně vtahoval do děje. Vrtá mi hlavou, co se s dívkou stalo.
Ani mě tak nezaujel rámec, ale ten sen byl kouzelný!

2 Nel-ly | Web | 28. října 2010 v 14:36 | Reagovat

Ani bych to nezasazovala do prostředí HPfanfiction, i když chvíli jsem uvažovala nas spojistostí krásy úplňku a vlkodlaka (až na tu dobu)
Bylo to krásné, dojemné a zas úplně jiné, myslím, že vymyset něco takového, co zapůsobí na každého, přestože to ne všem dá nějaký smysl je opravdový talent na psaní :)
moc mě to potěšilo

jinak k té hudbě, samozřejmě nádherná, jsem si v tu chvíli, kdy popisovala, co vidí, přesně vybavila kus v Lotlorienu po Gandalfově smrti a to už jsou to roky, co jsem Pána prstenů četla na posledy :) díky za připomenutí... jdu si pustit celý soundrack na cédéčku :)

3 Scissors | Web | 28. října 2010 v 19:11 | Reagovat

[1]: Základem téhle povídky byl vážně onen "sen". V uvozovkách proto, že původně to sen vůbec nebyl. Jako první mě to totiž napadlo v podobě kapitolové povídky, kde by však hrdinové vystupovali ve zcela AU světě. Nakonec jsem ale uznala za vhodnější to sepsat jako jednorázovku. Ve spojitosti s tím mě napadlo i zakomponování Petera do příběhu. Potřebovala jsem nějaký úvod. Nemohlo to začínat prostým rozhovorem... No a na Petera jsem přišla jednoduše. Moc povídek o něm není. Často jej autoři ff dokonce vynechávají. Ano, je to moc moc moc ošklivý zrádce, ale pořád to byl Poberta. Ačkoliv ho většina z nás nemá ráda - včetně mě. ;-) Co se stalo s dívkou? Těžko říct... Vždyť byla jen přeludem. Nebo ne? Kdo ví... ;-) Díky za přečtení a i za komentář! :-)
[2]: Rdím se. Vážně moc děkuji za krásný komentář, i když to s tím talentem považuji za silná slova. :-) A k soundtracku... Musím se přiznat, že Pánovi prstenů jsem nikdy příliš nefandila. (Nečetla jsem to a ani jsem neviděla celé verze filmů.) Na tuhle hudbu jsem narazila náhodou... 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama