Půlnoční toulky - kapitola 1.

29. ledna 2009 v 19:45 | Scissors |  Půlnoční toulky povídka
Tak a máme tu první kapitolu k mé první kapitolové povídce na téma Stmívání. Doufám, že se vám bude líbit a počkáte si na další.


Také máte některé bolestné vzpomínky, které byste raději ze svého života jednou a provždy vymazaly? Přejete si, aby k nim nikdy nedošlo, aby šel čas vrátit a vše napravit? Mě se to také týkalo, ale nyní jsem na svůj život pohlédla z jiné perspektivy, z jiného pohledu a zjistila jsem, že všechno zlé, je k něčemu dobré.
Nikdy jsem tomuto rčení nepřikládala příliš velkou váhu a pokaždé jsem se při jeho vyřčení naježila. Copak bylo k něčemu dobré to, co se stalo mně? Ta hrozná věc, která skončila jednu část mého života a odstartovala jinou a zcela odlišnou od té, kterou jsem žila doposud? Co mi může přinést život plný touhy po krvi a co hůř lidské krvi? Co dobrého se za tím může skrývat?
Kdysi jsem si vždy odpověděla stejně, ale za posledních pár dní jsem prožila věci, které mě změnily a ukázaly mi novou možnost jak pokojně žít.
Ještě než vám budu vyprávět svou minulost, dělit se s vámi o svou přítomnost a čelit své budoucnosti, měla bych se vám představit. Za dob, kdy mi v hrudi ještě bilo srdce, jsem se jmenovala Charlotte Jonesová. Narodila jsem se roku 1921 v Anglii tehdy velmi váženému Arturovi Jonesovi - byl totiž ředitelem největší banky v celém Londýně. Žila jsem pouze s ním, protože má maminka zemřela hned po porodu.
Ve škole jsem vynikala v matematice. Tatínek na mě byl hrdý a vždy říkal, že matematiku máme v genech. Plánoval mi budoucnost v podobě Oxfordu, ale já jsem měla jiné plány. Mou vysněnou zemí byla vždy Amerika a já jsem tím pádem mířila na Harvard. Byl to můj sen již od mých dvanácti let. Tatínek byl ale silně proti. On studoval na Oxfordu a tím pádem tam budu studovat i já!
Byl večer a já slavila své sedmnácté narozeniny. Bylo již po oslavě a já jsem si chtěla promluvit se svým tatínkem o své budoucnosti. Dodnes si živě pamatuji, jak mi vmetl do tváře, že do Ameriky nepojedu a na Harvard mohu zapomenout. Měla jsem prý již jisté místo na Oxfordu a nikam jinam nepůjdu. Já jsem velmi mírumilovná povaha, ale tato hádka mě natolik rozčílila, že jsem bezhlavě vyběhla z domu vstříc potemnělým londýnským ulicím.
Běžela jsem a přitom mi po tvářích stékaly slzy vzteku ale také žalu. Utíkala jsem po dlážděném chodníku a zatočila jsem do nejbližší opuštěné uličky. A právě tehdy jsem narazila na něj.
Měl krásnou mramorovou pleť, byl vyššího vzrůstu a jeho kaštanové delší vlasy mu spadaly do obličeje. Měl nádherný úsměv a když mě tehdy oslovil, nebyla jsem schopna se na jeho slova soustředit. Jeho hlas byl tak medový. Byl tak nadpozemsky krásný, že jsem si nedokázala představit někoho krásnějšího.
Natolik mě omámil, že jsem ani nebyla schopná křičet, když se ke mně zničehonic naklonil a přitiskl své zuby na můj krk. Pomalu se mi začínalo zamlžovat před očima a já nakonec omdlela.
Když jsem se druhý den probudila, ležela jsem v té samé uličce a jen matně jsem si vybavovala toho záhadného muže a události předchozího večera. Byl pro mě šok, když jsem se zadívala na svou bledou kůži a ještě větší hrůza pro mě byla, když se ze stínu přede mnou vynořil onen muž.
"Vítej má drahá." pozdravil mě s úsměvem. Ohromeně jsem na něj zírala a chtěla jsem začít křičet, ale nemohla jsem. "Měl bych ti vysvětlit, co teď jsi, abys naší rase neztropila nějaký problém."
Nechápala jsem, jaký význam mají jeho slova, ale pečlivě jsem naslouchala každému z nich.
"Jsi teď upír tak jako já a prakticky nemáme žádná pravidla až na jedno. O naší existenci se nikdy nesmí dozvědět obyčejní smrtelníci nebo-li lidé." vyjeveně jsem na něj zírala. "Určitě už jsi o upírech slyšela v nějakých pohádkách, nemám-li pravdu? Ale jen něco z toho je pravdou, má drahá. Od dnešního dne jsi nesmrtelná a nepotřebuješ takovou banalitu, jakou je spánek, takže zapomeň na nějaké rakve. Tvou pleť nesmí nikdy spatřit žádný obyčejný člověk v záři slunce, na to pamatuj! Zajisté nechápeš proč." oslnivě se usmál a natáhl svou bílou ruku před sebe do drobného slunečního paprsku, který sem prosvítal. Udiveně jsem sledovala, jak se třpytí jakoby byla posetá miliony drobných diamantů.
Po chvíli ji záhadný upír opět spustil zpět k tělu a pokračoval ve svém monologu. "Teď ale přejdeme k té nejdůležitější části tohohle otravného vysvětlování a tou je potrava, kterou se živíme. Je to krev. Lidská krev. Neboj se, že bys neuměla lovit, to máme vrozené. Jsou to instinkty. Máme rychlost, mrštnost a neuvěřitelnou sílu. Vše si budeš moci sama vyzkoušet. Někteří z nás mají k tomu všemu ještě nějakou zvláštní schopnost. Na to ale časem přijdeš sama, zda-li jsi byla obdařena nějakým takovým darem. No a to je vše. Mohu ti pouze přát spoustu štěstí na lovu. Snad někdy příště na shledanou." usmál se a v tu ránu byl pryč. Nechal mě zmatenou v té uličce napospas mému osudu.
Zprvu jsem ničemu z toho nevěřila a tak jsem udělala to první, co mě napadlo. Natáhla jsem ruku do paprsků slunce tak, jak to udělal ještě před chvílí on, a udiveně jsem pozorovala tu zář, která z povrchu mé kůže vycházela. Zděšená jsem se rozeběhla uličkou, abych se podívala, kam zmizel můj stvořitel a skoro jsem se až lekla, jakou rychlostí jsem přeběhla celou uličku až na její druhý konec. Rozzlobená jsem kopla do popelnice, která mi stála po boku a ještě vystrašeněji jsem sledovala, jak se ta těžká kovová věc rozletěla pryč ode mě. Pomalu jsem přešla k ní a všimla si, jak zcela změnila svůj tvar.
Co se to se mnou stalo? Ne, to nemůže být pravda. Proč já?! Copak jsem zešílela? Tolik otázek se mi honilo hlavou, ale ani na jednu z nich jsem si nedokázala odpovědět. V té uličce jsem strávila celý den, dokud město opět nezahalila černočerná tma.
Na zemi před sebou jsem spatřila tmavý černý plášť a tak jsem si ho bezmyšlenkovitě natáhla přes hlavu. Náhle jsem ucítila nasládlou a překrásnou vůni. Nedalo mi to a musela jsem zjistit jeho původce. Vyběhla jsem z uličky a vydala se po té stopě.
Uslyšela jsem hlasy. Bylo to, jako by ti lidé stáli přímo vedle mě, ale když jsem se rozhlédla, nikdo kolem mě nestál a pak mi došlo, že ty hlasy vychází ze stejného místa, jako ta vůně. Šla jsem tím směrem až jsem spatřila ženu s mužem, jak se hádají. Muž se najednou rozeběhl pryč a nechal tam tu dívku zmáčenou slzami samotnou.
Hlavou mi najednou vířila touha jít za ní a ochutnat její krev. Cože? Ne, na co to myslíš Charlotto! Přestaň! Slyšíš?! Nechoď tam! Jenže nohy mě nechtěly uposlechnout a já se dál nesla ladným krokem k té dívce.
Jenže někdo mě předběhl. Zničehonic u dívky stál nějaký bledý muž a utěšoval ji a pak... Naklonil se nad ní a pomalu z ní vysával život. Překvapením jsem vyjekla. Upír se rychle odklonil a podíval se mým směrem. Viděla jsem, jak se zasmál a dál si mě nevšímal. Opět se sklonil nad tělo dívky a dál jí kradl tolik vzácnou tekutinu. V té chvíli mi bylo jasné, že tohle dělat nedokážu. Soucítila jsem s tou dívkou a chtěla jí pomoct, ale cítila jsem, že již bylo pozdě. Rozeběhla jsem se pryč a kdybych mohla, zajisté bych tehdy brečela, ale z mých - jak jsem si všimla - karmínově rudých očí slzy nechtěly vyjít na povrch.
Ten večer jsem utekla z Londýna a rozeběhla se tam, kam mě mé nohy nesly. Jakým údivem pro mě bylo, když jsem se během pár minut dostala až do Nottinghamským lesů. Byly opuštěné a já byla zoufalá. Nechtěla jsem být jako ostatní upíři. Sama sobě jsem se hnusila. V tom lese jsem strávila několik dní a nocí. Úporná žízeň sžírala mou mysl a já neskonale trpěla. Byla jsem opravdu ale opravdu zoufalá. Náhle jsem pocítila slabounkou vůni. Byla jsem zvědavá odkud ten pach vychází a tak jsem vstala a následovala jej. Narazila jsem na stádo srnek pasoucích se na zdejší vegetaci. Aniž bych věděla jak, náhle jsem pila jedné srnce její krev. Brala jsem jí život a její srdce pomalu přestávalo tlouct. Natolik se mi chuť krve zalíbila, že jsem ihned po skončení s první srnkou napadla dalších pět z tohoto stádečka.
Cítila jsem uspokojení a již jsem neměla takovou žízeň. Kdo řekl že se musím živit lidskou krví. Není krev jako krev? A tak od té doby přežívám na krvi srnek, jelenů, medvědů a jiných zvířat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Půlnoční toulky?

Ano.
Ujde.
Ne.

Komentáře

1 IONEL(Tvoje SB) | Web | 29. ledna 2009 v 20:38 | Reagovat

Jéé to se mi líbí x)

2 tynka | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 8:35 | Reagovat

parádní!:-)teda...uplně jak kdyby to byla knížka...moc se těším na další dílek!Krásný!!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama