na Blog.cz

***

Přeji Vám krásného Silvestra, Nový rok a mnoho úspěchů do celého roku 2012, kdy - jak doufám - nepřestanete věřit ve své sny, lásky a štěstí. Uvěřit je totiž první krok.

Vaše Scissors

Jen matně si vzpomínám na své začátky na blogu a důvody, které mě vedly k tomu si ho založit. Šlo totiž z většiny o potřebu mít vlastní stránku. Asi každý si tímhle projde. Touží po tom mít vlastní prostor na internetu, jenž si bude zvelebovat. Jen málokdo u toho však vydrží. Já ušla dlouhou a pernou cestou. Vždyť tenhle blog je stár něco málo přes čtyři roky. To už je přeci jenom slušný věk, i když ten poslední rok se se články nějak táhne...

Za tu dobu se to tu hodně měnilo - stejně jako já. Na začátku samé obrázky a nic, co by stálo za řeč, poté rozjezd mé pisatelské kariéry a postupně se k tomu přidal deník nebo spíše to, čemu blogaři často a s velkou oblibou říkají výkřiky do tmy. Tenhle "pojem" už je lehce otřepaný, ale stále dokonale vystihuje podstatu. Alespoň u mě ano.

Nevím, jak k tomu došlo. Nevím, ani kdy a proč. Postupem času jsem ovšem začala křičet do tmy i já. Vypovídá o tom spousta článků v této rubrice. Měla jsem zkrátka potřebu se vypsat a povídkaření mi k tomu už jaksi nestačilo. Psaní článků, které většinou nikomu nic konkrétního neřeknou a každý si z nich může vyvodit něco svého, se stalo mým zvláštním koníčkem. Dokázala jsem zakódovat do řádků skoro všechno, co jsem v daný okamžik cítila. Šifrování mého vlastního já mě bavilo a hlavně mi pomáhalo...

Největší potřeba vypovídat se a kódovat obvykle přichází s nepěknými náladami. Proto byla většina mých článků pochmurných. Inu někdo ze sebe negativní emoce dostane prostřednictvím hádky, jiný si rozcupuje polštář - v tom lepším případě - a kupříkladu já se vypíšu. Jenže v poslední době mě tato schopnost jaksi opustila. Není to tím, že bych začala cupovat ony nevinné polštářky a nebo házet je po lidech. To vážně ne. I touha psát zůstává. Stále je to mou obrovskou zálibou. Vlastně nevím, co za tím ochabnutím stojí. Snad nedostatek času, snad fakt, že jsem zjistila, co je to RPG. Výsledkem však je, že můj milovaný - ano, milovaný - blog zeje prázdnotou a HP fanfiction už skoro nečtu. Neumím vyjádřit, jak mě to zprvu mrzelo. Skutečně. Dnes jsem vůči tomu ovšem lehce apatická. A přesto... Když píšu tyto řádky, chytá mě nostalgie. Kolik hodin jsem musela strávit právě psaním článků, které jste si pak třeba i přečetli? Kolik slov jsem musela za ty dva velké pisatelské roky napsat? Netuším, ale vím, že je jich skutečně hodně.

Nechci říct, že se s vámi a se svou nůžkovitou identitou loučím, avšak nemohu ani slíbit, že se tímto článkem navracím. Mé oko totiž zachytilo cosi jiného. Cosi, kde vím, že je někdo na druhé straně a... Není to reálné. Je to RPG. Za ten půlrok jsem tomu propadla. Poznala jsem dost zajímavých lidí, užila si spoustu zábavy a kupodivu se při psaní za imaginární postavu i zapotila. Když vás vypravěč a nebo jiní hráči vystaví vámi neočekávané situaci, tep vám to téměř určitě zvýší.

Jsem ráda, že jsem se dostala tam, kde jsem, ačkoliv mě spousta věcí dokáže namíchnout. Například taková zvěrstva jako "vydím", "spívám" a nebo prostě jen lidská nadřazenost a převeliké ego. Většinou mě ale lidé kolem těší. Už hodněkrát mi někteří lidé vykouzlili na tváři úsměv a... Bohužel a nebo možná naštěstí o tom nevědí. Těžko říct.

Tolik pro dnešek od (ztracené a možná znovu nalezené) Scissors :)

Už se nebudu omlouvat. Jsem v přidávání kapitol hrozná. Jsou prázdniny a já nemám na psaní ani pomyšlení. A má zásoba kapitol se pomalu tenčí... Budu s tím muset začít něco dělat, i když Velká tvrzení už mi nejsou tak blízká jako dřív. Vzdalují se mi stejně jako tento blog. Až je mi z toho smutno, protože vím, za co tuhle svou identitu podvědomě měním. Ach jo.

Každopádně. V této kapitole se konečně objeví jedna krysa. Přeji příjemné čtení těm, které povídka stále baví a kteří na ni nezapomněli. ;)

Jistě že vím, jak dlouho jsem nepřidala kapitolu. A jistě že mě to velmi mrzí. Ovšem lepší pozdě, než-li později... A zároveň lepší později, než-li nikdy. Nemám pravdu? ;)

Doufám, že jste na mě ještě pořád tak úplně nezanevřeli. Pokud ne, právě pro vás tu je pokračování rozhovoru mezi Asterií, Remusem a Siriusem. :)

Ozývám se ze záhrobí - dá se říct - a přináším vám povídku, kterou jsem sesmolila dnes. Ještě jsem si na ni nestačila udělat vlastní názor, a tak můžu rovnou říct, že je "ještě horká z pece". Předem varuji, že je tak nějak podivná. Nejenomže jsem si zvolila postavu Belatrix jako vypravěčku příběhu, ale ještě ke všemu jsem psala v přítomném čase, což je pro mě vážně netypické. Co je na téhle povídce ovšem nezvláštnější je, že si můžete v žánru v závorce přečíst slovo horor. Abych to uvedla na pravou míru, horor to není, ale oproti jiné mé tvorbě by se to za něj dalo považovat. Doufám, že si tuhle jednorázovku alespoň někdo z vás užije a napíše mi komentář. Předem jsem těmto jedincům vděčná. :)

A ještě menší poznámečka. Touhle povídkou jsem si dnes tak nějak dokázala, že ještě něco dovedu napsat. Procházím totiž ošklivou pisatelskou a i blogovou krizí...