Přeměna

24. ledna 2009 v 14:15 | Scissors |  TW jednorázovky
Zdravím vás milí čtenáři mého blogu,
asi vám došlo, že v tomto článku najdete opět nějaký ten výtvor mé fantazie. Bystřejší z vás (tedy všichni) si určitě spojili nadpis článku a rubriku, do které jsem tento text dala, a docvaklo jim, že se zde dočkají povídky na téma Twilight ságy. Na celý nápad mě přivedla týnka a tak, pokud se vám stýskalo po mých textech, jí můžete poděkovat. Doufám, že nebudete zklamaní. Ještě bych chtěla říct, že nevím, jestli toto bude prolog k příběhu a nebo pouz tzv. jednorázovka. Celá tato povídka totiž vznikla z mých teorií o tom, jak se asi... No, to si přečtěte sami. Takže už vás nebudu zdržovat a hurá do čtení!



Ležela jsem schoulená v koutku tmavé a zatuchlé místnosti. Pode mnou byla kamenná zem, od které mým tělem prostupoval chlad. Já jsem jej ale pomalu přestávala vnímat. Byla jsem tu již nějakou chvíli a svíjela se v bolestech, které mi dělaly na čele větší vrásky, než obyčejná zima. Bylo to ale pouze tím? Neblížilo se již mé utrpení ke konci? Věděla jsem, že tohle nebude procházka růžovým sadem, ale bez okolků jsem to přijala. Tohle je jediná cesta k mému cíli. Bolest a utrpení k ní patří a já to přeci věděla! Teď jsem hrubě litovala, že jsem nechtěla jeho přítomnost. Proč jsem to odmítla?

***
"Vážně tu nemám zůstat s tebou, Bello?" ptal se mě svým sametovým hlasem.
"Ne, už jsme o tom přeci mluvili!" trvala jsem si umanutě na svém.
"Ale - " zarazila jsem ho dřív, než mohl větu dál rozvinout. "Až bude po všem, Alice to uvidí a ty sem rychle naklušeš, rozumíš?"
"Já vím, ale - " chtěl něco namítnout, ale já ho utnula polibkem.
"Tak už to neprodlužuj." nahodila jsem - pokud možno - co nejpřirozenější úsměv, když jsem se od něj odtáhla.
"Jsi si jistá? Ještě to můžeš vzít zpátky, já a ani ostatní se nebudeme zlobit."
"Jsem si jistá." cítila jsem, jak se mě pomalu zmocňuje strach z bolesti, která mě čeká, ale nehodlala jsem mu podlehnout. "Teď nebo nikdy."
Edward na mě upíral pohled svých topazových - kdysi zelených - očí. Byla v nich vidět nejistota a starost. Co nejpovzbudivěji jsem se usmála a ještě jednou ho naposledy políbila tak, jak jsem ho líbala vždy, ale přesto jinak.
Jeho studené rty pomalu opustily oblast rtů mých a přesunuly se na krk. "Připravená?"
Myslela jsem, že ze sebe nevypravím ani hlásku, ale zvládla jsem odvětit. "Ano."
Povzdechl si, políbil mě na hrdlo a pak jsem ucítila, jak se mi jeho špičáky zakously na onom místě. Zvládla jsem nevydat ani hlásku, když tak učinil. Měla jsem pocit, že se mi do těla vpravuje tekutý oheň a cítila jsem neskonalou bolest.
V té chvíli se Edward odtáhl a úzkostlivě na mě hleděl, bylo však vidět, že uvnitř sebe právě bojuje se svým krutým já.
"Zůstanu tu s tebou." vypravil ze sebe nakonec a položil si mou hlavu na klín.
"Ne." bylo to jediné, co jsem dokázala říct a také udělat. I když jsem se statečně držela a nezačala řvát bolestí, nedokázala jsem zabránit slzám, které mi vhrkly do očí.
"Nemůžu tě tu nechat!" protestoval a políbil mě do vlasů.
"Musíš!" řekla jsem přiškrceně.
"Já to vydržím, víš přeci, že se dokážu ovládnout!" zaúpěl rozhořčeně a propaloval mě úzkostlivým pohledem.
"Nechci, abys mě takhle viděl!" byla jsem překvapená nejen tím, že jsem to dokázala vyřknout nahlas, když jsem to tak urputně tajila. Především mě zaskočilo, že mi můj hlas neselhal pod nátlakem bolesti, která mě sužovala víc a víc.
Zaskočilo mě, když se v jeho nazlátlých očích objevilo něco jiného. V návalu toho, co se dělo s mým tělem, mi nedocházelo, co to bylo. Pohladil mě po vlasech a naposledy políbil před svým odchodem.
"Mysli na mě tak, jako já budu myslet na tebe. Všechno bude jednodušší." pošeptal mi se ztrápeným úsměvem a odešel.


***

Proč? Nechtěla jsem ho trápit pachem své krve a tím, že by sledoval, jak se zoufale svíjím na zemi v nepříčetných bolestech, kterými si on sám také musel projít. Jaká pro něj musela být pouze ta krátká chvíle mého - zajisté - bolestného výrazu, když jsem se snažila udržet si chladnou hlavu? Nedokázala jsem být tak sobecká a chtít po něm, aby tu se mnou byl celé ty dny, než to skončí a já budu jako on.
V hlavě se mi rozeznívala jeho poslední věta.
Měl pravdu, pokaždé, když se mé myšlenky osvobodily od té palčivé bolesti, jsem se cítila o něco lehčí a tím, že jsem se soustředila na něj, jsem svůj mozek dost zaneprázdnila. Pro bolest mnoho místa nezbylo. Nepopírám, že jsem nic necítila, ale nebylo to tak mučivé.
Náhle mým tělem projela ta nejkrutější bolest, kterou jsem během těch tří dnů prožila. Trvalo to jenom pár sekund, ale já měla pocit, že to nejsou sekundy ale hodiny. Byla jsem natěsněná na tu hrubou zeď a vyčkávala, až se vzpamatuji z toho šoku. Pak už jsem necítila nic, žádná bolest, žádný chlad a ani žádné teplo. Pocit, že mi v žilách koluje láva, ustal. Podlaha pode mnou jakoby měla zhruba stejnou teplotu jako já, protože jsem sotva pociťovala na svém těle nějaký záchvěv ledové země. Nebo se snad oteplilo a spolu se vzduchem i zem? Ne, tady ve Forks se zajisté oteplit nemohlo.
Pomalu jsem si sedla a pohled mi utkvěl na mých rukách. Byly bělejší než kdy před tím - a to jsem skutečně již odmalička měla nezdravě světlou barvu. Zničehonic jsem uslyšela zvláštní zvuk. Zaměřila jsem svůj sluch na něj a po chvíli jsem nalezla i jeho původce.
Kap kap kap... Byla to voda z kohoutku, který trčel neobvykle nízko země u kraje hrubé zdi. Tiše z něj odkapávala voda, ale já to i přes pětimetrovou dálku slyšela zcela zřetelně a dokonce jsem byla schopná pozorovat drobné kapičky, jak dopadají na hladinu louže, která se pod rezavým kohoutkem tvořila.
Najednou mě přepadlo nutkání jít se na tu louži podívat. Pomalu a nejistě jsem se zvedla, myslela jsem, že jsem po těch křečovitých bolestech zesláblá a nedokážu se postavit na nohy, ale opak byl pravdou. Jistým a ladným krokem jsem došla k louži a sklonila se nad ní. To co jsem spatřilo mi vyrazilo dech. Moje pleť byla nezdravě bílá ale půvabná. Jak jsem se nad louží skláněla, mé dlouhé hnědé vlasy mi přepadaly přes ramena. Byly prakticky stejné jako před tím, ale i tak se na nich něco změnilo. Nejvíc mě ale uchvátily oči. Již neměly tu hnědou barvu jako dřív. Zdálo se mi to, nebo byly černé?
Zamyslela jsem se. Proč jsem vlastně tady v té kopce? Konečně mi to došlo a pomalu jsem se začala rozpomínat. Mé utrpení skončilo a já byla volná. Teď už jsem jenom mohla čekat, až si pro mě Cullenovi přijdou. Má přeměna skončila a já teď byla jako oni. Byla jsem upír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti má povídka na téma Stmívání?

Ano, je skvělá!
Celkem ujde...
Ne, nelíbí se mi.

Komentáře

1 Andy H. | 24. ledna 2009 v 15:57 | Reagovat

joo ty váálíš :D

2 ♥ Meowy | Web | 26. ledna 2009 v 20:45 | Reagovat

super! presne takto si to predstavujem :) inak aj ja som citala twilight, 1 a 2, teraz citam 3 :)

3 tynka | E-mail | Web | 30. ledna 2009 v 8:26 | Reagovat

tak to je mazec!:-)já sjem moc ráda,že se mi tě povedlo přemluvit:)Je to rkásná povídka...já jsem přečetla už všechny díly...i ten co zde ještě nevyšel..prostě sjem neodolala a stáhla si ho a musím říct...že i přesto,že vím jak její přeměna bude probíhat..tohle bylo parádní!!!!úžasný!!!:)

4 flyleaf | 31. ledna 2009 v 13:19 | Reagovat

teda já myslím že tohle by paní Meyerová nenapsala líp a myslím to úplně vážně. ajinka jsem včera byla v kině na filmu a líbilo se mi to ukrutně moooc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama