Unaven tajemstvím

6. září 2010 v 20:10 | Scissors |  HP jednorázovky
Je to tu zase. Jednorázová povídka na téma Harryho Pottera. Tentokrát jsem ji však objevila ve svém počítačovém šuplíčku (čti: ve složce s HP příběhy). Vlastně netuším, proč jsem ji neuveřejnila hned, jak jsem ji napsala, protože když jsem si ji teď po sobě přelouskala, jsem s ní spokojená. Už jenom proto, že v ní nemá hlavní roli nikdo jiný než Remus Lupin. Ano, všimli jste si dobře, že na něm poslední dobou tak nějak ujíždím. Proč to veřejně nepřiznat, že? ;)
  • Název: Unaven tajemstvím
    Autor: Scissors (má maličkost)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: drama/psychologické
    Postavy: Remus Lupin, Lily Evansová
    Stručný obsah: Šesťáci dostanou za úkol vypracovat esej na téma, které je jednomu z nich více než blízké... 
    Poznámka autorky: Jak už název napovídá, v povídce se bude řešit Remusovo velké tajemství. Kde jsem k němu přišla? No v závěrečném citátu této jednorázové povídky. :)


Unaven tajemstvím

Seděl u nejzazšího stolku v knihovně a hrbil se nad téměř prázdným listem pergamenu. V ruce svíral brk z orla skalního, který byl součástí sady psacích potřeb pro čaroděje a čarodějky, jež mu věnovala babička k jeho nedávným šestnáctinám. Ten brk nebyl nijak zvlášť zajímavý. Vlastně se jednalo o nejobyčejnější psací potřebu, která byla na Příčné ulici k sehnání. Co však mohlo upoutat pozornost, byl fakt, že z něj jeho majiteli tiše skapával inkoust a on si toho ani nevšiml, přestože už se tak dělo několik dlouhých minut. Byl až příliš zabrán do svých myšlenek.
Vzdálenému pozorovateli tohoto chlapce, by se mohlo zdát, že očima přejížděl text v učebnici, kterou měl před sebou rozloženou spolu s pergamenem, a proto si nevšiml, jak se na jeho pracovním listu tvoří obrovská inkoustová skvrna, jež se s každou další kapkou inkoustu ještě více rozšiřovala. Zblízka by však bylo hned každému jasné, že tím to rozhodně není. Chlapcovy jantarové oči totiž upíraly svůj pohled na jeden jediný bod a kdyby někoho zajímalo, proč neustále zírá na stále stejné slovo v té staré učebnici, mohl by při bližším zkoumáním zjistit, že ten plavovlasý kluk nebádá nad slovem či větou, ale rozjímá nad ilustrací krvelačné obludy připomínající vlka, který vyje na měsíc v úplňku.
Pro chlapcovo dobro mu ale nikdo nevěnoval příliš ze své pozornosti. Snad proto si vybral k vypracování pojednání na obranu proti černé magii stolek v té části knihovny, kde se moc studentů nevyskytovalo. Někomu bystrému z jeho ročníku by totiž mohlo sepnout, proč na ten obrázek hledí s takovým podivným zaujetím. Stačilo by jen povšimnout si chlapcových absencí po úplňkových večerech.
Náhle jako by se probudil z transu, si povšiml obrovské kaňky, která se na něj škodolibě šklebila z pergamenu. S tichým zavrčením se ji jal s pomocí jednoduchého kouzla odstranit. Jakmile tak učinil, odložil brk a unaveně si promnul spánky. Nejen duchem ale i tělem si uvědomoval, že další úplněk se nenávratně blíží. S každým dnem se cítil mizerněji a spíše za to mohlo vědomí krátícího se času do další nedobrovolně probdělé noci než samotná moc přibývajícího měsíce, kterou ta stříbrná koule využívala k oslabení jeho lidského já.
Letmým pohledem se podíval na svou levou ruku, kde měl upnuté omšelé hodinky a podivil se nad tím, jak dlouhou dobu tu už strávil. Nebýt tak unavený, nejspíš by se pobaveně ušklíbl tomu, že nejvíce času mu zabere esej na téma, o kterém ví prakticky vše a má s ním i osobní zkušenosti. Vždyť to byl právě on, kdo se o každém úplňku měnil v tu krvelačnou bestii, na jejíž ilustraci tak dlouhou dobu zíral. Kdyby měl chuť, čas a trochu lepší spisovatelský um, mohl by o tom klidně napsat román a nejenom obyčejné jednostránkové pojednání. Jenže přes to přese všechno mu právě tenhle úkol dělal největší obtíže.
Naposledy se zadíval na již zažloutlou dvojstránku z kapitoly o nočních obludách, kterou autor knihy věnoval vlkodlakům, a mohutný svazek zaklapl, načež jej vrátil do regálu, odkud ho před necelou hodinou vytáhl. Opustil prostory knihovny.
***
K úkolu se vrátil až den před jeho odevzdáváním. Za celé tři dny nebyl schopen se donutit opět uchopit tentýž výtisk knihy a konečně sepsat tu prokletou esej. Přestože by tu knihu v zásadě ani nepotřeboval, musel být velmi opatrný v tom, co by do ní psal, protože si byl jistý, že si ji ještě dnes bude někdo chtít půjčit a alespoň z části opsat. Nemohl riskovat, že by do eseje omylem přihodil nějakou informaci navíc, o níž by se tahle v poměru k jeho znalostem na toto téma stručná učebnice ani nezmiňovala. Bylo sice málo pravděpodobné, že by to dotyčného lajdáka zajímalo, avšak profesor by to určitě bez postihu nenechal. Vždyť k takovým informacím, které měl on sám v hlavě již od svých šesti let, se dalo dostat tak akorát v knihovně s omezeným přístupem. Navíc potřeboval nějaký prostředek, který by ho nutil držet se faktů a nezabíhat do příliš osobních záležitostí.
Proto nyní pátral po knize s názvem Obludy a monstra kouzelnického světa. Avšak tam, kam ji při své minulé návštěvě knihovny ukládal, našel jen prázdnou škvíru. Tiše si zanadával do hlupáků.
"Opozdilci jsou všude," zabrblal si pod nos nabručeně. Jak teď má vypracovat svou esej on, když neví o žádné jiné knize, v níž by byl dostatek informací?
Nezbývalo mu než najít toho studenta z jeho ročníku, který tu nutně musel někde sedět a pracovat na svém pojednání, a připojit se k němu. Mohl jen doufat, že si neznámý student knihu nevypůjčil mimo areál knihovny.
Měl štěstí. To zkonstatoval hned, když si všiml zrzavé kštice své spolužačky Lily Evansové. Zprvu vyloučil možnost, že by zrovna ona jako ta nejpilnější studentka na škole vypracovávala úkol až tak pozdě, ale když se po knihovně rozhlédl, nikoho jiného z šestého ročníku nezahlédl. Vydal se tedy k jejímu stolku. Cestou si uvědomil, že to byl tentýž stolek, u kterého seděl před třemi dny. Neubránil se mírnému úšklebku nad zjevnou ironií osudu.
"Copak se stalo, že sis na úkol do obrany vzpomněla až dnes?" začal zpříma s mírným úsměvem na rtech. S Lily si začal povídat až v pátém ročníku, když se společně stali prefekty.
Rusovláska sebou polekaně trhla a rychle vzhlédla ke svému rušiteli. Jakmile spatřila Remuse Lupina, taktéž se jí objevil na tváři úsměv. "Kvůli tomu projektu na lektvary jsem na to úplně zapomněla."
Jen pokrčil rameny, usadil se na volnou židli vedle ní a začal si vytahovat pergamen a psací potřeby. "Tak to jsme dva."
Nechtěl lhát, ale nikdy mu nešlo vymýšlet si výmluvy tak, jak to dělali třeba Tichošlápek s Dvanácterákem. Ti v tom byli opravdu sběhlí. Zvláště když omlouvali své pozdní příchody do hodin přeměňování. Mělo to ale jeden háček. Profesorka McGonagallová jim na to nikdy neskočila.
Lily na jeho lež nijak nereagovala a jen popostrčila učebnici tak, aby na ni měli oba stejně dobrý výhled.
Zpočátku na úkolu pracovali mlčky, ale pak to ticho jeho spolužačka přerušila.
"Tahle látka nočních oblud je děsivá," pravila nic neříkajícím tónem. Remus trochu poplašeně vzhlédl od svého pergamenu. Lily se na něj upřeně dívala svýma smaragdově zelenýma očima. Zjevně byla se svou prací hotová. Na její poznámku jen pokýval hlavou a pak se opět zabral do psaní. Doufal, že s ním Lily na to děsivé téma nebude chtít hovořit a nejlépe se s ním jen s omluvou, že už musí jít, rozloučí. Ona však měla v plánu přesný opak.
"Člověku z toho až běhá mráz po zádech," rozvíjela započatou řeč ani ne po minutě ticha. "Ta přeměna a všechno kolem toho..."
Tentokrát Remus raději ani nevzhlédl. Bál se, že by na něm poznala, jaký odpor k této debatě cítil. Ne nadarmo byla Lily označována jako jednou z nejchytřejších dívek šestého ročníku. Remus měl velmi nepříjemné tušení, že tohle téma nenačala jen tak z nudy.
"Když si to tak vezmu, tak je mi těch lidí vlastně moc líto," pronesla Lily tak upřímně, až to Remuse zarazilo. I tak se ale snažil nedat na sobě nic znát.
"Musí to být strašné a nejenom pro ně. Taková věc ovlivní určitě celou rodinu."
Hořečnatě škrábal perem jednotlivá písmenka, která dohromady tvořila věty, jejichž smysl mu však během Lilyiny rozmluvy unikal. Snažil se soustředit jen na úkol, avšak nedokázal to.
"Vlastně si říkám, co se s takovým nově přeměněný vlkodlakem asi děje dál," pokračovala a Remus v duchu zaúpěl. "Chci říct, jestli se svou rodinou zůstane a tak. I když takové malé děti asi nemají na výběr. Těch je mi nejvíc líto. Vždyť se jim nemůže dostat ani vzdělání. Pokud vím, tak žádná vlkodlačí škola neexistuje."
"Útok vlkodlaka přežije jen málo kdo," reagoval na její první myšlenku, aniž by vzhlédl a ustal ve své práci. Přímo cítil, jak se mu její pohled zabodává do těla.
"Ale občas se tak stane," namítla Lily. "Jinak by přece žádní vlkodlaci nebyli a my se o nich nemuseli učit. Když nad tím uvažuji, tak to musí být tragédie i pro toho útočníka."
Hbitě vzhlédl a poněkud prudčeji, než zamýšlel, řekl: "Ten z toho má akorát tak potěšení, protože to plánoval. Ty zrůdy si své oběti vyhlédnou a bez lítosti jim zničí život. Obyčejný vlkodlak své oběti jenom zabije!"
Věděl, že teď učinil zásadní chybu a vzápětí si to ihned uvědomil. Jakmile spatřil ten nebezpečný záblesk pochopení v očích dívky, která seděla nedaleko něj, došlo mu, že s touhle debatou skutečně nezačala jen tak.
"Tušila to a ty jsi jí to teď nevědomky potvrdil, pitomče!" nadával si v duchu. Snažil se zůstat klidným a nedávat na sobě nic znát, ale nešlo to. Za svůj výbuch se styděl a litoval ho, ale byl pochopitelný. Vždyť se teprve nedávno dozvěděl pravdu o své přeměně. Dlouhá léta žil v klamném domnění, že to byla jen ošklivá náhoda, ale když před rokem tajně vyslechl rozhovor mezi svými rodiči, kteří proklínali jakéhosi Fenrira Šedohřbeta za to, co udělal jim a jejich synovi... Tehdy to nechápal, ale když si pak našel ve školní knihovně, co je ten Fenrir zač, pochopit nebylo vůbec složité.
"Promiň," hlesla Lily tiše a sklopila pohled na desku stolu. "Je mi to líto."
Z jejího tónu cítil ryzí upřímnost. Nechápal ji. Nechápal ji stejně, jako tehdy ve druhém ročníku nechápal Dvanácteráka, Tichošlápka a Červíčka. Stejně jako oni se Lily právě dozvěděla drsnou pravdu o svém spolužákovi a i přesto nevzala nohy na ramena a nerozutekla se pryč. Namísto toho jej litovala.
Najednou měl chuť vyslovit zjevnou pravdu nahlas. Když se na to díval zpětně, uvědomil si, že to vlastně nikdy nahlas neřekl. Ani tehdy klukům ne. I oni na to přišli sami a on jim to pak jen potvrdil pokýváním hlavou. Nikdy přímo nepřiznal, že je vlkodlak. A právě teď měl chuť to udělat. Chtěl se Lily svěřit. Náhle mu přišlo, jako by tím ze sebe mohl shodit neuvěřitelně těžké břímě. Stačilo to jen říct a on by už možná nikdy nemusel být tak unavený. Možná by se už tolik nebál dalších úplňků.
Jenže Remus ničemu z toho nevěřil. On už dávno nebyl naivním dítětem, které by se chytilo na lep takovým ubohým báchorkám. Ne, Remus se vždy choval a i myslel dospěleji, než jak se od něj s ohledem na jeho věk očekávalo. Jeho vlčí podoba ho k tomu nutila. Snad proto a snad jen kvůli tomu, že neměl dostatek odvahy, nakonec řekl něco úplně jiného, než chtěl. Vždyť na to byl zvyklý. Tak to přeci dělával celý svůj život.
"Nevím, o čem to mluvíš." Ta věta zněla natolik chladně, až se Lily nevědomky otřásla. Remus si toho všiml a zalitoval svého tónu, ale rozhodl se neomluvit. Tímhle způsobem mohl vyvolat pochybnosti i v její bystré hlavě. Mohl ji přimět myslet si, že je jen paranoidní. Co na tom, že ho to bude stát mnoho sil teď a i v budoucnu. Stačilo, že se s tím tajemstvím svěřil třem nepovolaným osobám.
Lily na něj jen trochu nevěřícně poulila oči, ale přesto si při loučení s ním zachovala tvář. "Nikdy jsem žádného vlkodlaka nepoznala, ale kdyby ano a kdyby měl alespoň z části stejnou povahu jako třeba ty, nelitovala bych ho. Jen bych mu řekla, ať vydrží, protože, ačkoliv si to sama nedokážu představit, vím, že to bude mít v životě hodně těžké."
Se svými posledními slovy se trochu smutně pousmála a odešla. Remus zůstal zaraženě sedět. Neoklamal ji sice, avšak tím, co řekla, přistoupila na jeho hru. Věděl, že z její strany mu nebezpečí prozrazení nehrozí a navíc mu dodala sílu na pozítřejší úplněk. Bylo mu jasné, že na delší dobu mu její slova nevydrží, protože už teď začínala blednout a ztrácet se v jeho chmurné mysli, ale i tak ho ten pocit potěšil.
***
Jsem unaven sám sebou, jsem unaven svým lhaním, jsem unaven tajemstvím, které musím skrývat.
(Sebastian Roch Chamfort)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázovka "Unaven tajemstvím" ?

Rozhodně ano.
Celkem.
Vůbec ne.

Komentáře

1 vytpj | Web | 6. září 2010 v 20:33 | Reagovat

Výborná jednorázovka, doufám, že takových tu najdu víc :-)

2 FifinQa | Web | 6. září 2010 v 20:34 | Reagovat

Ahojky nakrmíš mi prosím zvířátka mám je uplně dole na blogu=)Ráda oplatim=)
Promiň jestli jsem přehlédla rubriku reklamy=(

3 Eliota | Web | 6. září 2010 v 21:47 | Reagovat

Senzační povídka! Píšeš moc hezky, procítěně. Lily se zachovala správně a moc pěkně. Remus od té doby určitě musel vědět, že ona by mu s jeho problémem kdykoli pomohla a dodala mu opět síly, ale to by na to asi musel mít odvahu.
Jsem ráda, že sis tuhle povídku schovávala, kdybys ji zveřejnila dříve, kodví kdy bych se k ní dostala.

4 Scissors | Web | 7. září 2010 v 18:23 | Reagovat

[1]: Děkuju. :-)
[3]: Díky. :-) Myslím si, že Remus tu odvahu měl, ale svazovala ho důvěra, kterou v něj Brumbál vložil, když mu dovolil v Bradavicích studovat. To, jaký postoj zaujal vůči Lily, bych tedy nejspíš odůvodnila proviněním z toho, že Brumbála tak nějak zklamal, "když si dovolil mít tři přátele". Asi proto v něm nakonec zvítězil strach. ;-) Alespoň já si nějak takhle mladého Remuse a jeho myšlenkové pochody představuji. :-)

5 Luth :-) | E-mail | 8. září 2010 v 18:14 | Reagovat

Úžasná jednorázovka... procítěnost toho dílka snad musí zasáhnout i absolutního necitlivce. Já Remuse sice litovala už v Harrym od Rowly, ale tvá povídka vyvolává zamyšlení nad tím, jak se asi musí skutečně cítit, jaký má život nebo co bychom dělali my na jeho místě.
Výborně... jen tak dál! :-)

6 Scissors | Web | 8. září 2010 v 18:42 | Reagovat

[5]: Těch díků není nikdy dost, takže děkuju moc! :-)

7 Eunice | Web | 30. ledna 2011 v 19:31 | Reagovat

Ahoj, Hanko! :-D
No, já musím uznat, že mě mrzí, že jsem se na tuto jednorázovku podívala až teď a zároveň mě neuvěřitelně těší, že jsem ji našla :-)
Je to nádherně napsané, procítěné a vůbec ne sladké - tedy přeslazené. Když jsem psala u Velkých tvrzení, že jsem se zamilovala do Remuse pod tvou taktovkou... Nyní jsem si ověřila, že jsem to napsala oprávněně :)
Hodně se mi to líbí - i když ty nové jednorázovky jsou takové šťavňatější, lepší... Jen tak dál ;)

8 Scissors | Web | 10. února 2011 v 22:10 | Reagovat

[7]: Děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama