Noční můra

21. března 2010 v 12:38 | Scissors |  HP jednorázovky
Tuhle jednorázovou Harry Potter fanfiction jsem sepsala již před nějakou dobou. Bude to asi tak zhruba měsíc zpátky, kdy jsem se přestěhovala. Vznikla z té klasické potřeby se vypsat, jak to tak u mě občas bývá. Dalo by se říct, že nějakým způsobem navazuje na mou první jednorázovou povídku v této rubrice a dovolím si tvrdit, že se od ní bude ještě odvíjet minimálně jedna obdobná povídka. To téma se mi zkrátka líbí, nějak mě zaujalo. Snad za to může fakt, že se jeho prostřednictvím dá neurčitě mluvit o různých reálných věcech. :)

  • Název: Noční můra
    Autor: Scissors (má maličkost)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: psychologické/(drama)
    Postavy: neznámá dívka
    Stručný obsah: Podvědomí se projevuje mnohými způsoby a jedním z nich jsou i sny. Jak pravdivé sny se nám mohou zdát?
    Poznámka autorky: Stejně jako předchozí jednorázovka se ani tato povídka nemusí zařazovat do HP fanfiction. Jen jsem využila této možnosti k sepsání něčeho neurčitého. ;)


Noční můra

Stojíc v nepronikavé tmě jakéhosi sklepení, jsem bedlivě poslouchala šelest, který se kolem mě rozléhal. Byla to slova a já je znala, avšak nedokázala jsem je rozlišit. Hlas, kterému ta slova náležela, se rozléhal všude kolem mě. Nerozuměla jsem tomu, co mi říká, co šeptá skrze tmu, co mi chce sdělit. Jako by zde byla nějaká bariéra, jež mi bránila porozumět. Porozumět jeho slovům. A pak mne napadlo, jestli si mám přát, aby se tak stalo.
V ten moment jako by pomyslná bariéra kolem mě ustupovala a já pomalu začínala rozeznávat jednotlivá slůvka, která mi šeptal ten tichý hlas. Teď jsem věděla, že se ozývá u mého pravého ucha, ale když jsem se tím směrem otočila, nikdo tam nebyl. Jen prázdná tma. Nic víc. Avšak neznámý hlas utichl, jako bych jej přistihla.
Netrvalo to dlouho a ozval se znovu. Tentokrát po mém levém boku. Opět mi našeptával do ucha a já jsem zaslechla první slova. Stvůra, netvor, vyvrhel.
Neměla jsem zdání, zda je to ženský či mužský hlas, ba dokonce jsem nevěděla, zda by takový hlas mohl patřit nějakému člověku. Tak mysticky na mě působil, avšak čím více jsem se zaposlouchávala do jeho melodie, tím méně mi byl příjemný. Prudce jsem se otočila na opačnou stranu než předtím, načež hlas opět utichl. Chvíli jsem zůstávala v tom hrobovém tichu, avšak když jsem se znovu zadívala před sebe, hlas se ozýval přímo odtamtud. Temnota a v ní zlo dřímá.
Měla jsem pocit, že mě někdo nebo něco sleduje. Instinktivně jsem se podívala za sebe a jen matně jsem si uvědomovala, že ten hlas již neutichl. Soustředila jsem se jen na fakt, že kdesi přede mnou něco musí být. Cítila jsem to. Věděla jsem to. Avšak můj zrak tmou nepronikl, a proto jsem se nejistým krokem vydala vpřed.
S každým mým pomalým krůčkem se hlas za mnou ztrácel do nicoty víc a víc, ale stále jsem byla schopná rozeznat slova, která říkal. Tam uvnitř je temnota, v níž se zlo skrývá.
A najednou se ozval další hlas. Tolik podobný tomu za mnou, avšak přesto jiný. Nedokázala jsem určit v čem se lišil krom toho, že sděloval jiná slova. Samota, prázdno, zatracení.
Každé to slovo jako by mne pohlcovalo. Jako bych k nim všem nějakým způsobem patřila. Srdce mi svíral tíživý pocit a šeptavé hlasy, jejichž majitele jsem nemohla určit, mi byly čím dál tím méně sympatické. Ztracená v pozemském světě. Uvnitř prázdno. Na vše sama.
Už jsem to nechtěla poslouchat, a tak jsem přidala do kroku. Již jsem nemarnila nejistotou a nerozhodností. Jen jsem šla vpřed. Utíkala jsem. Ale pak jsem byla nucena prudce zastavit. Přímo proti mě se ozval další hlas. Tenhle však nešeptal, mluvil jasně a zřetelně a všechna jeho slova adresoval přímo mně.
"Neunikneš. Mrháš silou," pravil a já se otřásla pod tíhou jeho slov. Měla jsem dojem, že sklepením zadul vítr. Ano, nezdálo se mi to. Byl ledový a mně z něj naskočila husí kůže.
"Sama sebe vyčerpáváš," pokračoval hlas. "Nebraň se tomu. Jen ubližuješ tělu i duši."
Vítr sílil a přinášel s sebou ty dva hlasy zapomenuté ve tmě za mnou. Ty šeptavé potvůrky, které se teď opět hlásily ke slovu. Stvůra. Uvnitř prázdno. Temnota a v ní zlo dřímá. Na vše sama. Vyvrhel.
Už jsem toho měla dost. Hlas, ne hlas. Rozeběhla jsem se kupředu, jako bych běžela s časem o závod. Ovšem existoval tu nějaký čas?
"Nebraň se, podlehni," ozval se zas ten zřetelný z nich. Netvor. Temnota a v ní zlo dřímá. Ztracená v pozemském světě. Ztracená!
"Ztracená," opakoval hlas a bylo to naposledy, co promluvil. Najednou se vše kolem mě proměnilo a získalo barvy. Zmizelo potemnělé sklepení i ledový vítr, jež fičel proti mně. Šepoty utichly a nahradilo je ticho. Tohle ticho však nebylo nepříjemné, nezpůsobovalo mrazení v zátylku.
"Vše byl jen sen," uvědomila jsem si vzápětí a hlasitě jsem si oddechla. Avšak netrvalo dlouho a můj klid se začal pomalu vytrácet. Vše v tom snu bylo tak živé a mé tělo to až příliš unavilo. Uvědomění, které přišlo chvilku na to, mi však vše vysvětlilo a už tak zlé ráno zcela pokazilo. "Dnes je úplněk."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázová povídka "Noční můra" ?

Ano.
Celkem ano.
Ne.

Komentáře

1 Jasmína | E-mail | Web | 23. března 2010 v 17:18 | Reagovat

chudak holka, byt vlkodlakem :-( prokletí neuteče, jak píšeš. pěkný obraz co se ji podvědomě děje v hlavě, jak poslouchá ty hlas a utíká od nich, no neuteče :-(

2 lucrecia | Web | 18. července 2010 v 22:31 | Reagovat

páni to je tak plné citu, tak moc krásné. vážně stou holkou uplně osucitím

3 Scissors | Web | 20. července 2010 v 15:41 | Reagovat

[1]: Každý má nějaké své prokletí a ne, nejsem blázen, abych mluvila o těch nadpřirozených. Ona třeba taková obyčejná introverze stačí. ;-) Děkuji. :-)
[2]: Tvůj soucit by té dívce nejspíš nepomohl, ale možná by její úplňkové utrpení zmírnil. Díky moc za pěkný komentář. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama