Nemohu, moc to bolí

21. listopadu 2009 v 14:16 | Scissors |  HP jednorázovky
Již nějakou tu dobu nosím v hlavě námět na takovou psychologickou povídku. Považuji ji za psychologickou, protože je převážně o pocitech a snažila jsem se to napsat tak, aby jste je z ní co nejsnáze vycítili. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale já jsem s tímhle dílem poměrně spokojená. Dokončila jsem ji teprve před chvílí a vůbec se nedivím, že dnes mi šlo psaní jako po másle, jak se říká.
Snad bych mohla zmínit píseň, při které jsem ji psala. Slyšela jsem ji prvně a text neznám, takže je mizivá šance, že má z povídkou něco společného, ale přesto na ni sem dávám odkaz.
Na závěr bych dala takové shrnutí, abyste se definitivně rozhodli, zda to stojí za čtení. Doufám, že vás to alespoň trochu navnadí a pokud si ji nakonec skutečně přečtete, zanecháte mi tu komentář se svým názorem. :)

  • Název: Nemohu, moc to bolí
    Autor: Scissors (má maličkost)
    Druh: Harry Potter fanfiction
    Žánr: psychologické/drama
    Postavy: neznámá dívka, Remus Lupin, madame Pomfreyová
    Stručný obsah: Povídka vypovídající o zoufalé chvíli následující po okamžiku, který hlavní hrdince navždy změní život.
    Poznámka autorky: Přestože jsem to zařadila do další fanfiction o HP, berte to spíše jako nezávaznou jednorázovku. Velmi snadno si můžete do děje zasadit pár reálných životních situací.


Nemohu, moc to bolí

Vyčerpaná s bolavým tělem, srdce stísněné úzkostí a v hlavě stále tytéž vtíravé myšlenky, které mne nechtěly nechat spát. Stále mi promítaly obrázky z dnešního večera a nechtěly přestat. Trápily mne, mé vlastní myšlenky mne trápily. Jako bych nezažívala už tak dost fyzické bolesti, jako bych stále trpěla málo, musely i ony přidat něco do vínku toho utrpení.
Cítila jsem se slabá a bezmocná. Vždy jsem milovala svobodu a najednou jsem o ni během jednoho večera přišla. Moc dobře jsem si uvědomovala, co mne teď čeká. Zoufalství, bolest, zatracení... Existuje snad něco, co by mohlo pomoci někomu jako jsem ?
Upřeně jsem sledovala strop a snažila jsem se nemyslet, vypnout svou mysl a jen tupě zírat na ty kameny nade mnou. Jenže copak to šlo, když mi tělem neustále pulzovala bolest? Copak jsem mohla přestat myslet na něco, co mi připomínala už jenom má přítomnost zde na ošetřovně?
Kroky. Blížily se pomalu a zdráhavě a pak... Hlasy.
"Co jsem to jen udělal?" slyšela jsem právě říct ten první. Zněl nešťastně, zoufale. Byl protkán přesně těmi emocemi, které zamořovaly mou mysl.
"Je strašná tragédie, co se dnes v noci stalo, pane Lupine," říkal ten druhý, jež dozajista patřil madame Pomfreyové, zdejší ošetřovatelce, "ale vy za to nemůžete. Zkrátka nad vámi zvítězila ta nestvůra, co se ve vás skrývá."
"Jak jsem to jen mohl dopustit?" bědoval ten mladík, jak jsem podle tóniny hlasu a i jména poznala. Vybavovala jsem si ho z chodeb a z hostin ve Velké síni, kde jsme se denně potkávali. Vždy byl tak bledý a často vypadal opravdu ztrhaně. Dnes již znám příčinu těchto jeho stavů, přestože bych byla raději, kdyby mi zůstala skryta.
Kroky utichly, jak se osoby zastavily přede dveřmi na ošetřovnu. Jen matně mi docházelo, že správně bych je přeci neměla slyšet. Na takovou dálku bych neměla rozumět, co si říkají.
"Poslouchejte mě, chlapče," začala madame Pomfreyová, "pokud s ní chcete mluvit, nemůžete tam přijít v tomto stavu. Jste si jistý, že to nechcete nechat na později? Jsem toho názoru, že by to pak bylo snadnější a celkově lepší pro obě strany."
Nastalo ticho, které přerušil Remus Lupin ráznou odpovědí. Tentokrát jeho hlas ani jednou nezakolísal, přesto jsem v něm však slyšela tu bezmocnost, jež doteď obestírala každé jeho slovo. "Ne."
"Dobrá tedy," povzdechla si madame Pomfreyová. Pak jsem zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Chvíli na to i opatrné rozhrnutí závěsů, které ošetřovatelka rozestavěla kolem mého lůžka, abych měla soukromí. Přestože jsem cítila přítomnost toho kluka, nenašla jsem odvahu a ani sílu pootočit hlavu, abych si jej mohla prohlédnout. Ještě jsem zaslechla opětovné povzdechnutí madame Pomfreyové a její tiché vzdalující se kroky, jak šla do svých komnat propojených s ošetřovnou.
Ticho, které nastalo, bylo ubíjející a téměř nesnesitelné. Mé myšlenky se náhle stočily úplně jiným směrem. Jako by je přítomnost strůjce mého neštěstí otrávila, mořil je vztek a bezmocnost zároveň. Ta chuť pomsty, jež jsem cítila, byla neuvěřitelná. Jak se může někdo takový promenádovat po škole plné studentů? Jak to mohl ředitel dopustit? Proč jen jsem to odnesla právě já?
Ten vztek a pomstychtivost mi dodaly sílu otočit hlavu a zadívat se na o rok staršího Remuse Lupina. Upřeně se díval do země a jako by na sobě vycítil můj pohled, vzhlédl.
Jeho oči byly plné lítosti, smutku a bezmocnosti. Kdysi jsem od své mudlovské kamarádky slyšela, že oči jsou okna do duše. Nevěřila jsem tomu. Copak se dá číst v očích druhé osoby, když budou v každém čase stejné? Jenže teď jsem byla svědkem toho, že je to možné.
V ten moment, kdy jsme si upřeně hleděli do očí, jsem přesně věděla, na co myslí, čím se trápí a proč. Bylo to tak zvláštní, krásné a zároveň děsivé.
"Je mi to líto," ozval se najednou a opět se zadíval do země. Tak obyčejná věta, kterou jsem za svůj život slyšela nesčetněkrát a přesto byla protkána těmi nejsilnějšími emocemi. Věděla jsem, že mi nelže. Ta upřímnost čišela nejen z jeho očí, ale i z každého vyřčeného slova. Ten důraz na to, abych mu uvěřila, byl neuvěřitelný a já se ho bála.
Můj vztek náhle nebyl to jediné, co jsem pociťovala. Pokud jsem si někdy přišla mizerně, nemohlo se to vyrovnat právě této chvíli, kdy mne zahltilo tolik pocitů najednou. Smutek, zoufalství, vztek, nenávist, náklonnost, touha po svobodě, po zapomnění, po schopnosti tomu chlapci odpustit... Bylo toho na mě moc a jediným způsobem, jak si alespoň trochu ulevit, mi byl pláč. Slzy symbolizující všechno, co jsem v tom okamžiku cítila.
Dlaněmi jsem si automaticky zakryla tvář, aby mne v tomto rozpoložení nikdo neviděl, ani on. Utápěla jsem se v těch emocích, utápěla a snažila se to ze sebe všechno dostat. Výsledek však byl jen zmatek, zmatek ve mně samé.
Náhle se postel prohnula pod jeho vahou, jak si sedl na její okraj a pak jsem jen vnímala, jak mne pevně objímal a já mu jeho objetí opětovala. Byl mi jediným záchytným bodem, který mi umožňoval neztratit se v tom chaosu úplně a tak jsem se ho držela, jak nejpevněji jsem mohla. Přestože mne všechno bolelo a tělo protestovalo, nepouštěla jsem se ho. Nechtěla jsem se ztratit, protože strach z toho, že už bych se nikdy nemusela nalézt, byl silnější než fyzická bolest pulzující ve mně.
Nevnímala jsem čas, jak nepodstatný mi v ten moment přišel. Jen jsem štkala a nechávala se unášet svým zoufalstvím, na které jsem měla plné právo. Nic už nikdy nebude jako dřív. Po zbytek života budu každý úplněk někým jiným, někým, kdo mne pošle do zatracení. Společnost mnou bude opovrhovat. Zbude mi vůbec někdo, kdo by o mne stál?
Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala ovládnout vzlyky, jež lomcovaly celým mým tělem, ale zvládla jsem to. Přesto jsem se pořád pevně držela svého záchytného bodu. Stále jsem objímala stvoření, ke kterému jsem během jedné chvíle tolik přilnula. K člověku, který jako jediný mohl pochopit mé zoufalství a sdílet jej se mnou, mě poutala neskutečně silná náklonnost a k nestvůře, jež mi zničila život, jsem pociťovala tu nejhlubší zášť. Tak hluboké emoce, kterých se jen tak nezbavím. Jenže která je silnější? Jak se k němu mám nyní chovat?
"Já vím, proč jsi tu," zašeptala jsem zlomeně a neuniklo mi, jak sebou lehce trhl, když zaslechl můj hlas. "Chceš, abych ti odpustila."
Nijak nereagoval.
"Já ti nemůžu odpustit," dostala jsem ze sebe přiškrceně. "Ne teď. Je příliš brzy."
"Chápu," odtáhl se ode mne, "nenávidíš mě a máš na to plné právo."
Chtěl odejít, ale to jsem nemohla dopustit. Bála jsem se tu zůstat sama. Nechtěla jsem, abych opět upadla do stavu, ve kterém jsem byla, než přišel. "Neodcházej, prosím."
Zmateně se po mně podíval, ale uposlechl mého přání a přistoupil blíže k mému lůžku.
"Nechci, aby ses trápil," sklopila jsem pohled na bílou pokrývku, kterou jsem byla přikrytá. "Pomfreyová má pravdu. Ty za to nemůžeš, rozhodně ne víc než já."
"Ale -," chtěl něco namítnout.
Zarazila jsem jej. "Nenávist je snad moc silné slovo, ale jiné teď použít nemohu. Adresuji ho však tomu, kdo za to může nejvíce. Viním toho samého jako madame Pomfreyová. Může za to ta stvůra."
Ošetřovnou se rozléhalo hrobové ticho, které přerušoval jen můj zrychlený dech, způsobený předchozím pláčem.
"Jenže ta stvůra je součást tebe." Stále jsem upřeně sledovala pokrývku a prsty žmoulala její okraj. Naprosto jsem zapomněla na bolest, jež jsem ještě před chvílí cítila v plném jejím rozsahu. "A teď je i součástí mě. Nevyznám se v sobě."
Opět si sedl na kraj mé postele. "Já ti rozumím."
Vzhlédla jsem a naše pohledy se znovu střetly.
"Nemohu ti odpustit, dokud se v sobě nevyznám, dokud si neodpustím sama," pravila jsem tiše. "Nemohu, moc to bolí."
Věnoval mi upřímný úsměv plný smutku ale i naděje a znovu mne objal. "To nevadí. Počkám."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázová povídka "Nemohu, moc to bolí" ?

Ano.
Celkem.
Ne.

Komentáře

1 IONEL(Tvoje věrné SB) | Web | 21. listopadu 2009 v 19:31 | Reagovat

Ježiš to je užasnýý!!fakt suprově napsaný x)

2 týnka | Web | 21. listopadu 2009 v 20:17 | Reagovat

Krásná povídka..a opravdu..je to taková životní situace,že si za hlavní postavy dalo předsavit kohokoli..dáse říct...je to krásná povídka.Něžná,smutná s trochou naděje.Tvoje psaní mě pokaždé tak ěnjak pohladí po duši..což je krásný zážitek za který děkuju.Hlavně se mi líbila poslední slůvka.,,To nevadí.Počkám."

3 Scissors (majitelka) | Web | 21. listopadu 2009 v 20:22 | Reagovat

Děkuju moc. Vám oběma. Vaše komentáře mě doopravdy potěšily. :)

4 evi | Web | 4. prosince 2009 v 12:09 | Reagovat

Moc pěkné! Pokud si vůbec dokážu představit, jak bych se v takové chvíli cítila, tak asi přesně tak, jak jsi to popsala u oné dívky

5 Scissors | Web | 4. prosince 2009 v 17:16 | Reagovat

[4]: Děkuju. Jsem moc ráda, že se ti mé dílo líbilo. Ani nevíš jak moc. :)

6 Remi | Web | 19. června 2016 v 18:43 | Reagovat

Skvělá povídka!!! Sice si takovou situaci moc nedokážu představit, ale asi bych odpustila :-P

7 Larrybuist | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 20:52 | Reagovat

join the new social <a href=http://onlinecasinos-x.com>casino</a> guide

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama