Zrada, ztráta, zatracení

20. července 2010 v 15:28 | Scissors |  HP jednorázovky
Měla jsem dnes takovou melancholickou náladu a díky ní vzniklo tohle. Jedná se o můj druhý preslash, který se s tím prvním ovšem nedá srovnávat díky formě jeho sepsání (viz varování). Opět je tam tentýž pár, který je tentokrát pevně daný dějovou linkou knihy (tzv. kánonem). Varuji všechny, kdo stojí o to si tuto fanfiction povídku přečíst, že je to dost depresivní. Nemělo by vám to vehnat slzy do očí - s tím účelem jsem to ani nepsala -, ale přivodit smutnou náladu by to nejspíš ve spolupráci s nějakým dalším faktorem (př. smutnou hudbou, špatnou náladou, atd.) dokázalo. Tímto jste byli předem varováni. Budu ráda za jakýkoliv komentář. Přeci jenom na slash nejsem odborník a dlouhou dobu jsem se tomuto žánru vyhýbala.
  • Název: Zrada, ztráta, zatracení
    Autor: Scissors (já)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: psychologické/depresivní/(romantika)
    Období: po prvním pádu Voldemorta
    Postavy: Remus Lupin, Sirius Black
    Stručný obsah: Zrada, která se stala zhoubou hned několika příběhů. Ztráta, která učiní nejen z člověka ještě zoufalejší bytost, než jakou byla doposud. Zatracení, ve kterém existují jen temní duchové noci, s nimiž nemá cenu soupeřit. Nejen tato tři slova vypovídají o jednom nešťastném konci a o jednom ještě nešťastnějším počátku.
    Přístupnost: od 12 let 
    Varování: preslash! vyprávěný jakousi formou dopisu, tj. vypravěč (Remus) mluví k jiné postavě povídky (Siriusovi)
    Poznámka autorky: Jsem nenapravitelná a co se týče psaní, nemůžu vám zkrátka vůbec nic říkat nebo dokonce slibovat dopředu. Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv jsem před měsícem uveřejnila svůj první (pre)slash s nezávazným prohlášením na ff.ph.netu, že jde zároveň i o můj poslední příspěvek do tohoto žánru, přináším vám dnes další. Tentokrát však vypadá úplně jinak. 

Zrada, ztráta, zatracení

V dobách, kdy jsme chodili do školy a byli jsme mladí, jsem rád snil. Ve své hlavě jsem si vytvářel svůj tichý svět, který byl pokaždé trochu jiný. Ačkoliv se vždy něčím lišil, pár věcí zůstávalo stejných.
Prvním z těch styčných bodů byly barvy. Můj svět byl ponurý a já se věčně utápěl v jeho šedi. Nedělal jsem to proto, že bych musel nebo proto, že bych chtěl. Dělal jsem to proto, že jsem mohl. Dobrovolně jsem se mořil smutkem a živil se jen chabou nadějí, že se ti v mém vlastním světě trochu podobám, že ti díky jeho ponurosti alespoň kapku rozumím. Jenže to byla jen past, kterou jsem si sám na sebe nastražil a nechal ji sklapnout.
Druhým společným rysem mých světů byly pocity. Vždy, když jsem proplouval ztěžklou mlhou, jež mě stahovala dolů do svých hlubin, které jsem měl každým okamžikem poznat, cítil jsem bezmoc, jakou jsem nepocítil ani o úplňkových nocích. Věděl jsem, že nemá cenu bojovat a nakonec jsem se nechal dobrovolně stáhnout pod hladinu šedavé mlhy. V každém mém světě to tak dopadlo, ale já za to byl rád, protože tehdy, když jsem ztratil sílu vzdorovat, jsem podlehl všem snům a přáním, které se týkaly tebe. V mém světě jsem nikdy neprohloupil, když jsem tak učinil.
Poslední věcí, která spojovala všechny ty světy, jsi byl ty. Nemusel jsem tě vidět, abych věděl, že tam jsi, protože ty jsi se dokázal převtělit do mnoha podob. Byl jsi tou ponurou barvou, ve které jsem se tak rád topil, byl jsi tou lezavou mlhou, jejíž součástí jsem se nakonec vždy stal, a byl jsi nadějí, kterou jsem si vysnil a pro kterou jsem to všechno podstupoval. Byl jsi mi zkrátka vším a já si těsně před tím, než se můj svět rozplynul, uvědomil, že si jím po celou dobu byl ty. To ty jsi byl mým světem, mým tajným snem.
Když jsem se pak vrátil do všedního života, myslel jsem, že zemřu úzkostí, protože mne obestírala neproniknutelná čerň. V té tmě se nedalo topit, ale ani dýchat. Stále jsem pouze setrvával v tichém mlčení. Přišel jsem si, jako bych spal s otevřenýma očima. Cítil jsem, jak kolem mě lidé proplouvají, ale nedokázal jsem se k nim připojit, protože jsem je neviděl. Občas se o mě někdo letmo otřel ramenem, ale plul dál a já zůstával stát v temnotě toho pravého světa. Zasekl jsem se na jednom místě a nikdo mi nepomáhal proti tomu bojovat. Jak by mi také někdo mohl pomoct s bojem proti mně samým? A tak jsem jen bezmocně vnímal, jak mne ostatní míjí a dělají to, co já nemohl.
Záviděl jsem jim jejich rozmanité možnosti, protože já dostal jen dvě. Vzdát se a zavřít oči nebo se nevzdávat a trpět stále víc a víc. Kolikrát jsem myslel, že už to nevydržím, že už se nebudu snažit dýchat naprázdno, že se podvolím a stanu se součástí temnoty. Jenže pak jsem zaslechl hlas, jehož slova jsem nerozeznával, ale zato jsem neomylně poznal, komu patřil. Byl tvůj.
A já začal snít nanovo. Opět jsem se octl v daleko přívětivější šedi a cenil jsem si jí o to víc. Miloval jsem ji, miloval jsem tebe a miloval jsem falešnou naději, na níž se můj svět zakládal. Na níž ses zakládat ty, můj křehký sne. Přežíval jsem jen díky slovům, chvílím a pohledům, které jsi pro mě vykouzlil.
Ale pak jsi zmizel. Šeď se opět proměnila v mrtvou čerň, která mi tě vzala. Ať jsem snil, jak jsem chtěl, nedovedl jsem si tě přivolat zpátky. Čerň tě držela daleko ode mě a překážek bylo příliš mnoho, než abych je všechny dokázal překonat sám.
S tebou jsem nikdy nepochyboval o tom, že zvládneme vše, co bychom si umanuli. Dosáhli bychom na nebe, nepotřebovali bychom dýchat, nikdy bychom nemuseli zemřít osamoceně. Ale bez tebe nezvládnu nic. Jsem jen prázdná schránka, která marně čeká, až se vrátíš a zaplníš ji, protože přesně to jsem potřeboval a věřil jsem, že ty to cítíš obdobně. Tam za zdmi, vodou a černou tmou plnou strachu a zoufalství si přeješ, aby vše dopadlo jinak, abys nezradil své přátele a mě, který si tvou zradu pomalu sám dával za vinu. Jako bych vážně zradil já a ne ty. Jako bych já trýznil tebe a ne naopak.
Ovšem my se trápili navzájem. Ubližovali jsme si svou náklonností a vším, co se nás týkalo. Byli jsme dvě rozdílné povahy, které se vždy, když jsem byť jen na chvilku přestal dávat pozor, protože to já jsem byl strážcem naší křehkosti, o sebe vzájemně popálily. Ta rána pak bolela každého jinak. Já tiše trpěl s tím, že jsem opět sám, že mne opět pohltila čerň a že jsem znovu přišel o svůj svět a ty...
Nevím. Snad jsi byl naštvaný, že jsem dopustil, abychom si znovu udělali něco, čeho jsme pak litovali. Snad jsi se cítil ukřivděný, když jsem se ti vyhýbal, abych se naučil si pomoct od své bolesti i bez tebe. Snad sis zoufal, protože jsi nechtěl, aby to všechno došlo až takhle daleko.
Nikdy jsem v tobě nedokázal číst jako v ostatních. Byl jsi pro mne záhadou, tajemstvím, a snad proto bez tvé přítomnosti nyní nedokážu žít. Teprve teď poznávám to pravé živoření.
Lidé potřebují mít nablízku něco, čemu nerozumějí tak, jak by chtěli. Vrací je to zpět na zem z výšin, kam občas zavítají, nebo v mém případě z propastí, kam spadli a nemohou se z nich sami vyhrabat. U vlkodlaků tomu není jinak. I přes nespočet rozdílů jsme totiž lidmi, které jen osud podrobil tvrdé zkoušce, jež stále trvá a nikdy neskončí. Já však vždy pochyboval o tom, kým ve skutečnosti jsem. To jen ty jsi dělal rozdíly mezi vrozenou lidskostí a získanou krutostí. Ale teď jsi pryč a s tím i všechen tvůj vliv, který jsi na mě kdy měl.
Ach, Tichošlápku, proč jsi jen zradil to, v co jsme věřili? A proč jsem jen já nyní zrazoval tím, že jsem tě měl pořád stejně rád, že jsem tě stále stejnou měrou miloval?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co říkáš na fanfiction povídku s názvem "Zrada, ztráta, zatracení" ?

Pěkná. Líbí se mi.
Ale jo, ujde to.
Nelíbí se mi.

Komentáře

1 Bella | Web | 8. října 2010 v 1:32 | Reagovat

Ááá, Remus posedlý, Remus zoufalý, Remus ublížený, Remus ztracený.. Fňuk.
Bylo to depresivní, ale úžasné popsání pocitů..
Povědomá tma..
"Záviděl jsem jim jejich rozmanité možnosti" - to je tak hrozně Removaté..
Povedené dílo, opravdu :) Moc se mi líbí :))

2 Scissors | Web | 12. října 2010 v 19:53 | Reagovat

[1]: Díky, díky moc! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama