Kletba rozumu

18. června 2010 v 20:59 | Scissors |  HP jednorázovky
Ano, napsala jsem další jednorázovou povídku ze světa Harryho Pottera. Tentokrát se však jedná o něco speciálního, co jsem ještě nikdy nenapsala. Zabrouzdala jsem do končin, kterým jsem se hodně dlouho vyhýbala. Nikdy bych nevěřila, že nakonec napíši něco tohoto žánru, ale je tomu skutečně tak. Napsala jsem slashovou povídku. Pokud nevíte, oč jde, krátce vysvětlím. Slash je ff žánr, který popisuje lásku mezi lidmi stejného pohlaví (konkrétně mužů; u žen by to byl femslash). Když už jsem vás zasvětila do této ff terminologie, musím podotknout, že já jsem nenapsala pravý slash, ale jen preslash (= slash v náznacích, nikoliv přímý slash). Jestliže jste se zalekli, co mě to popadlo, bližší vysvětlení najdete v poznámce autorky. Pokud vás to, co jste si prozatím přečetli, neodradilo, více se dozvíte v odrážce pod tímto textem a pokud byste si to nakonec přeci jenom přečetli, byla bych ráda za komentář s vaším názorem. :)
  • Název: Kletba rozumu
    Autor: Scissors (nebo-li já)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: psychologické
    Období: studium Pobertů
    Postavy: Remus Lupin a kdokoliv z Pobertů (Avšak psala jsem to v přesvědčení, že tím někým může být jedině Sirius Black.)
    Stručný obsah: Příběh popisující rozpory mezi rozumem a citem. Věčný souboj mezi tím, co je správné a tím, po čem duše touží. Kdo má větší moc u mladého vlkodlaka? Hlava nebo srdce?
    Přístupnost: od 12 let (Omezení je čistě kvůli porozumění textu. Tím však nechci urazit nikoho pod 12 let. :))
    Varování: preslash (Celá povídka je tímto žánrem protkána!)
    Poznámka autorky: Ačkoliv jsem se kdysi zařekla, že nikdy žádný slash nenapíšu - a nebylo by to z toho důvodu, že bych byla nějak rasistická či něco podobného, pouze mi nepřišlo a vlastně stále nepřijde přirozené o tom psát - , během včerejšího večera a dnešního dne jsem tak učinila. Je to výborný příklad toho, že člověk "nemá nikdy říkat nikdy". Pokud se ptáte proč ta náhlá změna, odpověď je vlastně velmi prostá. Zjistila jsem, že v tomhle žánru se dá výborně rozebírat a řešit lidská psychologie. ;) 
    A abych nezapomněla, přidaný citát je pouze "ilustrační", pokud mi rozumíte a na svědomí jej má německý spisovatel E. M. Remarque. Nijak si to tedy nespojujte s prvním odstavcem. 

Kletba rozumu

Kdysi dávno četl jeden příběh. Nepamatoval si, o čem pojednával, kde a kdy jej četl. Nepamatoval si ani název knihy ani jména hlavních hrdinů. Jediné, co mu utkvělo v paměti, bylo pár krátkých vět. Vět, které ho pronásledovaly na každém kroku. Ať už byl kdekoliv, dělal cokoliv, ať už měl jakoukoliv náladu, každý den si vzpomněl alespoň na jednu z nich. Neměl zdání, proč tomu tak je a nejednou si tím rébusem lámal hlavu. Snažil se rozvzpomenout na ten příběh, aby mohl najít sebemenší pojítko mezi ním a sebou samým. Ba dokonce by nepohrdl ani rozdíly. Vždy, když se však pokusil cokoliv zjistit, cokoliv rozluštit, dobral se pouze rozmrzelé nálady. 
...
Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho.
...
Nejvíce na tom všem ho však rozčilovalo, že jediné, co věděl, jediné, co znal a čeho si byl vědom, byl signál, který ho donutil si na ty věty vzpomenout, a čím více se tomu bránil, tím víc ten signál sílil. Prvně se zhrozil, když pomyslel na jejich možný význam. Zhrozil se sám sebe a svého myšlení. Snad tyto pocity byly spouštěcím mechanismem vlny pocitů následujících. Vlastně jen jednoho z nich. Toho, který popíral ty všechny ostatní. Nechal se unášet vlnou apatie. Nijak se jí nebránil.
...
Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce.
...
A právě tehdy, když se stal tím apatickým člověkem, tou apatickou zrůdou, se to stalo prvně. Popřel to nejdůležitější, co kdy popřít mohl. Strach z porozumění mu zaslepil mysl. Usídlil se v jeho hlavě jako nevinná sněhová vločka, která však odmítala roztát. Odmítala zmizet. Nikdy se nevzdávala svého práva na existenci. Byla neuvěřitelně odolná a čím více se ji snažil zapudit, tím více mu ubližovala. Z drobounké vločky se postupem času stala ledová hvězdice s ostny ostrými jako břitvy, které jako by jeho apatie pouze přiostřovala. 
...
Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit.
...
Měl pocit, že se toho drobného mrazivého vetřelce snad nikdy nezbaví. Zakořenil v jeho myšlenkách a otrávil je tím svým mrazivým dechem. V jeho hlavě jako by náhle nastala doba ledová.
Na druhou stranu však v jiné části jeho těla zaplál oheň. Podivný hřejivý pocit se již dlouhou dobu rozrůstal v místech jeho srdce, avšak přes bolest svého chladného rozumu jej nevnímal. Ta zima žár sice nedokázala uhasit, ale tlumila jej. Tlumila jej tak, že si ho chudák téměř nevšiml. Ale mohl si za to sám. Myslel až příliš racionálním způsobem. Byl až příliš dospělý na svůj věk. Až příliš lpěl na pravidlech. Až příliš se zabýval důsledky. Nikdy nejednal impulzivně. Vždy si vše musel pečlivě promyslet. Každý krok, každý pohled, každé slovo...
...
Je to láska, a přece něco jiného.
...
V poslední době se to ještě více zhoršilo. Byl ostražitější, unavoval tím sám sebe a měl strach, avšak ne kvůli své osobě. To kvůli němu.
...
Něco, pro co lze žít.
...
On byl strůjcem všeho toho zmatku, který našeho přítele přiměl pozvat k sobě sněhovou vločku. On byl důvodem podivného tepla v jeho hrudi. Jenže on o tom, co všechno svou každodenní přítomností způsoboval jednomu ze svých nejlepších přátel, nevěděl. On neměl o ničem ani ponětí...
A tak se zabýval svým soukromým hlavolamem stále dokola a sám. Uvnitř své hlavy měl chaos, který jej znervózňoval. Byl nevrlejší než kdykoliv předtím, stal se háklivějším na jakékoliv prohřešky svých přátel a častokrát upřednostňoval samotu před společností. 
...
Pro lásku člověk žít nemůže.
...
Kvůli tomu všemu se začal měnit. Uvnitř už se změnil k nepoznání a nyní to začínalo prosakovat na povrch. Jeho přátelé, ačkoliv neoplývali přílišnou empatií a porozuměním, si těch změn začínali všímat. Už to nebylo jen soukromé trápení. Jeho vlastní počínání pod mocí ledové hvězdice jej zrazovalo. Přestával nad ní mít kontrolu. Z ledu se náhle stalo stříbro a on se stříbra nikdy dřív nedotkl. Nesměl, protože by ho spálilo tak, jak už to ten zrádný kov jeho druhu dělává...
A tak přestával mít kontrolu sám nad sebou. Ledově stříbřité ostří mu otrávilo ducha. Nemohl vydržet sám se sebou, jelikož to byl on, kdo sám sobě ubližoval. Potřeboval protijed, který by mu profiltroval krev, vzpomínky, mysl... Potřeboval protijed, který by mu pomohl opět začít žít nebo alespoň přežívat lépe, než jak se mu dařilo doposud. Jednoho chmurného dne dokonce dostal šanci ochutnat kapku té zázračné látky, toho léku. Avšak hloupě ji promarnil...
...
"Nechápu, co se s tebou děje," vyčítal mu chlapecký hlas. "V poslední době se chováš divně. Méně jíš, už se vůbec neusmíváš, straníš se nám..."
"Tak to není," namítl a sám slyšel, jak chabě to zní.
"Nikdy jsi neuměl lhát," povšiml si toho i jeho společník. "To je snad jediná věc, která na tobě zůstala stejná."
"Já jsem pořád stejný," nesouhlasil on.
"Ne, nejsi," zavrtěl hlavou. "Změnil jsi se. K nepoznání."
Nevěděl, co by na to měl říct a už vůbec netušil, co by na to měl říct právě jemu! Tam uvnitř měl chuť postavit se ledové vločce, měl chuť ji zapudit a konečně nechat žáru srdce volnou cestu, jenže jeho rozum byl silnější. Věděl, že by se od chlapce před sebou nedočkal pochopení. Setkal by se jen s výsměchem, pohrdáním a nebo jen s upřímnou lítostí. Kvůli tomu všemu tedy raději pomlčel...
"Proč se nesvěříš?" naléhal hlas jeho přítele. "Proč ses nám tak odcizil?"
V duchu křičel, že to on je důvodem změny v jeho chování. Chtěl brečet zoufalstvím, mlátit do věcí kolem sebe, řvát... Ještě nikdy ho nepřepadl takový vztek! A přestože měl vytrénované sebeovládání a díky tomu i věčně klidnou povahu, teď to nestačilo. Musel svému příteli alespoň pár slov sdělit jiným než vlídným tónem. Musel mu něco vyčíst...
"Říkáš nesmysly. Všechno jen zveličuješ tak, jak jsi to dělával vždycky."
Prvně v životě jednal impulzivně, nepromyšleně a v zápalu vzteku. Doplatil na to. Těch pár slov, která vypustil ze svých úst, se rozeznělo v hlavě jeho společníka, jeho přítele, a vytvořilo hradbu, která byla posledním krokem k uhašení žáru, k uhašení naděje na záchranu.
...
Tehdy promarnil svou jedinou šanci a zůstal navždy zatracen. Byl ovládnut hvězdicí. Chlad rozumu zvítězil nad žárem srdce a ledové stříbro jej tak nadobro pohltilo... Navždy.
Nebo snad má ubohý vlkodlak pořád alespoň zrnko naděje?
...
Ale pro člověka jistě!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 IONEL | Web | 18. června 2010 v 22:59 | Reagovat

fešnej design :) takovej letní :)

2 lucrecia | Web | 18. července 2010 v 22:26 | Reagovat

to tak přesně tuto rozervanou duši, kterou jsi tak skvěla popsala, mám na slashi nejraděj. skvělá povídka

3 Scissors | Web | 20. července 2010 v 14:34 | Reagovat

[2]: Děkuji moc. Já slash začala číst jenom kvůli té psychologii. Obecně mám na něj takový názor, že to je na něm ten jediný důvod, proč to číst a proč to i psát. ;-)

4 Eliota | Web | 28. července 2010 v 19:57 | Reagovat

Líbilo se mi to a také jsem si k němu představovala Siria. ;) Remus a Sirius prostě patří k sobě!

5 Scissors | Web | 29. července 2010 v 12:23 | Reagovat

[4]: Moje řeč! Pokud slash, jedině tenhle. Dík. :-)

6 Bella | Web | 7. října 2010 v 14:50 | Reagovat

Úžasné popsání pocitů - úplně mě to pohltilo.. :)) Možná ty pocity znám, nebo už za ty doby psaní a čtení ff znám Rema natolik, že to boleo.. Chudák Remus - pořád jsem tak nějak naivně čekala dobrý konec :D Ale je fakt, že pro něj - pro ně - by byl šťastný konec nepřirozený.. Vážně povedené :) Mimochodem, moc hezké designy - prohlížela jsem si i ty minulé :) (Děláš i na přání? :D) Vlkofílii schvaluju! :D

7 Scissors | Web | 7. října 2010 v 20:14 | Reagovat

[6]: Šťastný konec mezi Siriusem a Remusem by nebyl reálný. Leda tak v jiné dimenzi. ;-) Děkuji za milý komentář. Vlkofílií trpím ještě před poznáním Remuse. :-)
Co se designů týče, v poslední době mi dávají čím dál tím víc zabrat, takže jsem pokaždé ráda, když jsem schopná nějaký vytvořit... Na takovou tvorbu musím mít čas, náladu a obrázek, se kterým lze nějak pracovat(nebo je dokonalý :-D). Proto bohužel design na přání nedělám. Jednou jsem to sice zvládla, ale takovéhle designy se mi obvykle nedaří. :-( Na netu ale existují mnohem šikovnější blogaři. ;-)

8 Bella | Web | 8. října 2010 v 1:24 | Reagovat

Ráda vidím další vlčí duši ;) Nevadí.. Jiní šikovní blogeři mě na první pohled tolik neuchvátili :) Alespoň ti znovu chválím ty tvoje designy - jsou vážně skvělé :) Věřím, že to dá plno práce.. Děkuju za komentář u mě na blogu, myslím, že to tu ještě prošmejdím :)

9 Scissors | Web | 12. října 2010 v 19:54 | Reagovat

[8]: Nemáš vůbec zač děkovat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama